Kázání
Lukáš 4, 3–12
(3) Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“
(4) Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“
(5) Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země
(6) a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám:
(7) Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“
(8) Ježíš mu odpověděl: „ Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“
(9) Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů;
(10) vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘
(11) a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“
(12) Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“
Ruská invaze na Ukrajinu a následná válka zlomily lidem na celém světě srdce a vyvolaly velký hněv vůči Rusku. Když mluvíme o Rusku, mnoho Japonců zná jeho literaturu. Stejně jako třeba v České republice nebo v Koreji pohnuly dlouhé romány Tolstého nebo Dostojevského duší mnoha lidí a přivedly je k ušlechtilosti lidské povahy. Je bolestné pomyslet, že totéž Rusko, které zrodilo tato díla, se snaží násilím obsadit své sousedy a že se mnoho vojáků i civilistů stalo oběťmi války. Vzpomínám si, jak jsem v dětství četl Tolstého příběh ve stylu lidové pohádky „O Ivanu Hlupákovi a jeho bratřích“. Je to příběh o tom, jak se ďáblovi vůbec nedaří úklady namířené proti tomuto Ivanovi a naopak ďábel nakonec sám skončí zničený. Ivan má dva bratry, jeden se stane vojákem a druhý kupcem. Oba jsou chamtiví a snadno naletí ďáblovým svodům. Ďábel však nedokáže přemoci Ivana, který je pracovitý, není chamtivý a všechny přijímá. Později se Ivan stane králem země, kde žijí jen hloupí lidé. Ďábel se snaží naučit lidi v zemi pracovat hlavou. Láká je, že když budou používat hlavu, nebudou muset tvrdě pracovat a budou moci žít mnohem snadněji. V zemi bláznů ho ale nikdo nevyslyší. Nepochopili, co jim ďábel říká. Po třech dnech řečí na vysoké věži, kdy téměř nejedl, se ďábel vyčerpáním zhroutí a spadne ze schodů hlavou dolů, přičemž se krok za krokem udeří do hlavy, až nakonec zmizí a zanechá po sobě v zemi velkou díru.
Než začal svou veřejnou činnost, byl Pán Ježíš čtyřicet dní pokoušen ďáblem na poušti. Ďábel pokoušel Ježíše třikrát. Nejprve: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Jako Boží Syn by měl být schopen vyřešit problém s chlebem tím, že by k tomu použil svou moc. Pán však toto pokušení odmítá slovy z Deuteronomia. „Nejen chlebem je živ člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“. To znamená, že proměna kamení v chléb neřeší všechny problémy života, ale že člověk se musí živit Božím slovem, aby byl živ. V Tolstého příběhu zahubí Ivanova bratra, který se stal kupcem, ďáblova moc proměnit listí ve zlaté mince. Mít přístup k chlebu nebo zlatu v jakémkoli množství nemusí nutně učinit člověka šťastným. Číhá zde ďáblovo pokušení chamtivosti. Slovo, které vychází z Božích úst – ať už máme či nemáme uši k slyšení tohoto slova – do značné míry rozhoduje o tom, jak skončíme. Odmítneme-li Božímu slovu naslouchat, je to téměř jako prodat svou duši ďáblu.
Druhé pokušení se týkalo moci a prosperity. Ďábel ukázal Ježíšovi všechny národy světa a řekl: „Tobě dám všechnu tuto moc a jejich slávu. Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvoje.“ Pán odmítá i toto pokušení slovy z Deuteronomia. „Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, a jen jemu budeš sloužit.“ Moc a sláva tohoto světa, touha vládnout světu mocí, je ďáblovo pokušení. Ivanův bratr, ten, který se stal vojákem, napadá národy a vládne jim díky ďáblově moci proměnit svazky slámy ve vojáky, ale nakonec je zahuben arogancí své moci. Uctívání světské moci je ďáblovo pokušení a jako modloslužba přinese Boží hněv a soud. Touha po moci a bohatství je přítomna v každém člověku, který se narodil do lidské společnosti. Právě kvůli této touze lidé tvrdě pracují a sklízejí pak plody tohoto světa. Myslím však, že ze zkušenosti také víme, že tato touha se může stát ďábelským pokušením. „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému budeš sloužit.“ To jsou slova, která nám říkají: „Hospodin je tvůj Bůh“. Pokud na toto slovo zapomeneme, jednoho dne se ocitneme hluboko v modlářství.
Posledním pokušením bylo pokušení zkoušet Boha. Ďábel přivede Ježíše na střechu jeruzalémského chrámu a řekne: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů.“ Láká Ježíše citátem z Bible, že Bůh jistě pošle své anděly, aby jej chránili. Pán opět odpovídá slovy z Deuteronomia. „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha“. Tato slova byla varováním pro Izraelce, že se nemají chovat jako kdysi na poušti v Masse, když reptali na Mojžíše, aby jim dal pitnou vodu. Tím, že Izraelci reptali, Boha pokoušeli. Pokoušet Boha tedy v tomto příběhu znamená o Bohu pochybovat. Lze to označit za hřích nevěry. Ďábel nás svádí k tomu, abychom o Bohu pochybovali. Přimět nás pochybovat o Bohu je jistě to, o co ďáblovi jde. Lidé v Ivanově zemi neuměli pochybovat, a tak byli vůči ďáblovým pokušením imunní. Ďábel jim říká, aby pracovali hlavou, ale oni nechápou, o čem mluví. Dokážou se představit pouze práci svým tělem. Od dětství se učíme používat hlavu, ale možná i to se může stát ďábelským pokušením. Pokud nebudeme používat hlavu, budeme zaostávat za světem a opožďovat se. Čím více však budeme používat hlavu, tím více můžeme mít sklon pochybovat o Bohu.
Ďáblovo pokušení na Ivana vůbec nezabrala. Údajně proto, že byl hlupák. Ivan nemá zájem proměnit listí ve zlaté mince nebo svazky slámy ve vojáky. Nikdy ho nenapadlo nic jiného, než aby tvrdě pracoval se svým tělem. O cokoli si lidé řekli, to rozdal. Nikdy si nedokázal představit, že by byl u moci. I kdyby ho někdo napadl, považoval by za dobré se nebránit a nechat se oloupit. Současně však odmítá lidi zabíjet nebo vykořisťovat. A je jisté, že ho nikdy nenapadlo pochybovat o Bohu. Lidé ho považovali za blázna. Pokud je však schopen odrazit ďáblovo pokušení, protože je blázen, nemusí být ve skutečnosti blázen. V Božích očích může být věrným služebníkem jeho vůle. Pravděpodobně to tak bude. V Ivanově zemi prý existoval zvláštní zvyk. Totiž, že „kdo má zakrnělé ruce, může jíst u stolu, ale pokud ne, musí jíst zbytky po ostatních“. Kdyby byl svět jako Ivanova země, nikdy by nebyly žádné války. Ale nikdy nepřijde den, kdy svět bude jako Ivanova země. Náš svět je světem, ve kterém všichni soutěží v tom, jak použít svou hlavu a nebýt hloupý. To znamená, že tento svět je světem, který nemůže uniknout pokušení ďábla.
Je známo, že Tolstoj byl v pozdějších letech zastáncem nenásilí. Země Ivana Hlupáka by byla jeho ideální zemí. V učení Pána Ježíše je nemálo veršů, které poskytují základ pro nenásilí. V Kázání na hoře se píše: Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. Kristova církev však násilí zcela neodmítá. Některé protestantské církve se k násilí nehlásí, ale většinové církve neodsuzují zabíjení nebo válku v sebeobraně. V minulosti církev války dokonce inspirovala. Nemůžeme jinak než se ptát, co bychom dělali, kdyby k válce, která se odehrála na Ukrajině, došlo i u nás. Odpověď možná nebude snadné najít. Ale i když známe spravedlivou válku, musíme mít na paměti, že válka je stále ďáblovým pokušením. Ať už meč vezmeme, nebo ho odmítneme, musíme mít na paměti Pánova slova, abychom ďáblova pokušení odrazili. „Nejen chlebem bude člověk živ.“ „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit.“ „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha.“ Doufám, že jsme Pánovou církví, která Božím slovem odráží ďáblova pokušení.
Sinil Son