Kázání
Jan 6, 37:
(37) Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.
Sestry a bratři, druhá polovina tohoto verše je heslem Jednoty bratrské na tento rok. Pro jeho správné pochopení ale musíme verš číst v celku. Jinak hrozí, že Ježíšovu slovu podsuneme právě opačný význam, než ve skutečnosti má. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, říká Ježíš. Takto, bez dalších souvislostí, by to mohlo znamenat, že Ježíše zajímají jen ti lidé, kteří k němu už sami ze svého rozhodnutí přišli. Jedině ti by pak měli u něj šanci. Pouze ti by měli právo vstoupit do Božího království. Všichni ostatní, kteří k Ježíši nepřišli, ať už z jakýchkoli důvodů, by byli mimo Ježíšův obzor.
Takový výklad ovšem nebere v úvahu první polovinu verše. Zde Ježíš říká: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně. K Ježíšovi tedy nepřicházejí jen ti, kdo se rozhodli Ježíše následovat. Přicházejí za ním všichni, které mu Otec daroval. To, že se dostávám do Ježíšovy blízkosti, není výsledek mé vůle, ale vůle Boha samotného. On má můj život ve svých rukou. On má ve svých rukou život všech lidí, protože je stvořitelem celého světa. Dřív, než se ve svých životech pro to či ono rozhodneme, patříme Bohu. Od samotného začátku, ba dokonce před samotným počátkem našeho života se Bůh pro nás rozhodl, chtěl nás a miloval nás. A zároveň se rozhodl nás zachránit. Proto nás jako vzácný dar svěřuje Ježíši.
Bůh nás všechny přivádí k Ježíši. Toto poznání zásadně mění pohled na naše okolí. Moji bližní, ať věřící, či nevěřící, či jinak věřící, jsou Božím vlastnictvím, které se Bůh rozhodl zachránit. Je zajímavé, že právě evangelista Jan, který jinak hovoří o světě v dost temných barvách, dokáže svět vidět také z jiné perspektivy. V této perspektivě není možné nad světem bědovat a stěžovat si na jeho zkaženost. Není možné propadnout beznaději a jen přihlížet, kam se svět řítí. Pokud to křesťané přesto dělají, pak se jejich zvěst nijak zásadně neodlišuje od zpráv, které kolem sebe každodenně slyšíme.
Naše zpráva ale právě temné realitě vzdoruje. Svět spočívá v Kristu. Je to svět spějící k záchraně. Je to svět na cestě k Božímu království. Je to svět, který se má být jednou zcela prostoupen Bohem. To je evangelium. To je zpráva, která v uších lidí možná zní jako bláznovství. Ale právě tu máme nést do světa, protože to za nás nikdo jiný neudělá. Tato zpráva samozřejmě také proměňuje naše postoje ke světu. Když budu svět považovat jen za plný zla, snadno propadnu rezignaci a budu už jen čekat na chvíli, kdy ho konečně opustím. Když v něm naopak budu odhalovat znamení zaslíbené budoucnosti, povede mě tato naděje k tomu, abych se k Božímu dílu sám přidal.
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, říká Ježíš. Mluví se vůbec v bibli o tom, že Ježíš někoho vyhnal? Možná nás napadne slavná scéna z nádvoří Jeruzalémského chrámu, kdy Ježíš zpřevracel stánky směnárníků a prodejců obětních zvířat. Avšak mnohem častěji se o Ježíšově vyhánění hovoří v úplně jiné souvislosti – totiž při jeho vymítání zlých duchů. To je důležité zjištění. Ježíš nevyhání od sebe lidi. On naopak z lidí vyhání démony, kteří své oběti ženou do nemoci, utrpení a společenského vyloučení. Ježíšovo dílo spásy nespočívá v tom, že jedny zachrání a druhé od sebe odvrhne. Ježíš zachraňuje tak, že z nás vyhání vše, co nás odděluje od Boha a bere pravé lidství.
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Jak k tomuto slovu postavila církev? Často se jí zdálo, že Ježíšovo bezpodmínečné přijímání každého člověka je nebezpečné. Pokoušela se proto kolem Ježíše postavit jakýsi plot chránící před nečistým okolím. A tak místo přijímání budovala exkluzivní spolek těch správných křesťanů. Zatímco Ježíšova cesta vedla k těm, kteří byli z náboženské komunity vylučováni, církev sama mnohé lidi vedle sebe nesnesla a začala sama určovat, kdo k Ježíši smí a kdo ne. Myslím si, že dnes už církev většinu těchto plotů zbourala. O to víc ale překážejí ty ploty nezáměrné a neviditelné. Proto se vždy znovu musíme ptát, jestli tvoříme duchovní domov skutečně pro všechny. Nezakopávají lidé na cestě ke Kristu také o kameny, které jsme pohodili my, aniž jsme si to třeba vůbec všimli? Nezakopávají nakonec o nás, křesťany?
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Ježíšovo slovo klade otazník nad naší schopností přijímat. Ta je jistě omezená a není na tom nic špatného. Nemáme kapacitu přijmout do svého života každého, kdo o to stojí. Ne každý si na nás může činit nárok. A ani pro ty, které jsme do svého života již vpustili, nedokážeme být k dispozici neustále. Je správné si nastavit hranice. Je ale zvláštní, že v některých ohledech své hranice střežíme přísně a jindy jsme zase velice benevolentní. Zejména pracovní závazky se v dnešní době stávají tím, co nás touží pohltit. Ke konci roku to mnozí z nás pravidelně zažívají. Ale nejde jen o pracovní stres. Práce je dnes povýšena přímo na smysl života. Hodnota člověka je poměřována podle toho, jak je daný člověk ekonomicky produktivní. Naproti tomu trpělivá péče o druhé a o vztahy oceňována příliš není, a možná i proto ji odsouváme na druhou kolej. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Ježíš nás ven nevyžene. Ale co když my vyháníme jeho? Nebo alespoň z některých oblastí svého života? Je docela pohodlné mít život takto rozdělen. Na jedné straně je část náboženská, kam Ježíše a jeho nároky vpustíme, a pak ta část zbývající, obvykle podstatně rozsáhlejší, kde s Ježíšem moc nepočítáme, protože je nám vlastně nepohodlný. Dnešní biblický verš mluví o Ježíši jako o obyvateli domu, do něhož jsme vpuštěni. Jistě jste se setkali také s obrazem obráceným, kde naopak Ježíš stojí před naším domem a chce, abychom ho vpustili. Jako poselství do nového roku chci ale přijmout a podržet ten obraz první. Jsme lidé, které Ježíš do svého obydlí již vpustil. Už jsme uvnitř. Žijeme v Ježíšově domě, v prostoru jeho lásky a milosrdenství. A nikdo – ani my sami – nás z něj už nevyžene.
Amen.
Ondřej Kolář