Kázání
Jan 14, 1–4
(1) „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.
(2) V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
(3) A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.
(4) A cestu, kam jdu, znáte.“
Slovy, která jsme právě slyšeli, začíná Ježíšova dlouhá řeč na rozloučenou. Při rozloučení říkáme v češtině „na shledanou“ – a často ani neuvažujeme o tom, jestli se s dotyčným vůbec můžeme nebo chceme znovu shledat. Při každém loučení pociťujeme jakousi úzkost. Nejen smutek z toho, že se nebudu s druhým nějaký čas vidět. Nikdy si nemohu být jistý, zda se právě neloučím napořád. Když Ježíš hovoří ke svým učedníkům, je taková obava na místě.
Ježíš by při svém loučení mohl říci: na shledanou. Ujišťuje totiž své učedníky, že opět přijde. Ale to „na shledanou“ by bylo v této chvíli příliš málo. Tím podstatným, co nám chce sdělit, totiž není jen naděje ve shledání po nějaké době odloučení. Ještě důležitější je to, co se bude dít v onom mezičase, kdy Ježíše nebudeme mít na dosah.
Ježíšovu řeč můžeme vnímat jako jeho poslední vůli. V závěti obvykle stojí, jaký úkol leží na pozůstalých. Tedy hlavně: jak mají naložit s majetkem, který tu po zesnulém zůstal. V Ježíšově řeči je tomu jinak: ze všeho nejprve nenabádá k nějakým úkolům, ale mluví o tom, co bude dělat on sám: jde svým učedníkům připravit místo u svého Otce. Bůh nechce být jen sám pro sebe. Má u sebe dost prostoru i pro ostatní, říká Ježíš – a buďte si jisti, že tam nějaké místo zůstává i pro vás. Ježíš nám ho jde připravit. Nejen na zemi, ale také na nebi se s námi chce Kristus o vše rozdělit a nenechat si nic jen pro sebe.
Co to pro nás znamená? Bůh není nekonečný oceán, v němž se po smrti rozplyneme jak nepatrná kapka. Věčný život není vyhasnutí, nirvána, kde lidské já přestává existovat. Spása nespočívá v tom, že už přestanu být a stanu se momentem čehosi většího. Naopak: u Boha se plně stanu sám sebou, naleznu své pravé já, které se mi zde na zemi tak často ztrácí. Nebo ještě jinak: najdu svůj pravý domov, svůj příbytek, své pevné místo.
Slyšeli jsme také, že těch příbytků je v Božím domě mnoho. Bůh je velkorysý. Nebe není pro hrstku vyvolených. Jiné biblické obrazy přirovnávají Boží království dokonce k velkolepému městu. Člověk se neubrání představám, jak mohou asi ty nebeské příbytky vypadat. Věřím, že to nebudou izolované cely, ani vily v satelitních městečkách, všechny obehnané vysokými zdmi. U Boha bude každý sám sebou, ale zároveň v ničím nenarušeném společenství s druhými. Nebudeme splývat ani s Bohem, ani jeden s druhým. Budeme spolu, a přece každý ve své jedinečnosti.
Ježíš svým učedníkům říká: ať se vaše srdce nechvěje úzkostí. Nemusíme se strachovat o to, co s námi teď bez Ježíše bude. Nemusíme se úzkostlivě starat o ani o vlastní spásu. Ježíš nám ji zajistí lépe, než bychom to dokázali sami. V Ježíšově závěti nestojí: tyto podmínky musíte splnit, abyste se dostali do nebe. To nebe jde pro své blízké vybojovat Ježíš sám. Jediné, co máme udělat, je tomu všemu uvěřit. V Ježíši Kristu jsme i my vítáni v Božím domě.
Když slyšíme toto Ježíšovo ujištění, musíme si připomenout, že církev se v tehdejším světě cítila jako cizinec. Od židovského prostředí už se odpoutala, ale zároveň se nemohla přiblížit k žádnému z rozmanitých náboženství tehdejší doby. Byla na tehdejší duchovní scéně bezdomovcem. A právě tato církev nyní slyší od svého Pána: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Ten pravý domov zde na zemi nikdy nenalezne, avšak nebeské občanství jí nikdo vzít nemůže.
Možná někoho na tomto místě napadne: co z toho zde na zemi mám, že mám kdesi v nebesích svou komůrku? To mám čekat na smrt jako na vysvobození? K čemu tedy vůbec ještě žít? Proč to hned neukončit a nebýt rovnou u Pána? Máme vůbec nějakou naději i pro tento náš život? Někdy slyšíme výtku, že my křesťané odsouváme spásu a štěstí na onen svět. Ježíš ovšem hovoří jinak: opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. Ježíš nezůstane jen strážcem našich nebeských pokojů, ale objeví se opět u nás, v našich lepších či horších pozemských stanech.
Loučím se s vámi, ale opět přijdu, říká Ježíš. To není formální, bezmyšlenkovitý pozdrav. Je to zaslíbení, kterého se mají učedníci pevně držet. Ježíš přijde a vezme nás k sobě. Ale ne až na konci naší pozemské cesty. Ježíš si pro nás nepřijde tak, jako si pro nás chodí smrt. Máme ho čekat už zde, v našich životech, protože nás chce přivést k našemu společnému Otci. Nemusíme kvůli tomu čekat na vlastní smrt, nebo na konec světa. Kristus zavítá k nám, protože touží, abychom i my už nyní byli Bohu blízko.
Věčný život tedy nepřichází až po smrti. Je darem, který nám už teď přináší radost. Ve víře přichází Kristus do naší přítomnosti. Společenství s Kristem je sice neviditelné, ale je reálné. Můžeme ho konkrétně zakoušet: například všude tam, kde Duch svatý přemáhá naše sobectví, nenávist, únavu a strach, kde boří bariéry mezi lidmi a vede je k sobě navzájem. Nebo kde se shromažďujeme okolo Kristova stolu. Různými způsoby je Kristus u nás přítomen a vede nás k Bohu.
A tak i když jsme tu jen jako poutníci a cizinci, má naše pobývání na zemi smysl a hodnotu. V našich dočasných obydlích, která jednou budeme muset opustit, se nemusíme cítit jako exulanti, kteří se celý život jen smutně ohlížejí po své vytoužené domovině. Pozemský dočasný pobyt se může stát místem putování k Bohu. Cesta je otevřena. Já jsem ta cesta, pravda i život, říká Ježíš. Po této cestě se máme vydat. Jako Boží poutníci tedy nemáme světem pohrdat. Náš přechodný pobyt není jen slzavým údolím, kterým se máme protrpět k věčné blaženosti. I přechodný domov je domovem. Smíme v něm zažít už mnohé z toho, co nás čeká až v samotném cíli. To není málo. Zároveň jsme ale od tohoto světa také svobodni. Je to jen průchodiště – důležité, nám Bohem darované, ale cíl to ještě není. Nemusíme se na něj křečovitě vázat a trávit svůj čas tím, že se z něj pokoušíme urvat co nejvíc. To definitivní šťastné shledání, po kterém už nikdy nepřijde žádné další loučení, nastane jinde. Jednou naše nájemní smlouva vyprší a my odtud odejdeme. Náš pozemský stan bude stržen. Ale nestrachujte se: příbytky u Boha jsou pro nás už připraveny.
Amen.
Ondřej Kolář