Kázání
Zachariáš 9, 9–10
(9) Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
(10) „Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen.“ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.
Sestry a bratři,
dnešní biblický oddíl ve mně vyvolal dvojí obraz. Jeden radostný a nadějný, druhý temný a skličující. Oba dva obrazy dobře známe. Každý z nich jiným způsobem vystihuje adventní čas.
Začněme tím prvním. Přijíždí král, spravedlivý a pokorný, sedí na oslátku. A kolem jásají davy, provolávají hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, a mávají palmovými ratolestmi. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a je uvítán jako ten, který konečně přinese Boží království. Je to Ježíšův slavný advent.
A teď ten druhý obraz. Vybavil se mi, když jsem četl o tom, jak se vláda očekávaného krále bude táhnout od moře k moři, od řeky až do dálav země. Až příliš se toto proroctví podobá heslu, které jsme v posledních měsících mnohokrát slyšeli v souvislosti s nepokoji na blízkém Východě: Od řeky až k moři, Palestina bude svobodná. Což pro palestinské teroristy jednoznačně znamená, že Izrael má být vyhlazen. Když ne z povrchu zemského, tak alespoň ze země rozkládající se mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Do obrazu Ježíše, pokojného krále na oslátku, se nepříjemně vpíjejí obrazy mučených Izraelců, stejně jako oběti tohoto konfliktu na straně palestinské.
Je tragické, že právě izraelská země je dodnes symbolem nepokoje. Zde přece Ježíš svými slovy a činy přiblížil Boží království. A právě zde dnes nacházíme výmluvné důkazy o tom, že se toto království ještě zdaleka neprosadilo. Místo pokojného soužití sledujeme dlouhodobou, po generace pěstovanou nenávist, betonovou zeď oddělující dvě skupiny obyvatel, válečné konflikty, které vždycky na nějakou dobu utichnou, aby se po čase opět rozhořely v plné síle. Mír a spravedlnost se uprostřed toho všeho jeví jen jako zbožné přání, které nemá s krutou realitou nic společného.
Každoročně slyšíme výzvy, abychom se během adventu odvrátili od předvánočního shonu a prožili tento čas ve ztišení a usebrání. To se snadněji řekne, než udělá. Před třemi roky na nás tíživé doléhala celosvětová pandemie, mnozí lidé přišli o své blízké. Před dvěma roky byl advent ve znamení války na Ukrajině a přílivu uprchlíků, kteří našli domov i v našem kostele. V tomto roce jsme si uvědomili, že válečných ohnisek je na světě více a každé z nich může rychle přerůst v něco ještě mnohem horšího. Těžko se o adventu dokážeme skrýt před tím, co hýbe tímto světem, a užívat se ráj srdce. Nakonec ani ve vlastním srdci nenacházíme jen ráj, ale velmi často naopak různé nepokoje, strachy a smutky.
Advent je časem naděje. Křesťanská naděje ale vždycky byla a bude nadějí navzdory. Nevyrůstá z falešného retušování hrůz tohoto světa. Neopírá se o údajné ryzí jádro každého z nás, případně o lidičky s dobrým srdíčkem. Však také víme, že Ježíšův vjezd do Jeruzaléma měl pokračování: nadšeně vítaný král bude zanedlouho odsouzený k smrti.
Ani Ježíšovo vzkříšení není žádná laciná naděje, ale opět naděje navzdory. Ježíš neobešel smrt a temný hrob, ale prošel jimi a teprve uprostřed nich nad nimi mocně zvítězil. Naše naděje nemá vést k úniku před temnou skutečností. Dává nám právě sílu se jí postavit čelem. A dává také sílu podívat se na svět pohledem těch, kteří jsou na zdeptaní a pro sebe právě žádnou naději nevidí.
Dějiny izraelského národa můžeme číst jako dějiny propadů, porážek a pogromů, ale stejně tak jako dějiny naděje. Dokonce v nich můžeme vysledovat postupný nárůst této naděje. Jako by se pohled Božího lidu upíral pokaždé ještě o něco dál, za obzor, k tomu, co oko nevidělo a ucho neslyšelo.
Zpočátku Hospodin Abrahamovi zaslibuje především zemi a početné potomstvo. Boží požehnání spatřují Izraelci především v hmotných statcích: v bohatých stádech, v dlouhověkosti, ve spokojeném rodinném životě. Cílem bylo především zemřít stár a sytý dnů. Později se k tomu přidala naděje – řekněme – politická: život ve svobodě, bez otročení faraonovi nebo jiným cizím vládcům.
Izraelská naděje však dále narůstala. Dokladem je i dnešní biblický text. Spása se nemá týkat jen vyvoleného lidu, ale má zasáhnout celou zemi a všechny národy na ní žijící. Jistě, rozjásat se a propuknout v hlahol má především sijónská dcera neboli Jeruzalém neboli izraelský lid. Avšak král, která má v Izraeli nastoupit na trůn, vyhlásí pokoj všem pronárodům. Od řeky až k moři nemá jeden národ pokořit a zadupat ostatní národy, ale všechny národy mají žít v pospolitosti, bez panování jedněch nad druhými.
Tedy už mnoho století před příchodem Ježíše se v Izraeli objevuje tato pozoruhodná naděje, tak podobná evangeliu. Očekávaný král nebude vládnout tvrdou rukou nad nepřáteli, ale naopak každé nepřátelství zruší. Proto také sedí na oslu. Osel tu není symbolem chudoby, ale spíš protikladem vůči válčenému koňskému spřežení. Vozy a koně budou vymýceny, stejně jako utichnou všechny zbraně. Když Ježíš veřejně vystoupil, mohl se opřít právě o tato a podobná slova, kterých sice u proroků není zas tak mnoho, ale jsou tam a jsou dokladem naděje přesahující touhu po pouhém vojenském vítězství a porážce nepřátel.
Izraelská naděje ale rostla ještě dál. Nejen lidstvo, ale také celá příroda má být obnovena, i mezi zvířaty se má rozhostit pokoj a být odrazem pokoje mezilidského. Tak prorokuje Izajáš v jednom z textů, které se také čtou o adventu. Vlk s beránkem si budou hrát.
Ale ani u této velkolepé vize se naděje nechce zastavit a dívá se ještě dál, až za hranici samotné smrti. Ta je totiž tím posledním nepřítelem, který se každé naději směje do očí. Smrt ale není silnější než Bůh, a proto i její moc bude jednou zrušena. Když se Ježíš po své smrti zjevil svým učedníkům, mohli si vzpomenout na jiné Izajášovo proroctví o tom, jak Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře.
Sestry a bratři, křesťanská naděje není jen výkřik do tmy, ale je přípravou na věci budoucí. Nejen o adventu jsme zváni k tomu, abychom se nenechali zdeptat realitou a zkoušeli si představit svět takový, jak ho zamýšlí a zaslibuje Bůh. Naděje nás nenechává ustrnout a zkamenět u toho, co je, ale vybízí k pohledu k tomu, co má být a co jednou bude. Naděje probouzí naši obrazotvornost a mobilizuje k činu.
Mám sen, řekl kdysi Martin Luther King. Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů. Sním o tom, že jednoho dne proměníme dokonce i Mississippi, stát umdlévající pod žárem nespravedlnosti a rasového útlaku, v oázu svobody a spravedlnosti. Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!
Jistě se našli skeptici, kteří se tomuto snu vysmáli. Jiní se toho snu zalekli, protože naděje je nakažlivá a dokáže strnout, a tak se raději nositele toho snu zbavili. Ten sen, podepřený mimochodem výslovně citáty ze starozákonních proroků, ovšem žil dál a záhy přinesl své plody.
A tak se nebojme ani my snít, tak jako snili a doufali izraelští proroci, a jak snil velký prorok Martin Luther King. Nebojme se doufat navzdory a mít vždy ještě větší a odvážnější naději. Také já mám sen, že jednou Izraelci a Palestinci budou spolu pokojně žít od řeky až k moři. Mocná impéria přestanou utlačovat své menší sousedy a váleční uprchlíci se budou moci vrátit do svých domovů. Děti nebudou vyrůstat ve vyloučených lokalitách a bezdomovci umírat mrazem na ulici. Jednou se najdou léky i na doposud nevyléčitelné choroby. A jednou přijde sám Pán a ukončí všechno lidské utrpení, přinese vysvobození a pokoj.
Amen.
Ondřej Kolář