Kázání
2. list Korintským 6, 1–10
(1) Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno,
(2) vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!
(3) Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu,
(4) ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech,
(5) pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění;
(6) prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou,
(7) slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně,
(8) procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu;
(9) jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti;
(10) máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.
Sestry a bratři,
tento biblický text jsem nevybral záměrně, s ohledem na současnou politickou situaci. Je jedním z oddílů, které se tradičně čtou na první postní neděli. Avšak z jeho aktuálnosti člověka až zamrazí. Stačí, když místo Božích služebníků, o kterých se tu hovoří, dosadíme ukrajinské hrdiny: Také oni prožívají soužení, rány, vyčerpání, bezesné noci. Jsou pro nás většinou neznámí, mnoho o nich nevíme – a přece známí, protože o nich denně slyšíme ve zprávách. Jsou slavní, vždyť nemine den, kdy bychom neprovolávali slávu Ukrajině – ale současně jsou hanění, protože je nepřátelská strana vykresluje jako zločince a nacisty. Jsou chudí, protože je válka o mnoho připravila – a přece nás obohacují, především svou odvahou a touhou po svobodě, pro kterou jsou ochotni tolik obětovat.
Některá biblická místa nám bývají dlouhou dobu uzavřená, nedokážeme se s nimi ztotožnit, protože nezapadají do naší zkušenosti. A pak, když ujdeme v životě kus cesty, anebo se ocitneme ve víru převratných událostí, se nám toto místa náhle rozjasní a začnou hovořit srozumitelnou řečí. Když jsem například dříve četl žalmy, obvykle jsem přeskakoval místa, kde žalmista prosí Hospodina, aby zničil jeho nepřátele, a dokonce mu radí, jakým způsobem to má provést. Tyto pasáže se mi zdály příliš kruté a těžko slučitelné s Ježíšovou výzvou k milování nepřátel. Dnes je čtu s mnohem větším porozuměním, i když se snažím úplně nepodlehnout nenávisti, která z nich prosvítá.
Slova apoštola Pavla se nám díky aktuálnímu dění přiblížila, ale přece jsou nám dál v lecčem vzdálená. Křesťané v Evropě nejsou pronásledováni a bezprostřední nebezpečí jim nehrozí. Nejsme obklopeni nenávistí, ale spíš nezájmem a lhostejností. Tu a tam si církve dokonce získávají jisté uznání a sympatie. Nemáme důvod si stěžovat na nepřátelské okolí či dokonce na ně svalovat vinu za to, že naše zvěstování lidi neoslovuje. Stejně tak se úplně neztotožňujeme se způsobem, jak Pavel hodnotí svou službu a práci dalších misionářů. Těžko o sobě můžeme spolu s Pavlem tvrdit, že se vždycky a za všech okolností prokazujeme bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy a mocí Boží. Je v nás přece také mnoho temnoty, bloudění, sobectví, zlých duchů, klamu, strachu a bezmoci.
Naproti tomu dobře chápeme to, co Pavel říká na závěr. Ta dlouhá věta je plná paradoxů, které ale věrně vystihují náš křesťanský život. Sláva i pohana, zlá i dobrá pověst, známí i neznámí, zdrcení a přece se radující, chudí a přece bohatí, umírající a přece živí. To je Pavlova odpověď na otázku, jací jsou křesťané. Jací tedy jsme? Jaký dopad má naše víra na naše životy? Často se ptám, jestli jsme lepší než naše okolí. Ptám se tak zejména v těchto dnech, kdy jsme svědky obrovské vlny solidarity vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Česká společnost je často řazena mezi ty nejvíc bezbožné na světě. Odpovídá však toto přísné hodnocení tomu, jak se dokážeme chovat vůči svým bližním v nouzi? Mnoho lidí sice ústy Boha nevyznává, možná ani v srdci ne, ale dokáže se v pravý čas zachovat jako milosrdný Samařan, kterého Ježíš dával za vzor lásky. A tak se nabízí otázka: Milujeme my křesťané ještě o něco víc? Máme právo se nad ostatní povyšovat?
My křesťané se od ostatních neodlišujeme svou mravní dokonalostí. Nemáme se před nimi čím chlubit. Lišíme se nikoli svými schopnostmi a ctnostmi, ale tím, na koho se ve svých životech spoléháme. Odkud čerpáme sílu. Co je naším jediným potěšením v životě a umírání. Lišíme se tím, že právě vyznáváme svou omezenost, slabost a křehkost. Současně ale víme, že naše životy nestojí na tom, co dokážeme a zvládneme, ani kolika lidem třeba v těchto dnech pomůžeme. Zdroj našeho života, bohatství, radosti a slávy není v nás, ale v Kristu. Nestojíme vždycky vzpřímeně, mnohé věci v životě neustojíme, často padáme. Ale v Kristu vždy znovu vstáváme. Selháváme ve věcech malých i velkých. Ale Kristus nás opět přivádí na správnou cestu. Jsme zdeptáni, někdy už nevíme, jak dál a kam dál. Ale v Kristu nacházíme vždycky důvod k radosti. Umíráme, jsme smutní, když nám zemře někdo blízký, a smrti se bojíme. Ale věříme, že v Kristu žijeme a budeme žít.
Na začátku našeho oddílu Pavel vyznává: nyní je den spásy, čas příhodný. Představme si, že by Pavel toto poselství napsal dnes nám. Jak by se nám poslouchalo? Vždyť přítomný čas vnímáme právě opačně: jako čas nejvyšší nouze, čas, kdy se naplno zjevuje nikoli Boží spása, ale lidské zlo. Čas plný bolesti, strachu a absurdity. Jenže pro Pavla je každý den a každý okamžik časem spásy, bez ohledu na to, jak ho prožíváme. Je to totiž čas Bohem darovaný jako šance přidat se k pohybu Boží spásy. Právě v okamžiku, kdy se nejvíc rozmáhá zlo, máme obstát a postavit se na stranu spravedlnosti a pokoje – ve víře, že v Kristu je naše vítězství. Pavel nás volá, abychom nepromarnili tuto příležitost a odevzdali se do Božích služeb. Právě takoví, jací jsme, se všemi svými hříchy a limity. Stěžovat si na svou vlastní hříšnost může být také výmluvou, jak se službě Bohu vyhnout. Spolehněme se, že Bůh dokáže i to málo, co můžeme nabídnout, proměnit v požehnání. Vždyť z našich pár kousků chleba a ryb dokázal nasytit zástupy.
Nakonec se ale nevyhneme otázce: Proč to tak Bůh chtěl? Proč chce ke svým záměrům použít nás – kteří pro službu Bohu nejsme nijak zvlášť vybavení? V těchto dnech nám možná v hlavě znějí slova žalmistů a spolu s nimi voláme k Hospodinu, aby ukončil násilí, vyhnal nepřátele a vysvobodil utlačované. Proč to nejde hned, nějakým zázrakem? Když Egypťané pronásledovali Izraelce, Bůh způsobil, že se egyptské válečné vozy zasekly, mezi vojáky nastal zmatek a nakonec bylo celé vojsko pohlceno mořem. Různé nečekané zázraky se dějí jistě i dnes. Nakonec jsme to ale my, kdo jsme povolaní do služby Božímu království a kdo se má postavit démonským silám. Ano, my – slabí, a přece silní, ztrápení a přece nezlomení, s prázdnýma rukama a přece plní naděje.
Amen.
Ondřej Kolář