Pokud vám zde video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.
Kázání
Jeremjáš 23, 5–8
(5) „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.
(6) V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“
(7) „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘
(8) nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.‘ Usadí se ve své zemi.“
Při výběru písní pro dnešní bohoslužbu jsem se trochu zarazil u té, kterou jsme právě zpívali. Slávy Pán přichází – to by klidně mohl být nadpis dnešního biblického oddílu. Pak jsem si ale zkusil představit, že by se dnes v kostele ocitl někdo, kdo není obeznámen s křesťanskými pojmy a obrazy, které jsou nám tak blízké, že o nich obvykle moc nepřemýšlíme. Jak by se mu asi poslouchala slova: „k nám přichází, vstříc mu pojďme, slavně Pána vítejme, vemte harfy ze Siona, hosana chcem plesati a na cestu Páně spějme ratolesti metati.“
Mohli bychom mu vysvětlit, že je to narážka na Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. To je srozumitelné. Ale jak se v té písni ocitlo to „my“? Copak my dnes někoho skutečně vítáme? Možná si ne-církevní návštěvník dnešní bohoslužby pomyslí, že žijeme v nějakém iluzorním světě. Na první adventní neděli přichází Pán slávy, ale kromě nás křesťanů ho nikdo nikde nepozoruje. Ale my mu přesto hrajeme na uvítanou na harfu a házíme před něj palmové ratolesti. A tak se to opakuje o adventu rok, co rok. Slávy Pán přichází – ale kde ho vlastně můžeme potkat? Má vůbec něco společného s tímto světem, kde vládnou úplně jiní páni?
Naše víra má co do činění s tím, co očima nelze spatřit. Boha nevidíme. Ani ho nemůžeme nijak dokázat. Bůh totiž není částí tohoto světa, a tak s ním nemůžeme nakládat tak, jako se skutečnostmi tohoto světa. Přece ale víra není únikem do neviditelna, kamsi do paralelního světa, kde si můžeme vybájit úplně cokoli a ostatním tvrdit, že to existuje. Boží království není z tohoto světa, říká Ježíš. To znamená, že není totožné s politickou mocí, řídí se jinými pravidly, prosazuje se jinými způsoby, má jiné zdroje a jiné cíle.
Boží království ale není virtuální realita v našich myslích. Není to ideální svět zrozený z naší fantazie, ale skutečnost, která spolu s Ježíšem vstoupila do našeho světa a tento svět trvale proměnila. Když Ježíš působil na této zemi, tak slepí skutečně prozřeli, hluší začali slyšet, odstrkovaní se vraceli do společenství, hříšníci se napravovali. Ježíšova cesta k lidem nebyla jen pomyslná, ale hmatatelná, vždyť trvale změnila životy mnohých. Však ani Ježíš nebyl duch, nevznášel se nad námi jako nadpozemská bytost, ale byl to skutečný člověk.
Koho tedy o adventu vítáme? Kdo přichází mezi nás, do tohoto světa? Uvědomil jsem si, že biblickému realismu mají nejblíže děti. Ty totiž během adventu čekají na něco zcela skutečného. Ať už si představují Ježíška jakkoli, určitě se všechny těší na dárky, které pod vánočním stromkem skutečně budou. Během čekání otevírají postupně adventní kalendář a ujídají kousky reálné čokolády. A tak má možná jejich prožívání adventu a Vánoc k podstatě Božího království blíž než náš dospělý postoj. Děti chtějí být obdarovány, a nakonec obdarovány jsou – dárkem, který skutečně mohou vzít do ruky. Jejich přání se plní.
Pro nás, dospělé, dárky tolik důležité nejsou. Spíš nám jde o to vytvořit tu správnou vánoční atmosféru. K tomu je ale zapotřebí zařídit tisíc a jednu věc. A tak advent neprožíváme jako dobu toužebného očekávání, ale všelijakého obstarávání. Dospělácké Vánoce nejsou darem, který nezaslouženě dostáváme, ale výsledkem naší usilovné činnosti. Podle toho také vypadají – někdy se nám je podaří zajistit, někdy ne. Jsou závislé na naší schopnosti urvat si kus volného času na přípravu, na naší odolnosti vůči stresu, na našich rodinných poměrech. A žel také často na stavu našeho konta. Tolik podmínek je potřeba splnit, aby se Vánoce takzvaně podařily.
Koho o adventu vítáme? Jiná odpověď by mohla znít: ve skutečnosti nevítáme, ale pouze vzpomínáme. Připomínáme si Ježíšův příběh, zejména jeho narození, ale i vše další, co následovalo. Není to ale trochu málo? Jakou platnost má ten příběh pro nás teď a tady?
Izraelská víra byla také založena na vzpomínce, na vyprávění o velkých Hospodinových činech, na jejich zpřítomňování. Ale tato vzpomínka právě neměla zůstat jen nostalgickým ohlédnutím za slavnou minulostí. O tom svědčí proroctví, které jsme dnes četli. Končí dosti odvážným výrokem: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘ nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.“
Vyprávění o vyvedení z Egypta byl pro Boží lid nepochybně tou nejdůležitější a nejposvátnější vzpomínkou. Na tomto příběhu byl postaven celý život Izraele, v něm spočívala jeho identita uprostřed ostatních národů. Jeremjáš ale zvěstuje něco nevídaného: příběh exodu právě nemá zůstat jen krásnou vzpomínkou. Má se opakovat – anebo ještě víc: má být nahrazen novým mocným Božím činem, srovnatelným nebo snad ještě větším, než byl ten předchozí.
Stejně jako si nyní připomínají Izraelci vyvedení z Egypta, budou si jednou připomínat návrat z rozptýlení a otročení v cizích zemích. A stále čekat od Boha ještě víc. Ohlédnutí do minulosti nemá Izrael utvrdit ve smutné představě, že dobře už bylo. Naopak má povzbudit, dodat naději: dobře teprve bude!
Koho o adventu vítáme? Dalo by se odpovědět: ve skutečnosti nevítáme, jen se připravujeme – na druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista, který bude ještě větší a slavnější, než byl ten první. Bible nás ujišťuje, že sice ve světě ztroskotal, ale u Boha zvítězil a byl vyvýšen nad všechny mocnosti a vládce, a proto je budoucnost tohoto světa v jeho rukou. Žádní další pánové a bohové a polobohové nemají nad námi trvalou moc. Je jen jeden Pán a jeden Bůh.
Tato odpověď je jistě správná, ale pořád mi nestačí. V té adventní písni se přece zpívá v přítomném čase: slávy Pán přichází – a tak ho vítejme. A ne: jednou ho budeme vítat. Co s tím? Jiné řešení poskytuje další sloka této písně: Zotvírejme Pánu svému brány srdce vděčného, v srdci máme advent slavit spasitele drahého.
Koho o adventu vítáme? Přece našeho Pána, který vstupuje do našeho nitra. Nevidíme ho, ale ve víře ho přijímáme. Necháváme se obdarovat jeho milosrdenstvím, obejmout jeho láskou, proměnit jeho Duchem. To není přelud, to je zkušenost věřícího člověka. Vánoce ve vlastním srdci nemusíme složitě vyrábět, my je vděčně přijímáme a radujeme se z nich.
Ale ani tato odpověď mi nestačí. Chybí mi v ní ta pozemská ukotvenost Jeremjášova proroctví. Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. Z této spravedlnosti bych chtěl něco ochutnat už teď a tady, tak jako ochutnávají děti z adventního kalendáře. Nejen ve svém srdci, ale v tomto bolavém světě, plném nespravedlností a nepředstavitelných krutostí bych chtěl uvítat svého Pána a zahrát mu, když ne na harfu, tak aspoň trochu na kytaru.
Našeho Pána nevidíme, ale jeho působení ve světě ano. Vítat Pána znamená zaostřit svou pozornost tam, kde jeho království raší a roste. A těch výhonků není málo. Když posloucháme obhájce takzvaných křesťanských hodnot, snadno získáme dojem, že úkolem křesťana je naopak vykreslit svět v co nejtemnějších barvách. Všude vidět jen úpadek a zkázu, nikde ani jiskřička naděje, snad jen v tom, že kousky starého dobrého světa ještě nějakou dobu vydrží, než budou definitivně nahrazeny tím novým a pokaženým.
Tento pohled je ale biblické naději zcela cizí. To nejlepší pro nás Bůh připravil na konec. Ale ještě před tímto koncem můžeme okusit něco z toho posledního. Úkolem křesťana je proto sledovat stopy Božího království, upozorňovat na ně a přidat se na jejich stranu. A především se spolehnout se na to, že to staré špatné tu s námi nebude navěky, protože žádná babylonská věž neroste do nebe a žádný diktátor není nesmrtelný.
Nic a nikdo nás nemůže odloučit od Boží lásky. To není paralelní, vysněná realita, to prožívají všichni, kdo se vždy znovu nechávají překvapit Boží předivnou mocí. Obestřeni touto mocí se nemusíme spokojovat s tím, že věci prostě jsou, jaké jsou, a jiné nebudou. Můžeme se zasazovat už teď o spravedlnost a pokoj. Je to Boží dílo, ne naše, ke kterému se připojujeme. A Bůh ho jistě dovede do konce.
Amen.
Ondřej Kolář