Kázání
Ezechiel 37, 1–14
(1) Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,
(2) a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.
(3) I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
(4) Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
(5) Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.
(6) Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“
(7) Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.
(8) Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
(9) Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
(10) Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.
(11) Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘
12) Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.
(13) I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.
(14) Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
Hlavní postavou dnešního příběhu i dnešního svátku je Duch svatý. Co se událo v údolí suchých kostí, to nikdo jiný kromě Boha nedokáže. Prorok Ezechiel je zde ale víc než jen užaslý pozorovatel. Je pozoruhodné, jak moc je do příběhu vtažen. Bůh nechce, aby se tento zázrak uskutečnil bez člověka. Zkusme se tedy zaměřit nejen na to, jak se kosti začaly obalovat masem a kůží – to už přece známe z nedělní školy. Podívejme se také na proroka: jaké výzvě byl vystaven?
Hospodin mě svým Duchem vyvedl, vyznává Ezechiel nejprve. Když mluvíme o Božím vedení, obvykle máme na mysli, jak nás Bůh zachránil před nebezpečím, nebo nás provedl pokušením, nebo nám ukázal, jak se máme na své životní cestě rozhodnout. U Ezechiele je to jiné: Duch ho přivádí na planinu naplněnou smrtí. A ta smrt zjevně nebyla přirozená a pokojná, není to obyčejný hřbitov. Šlo o smrt brutální, násilnou, nejspíš v bitvě. Padlí vojáci ani nebyli řádně pohřbeni – snad na to nebyl čas, snad ti, kdo by je mohli pohřbít, raději utekli. Před takovými scenériemi si zakrýváme oči. Nechceme je vidět ani ve zprávách, třeba těch z Ukrajiny, natož abychom tu hrůzu viděli naživo.
Bůh chce proroka nejprve konfrontovat se zkázou. S tím, co strašného člověk dokáže. Čas od času nás Bůh přivádí k takovému poznání. Odhaluje nám, kým vpravdě jsme. Máme totiž sklon si tuto krutou skutečnost všelijak zakrývat, ignorovat ji. Sami sebe obelháváme, že jsme lepší, nebo přinejmenším lepší než ti ostatní. Možná jsme si nějakou dobu mysleli, že jsme alespoň tady v Evropě dospěli do vyššího stupně civilizovanosti a morality – než ovšem přišel jeden diktátor a přikázal vraždit a znásilňovat nevinné lidi. Temnota patří neodmyslitelně k našemu životu. To si nakonec nejlépe uvědomíme pod Kristovým křížem.
Pak ale Ezechiel uslyší otázku: Lidský synu, mohou tyto kosti ožít? Prorokova odpověď je pozoruhodná. Mohl by říci: jistě, Bože, ty přece dokážeš všechno. To by sice znělo zbožně, ale nebylo by to upřímné. Při pohledu na tu zkázu se nevyhnutelně vnucuje myšlenka: ne, tady už nemá co ožít, tady už se nedá nic dělat. Jsou viny, které už se nedají odčinit, jsou rány, které už se nedají uzdravit. Kdo jste byli v Osvětimi, jistě mi potvrdíte, že takovou hrůzu člověk ani nedokáže pojmout, natož aby pomyslel na to, že by se tu dalo cokoli napravit. Ezechiel odpovídá upřímně: Panovníku Hospodine, ty to víš. Z lidského pohledu se nedá dělat nic. Z Božího možná ano. Ale nevíme jak a neumíme si to představit. Jen Bůh ví.
Pak přichází překvapení. Hospodin by mohl říci: podívej, co teď s těmi suchými kostmi udělám. Místo toho ale řekne: Prorokuj nad těmi kostmi! Bůh nechce jen demonstrovat svoji moc, na to by proroka nepotřeboval. Chce ukázat, že Boží slovo má vstoupit do lidských úst a skrze tato ústa konat divy. Ezechiel se má spolehnout nejen na Boha, ale také na to, že s Boží mocí dokáže i jeho jednání dosáhnout čehosi nepředstavitelného. Jednáme-li z Božího pověření a posíleni jeho Duchem, může se i to, co je zničené a ztracené, obnovit. Jistě nemáme Ducha ve své režii, neovládáme ho – a přece se Duch sám spojuje s naším slovem a činem. Tak jak Boží syn sestoupil do našeho lidství, sestupuje do našeho lidství i jeho Duch. Umíme se na to spolehnout? Věříme, že Duch vane a oživuje nejen v biblických příbězích, ale také v našem světě, a dokonce skrze nás?
Ezechiel uvěřil a Duch proměnil suché kosti v lidské postavy. Cosi jim ale chybělo – život. Je to zvláštní: když má člověk kosti, svaly, kůži, prostě všechny orgány nezbytné k životu, pak by přece měl začít žít. Život ovšem přijde teprve tehdy, když prorok na Boží příkaz znovu prorokuje a Duch znovu zavane. Snad se tím naznačuje, že život – přinejmenším ten lidský – je víc než jen pouhé přežívání. Podle biblických svědků je pravý život nemyslitelný bez Boha a jeho blízkosti. Naopak život bez Boha nebo dokonce proti Bohu je živoření, odpojené od zdroje života. Je to spíš hynutí a smrt, jakkoli úspěšně a skvěle může navenek vypadat. K tomu, abychom skutečně žili, potřebujeme dar Ducha svatého. Ten proměňuje naše bezcílné bloudění ve smysluplné putování s Bohem a k Bohu. Pravý život si nedokážeme obstarat – tomu se můžeme jen odevzdat.
Nakonec Hospodin Ezechielovi řekne: Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Toto slovo celé události dává nový význam. Bůh neměl v úmyslu proroka pouze šokovat fantastickým zázrakem. Ukazuje se, že ten zázrak byl vlastně jen podobenství. Taková vyprávěl také Ježíš. Jen v tomto případě podobenství nebylo jen vyprávěním, ale událostí, kterou směl prorok prožít. Nicméně ani tato událost, jakkoli spektakulární, tu nebyla sama pro sebe, ale odkazovala k něčemu důležitějšímu. Rozptýlený, zdecimovaný a zoufalý Boží lid v babylonském zajetí se skutečně cítil jako suché kosti, odsouzené k postupnému, ale nezvratnému zániku.
Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni, naříkali Izraelci. A přece to nemá být konec. I tam, kde vše končí, Bůh dokáže ustanovit nový začátek. Toto evangelium má Ezechiel zvěstovat. Čeká ho možná ten nejtěžší úkol. Jak přesvědčit své bratry a sestry ve víře, že Hospodin nad nimi ještě neřekl poslední slovo? Jak jim dodat sílu, aby se nepoddali zdrcující realitě? Jak uprostřed beznaděje vzbudit naději? Úplně stejný úkol na sebe museli vzít také Ježíšovi učedníci poté, co se setkali se vzkříšeným Kristem. Jak říci ostatním, že ten, který zemřel potupnou smrtí, přece žije? Jak je přesvědčit o tom, že Kristovo vítězství nad zlem a smrtí platí pro všechny?
Ne, nejsme na ten úkol sami. Duch svatý vane i skrze naše nedokonalé mluvení, i skrze naše pokřivené životy, i skrze selhávající církev. Bez něj bychom nedokázali nic. Ale to nás toho velikého úkolu nezbavuje. Prorokuj nad těmi kostmi! To je výzva také pro nás. Prorokujte nad vyprahlostí a pustotou, nad beznadějí a zdánlivě neměnnými poměry, nad zlobou a lhostejností, nad všemi hroby, i těmi masovými válečnými. Přijď již, Duchu svatý, a obnov nás.
Amen.
Ondřej Kolář