Kázání
1. list Janův 3, 1–6
(1) Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.
(2) Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.
(3) Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
(4) Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.
(5) A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.
(6) Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.
Jsme Boží děti. Možná trochu nečekaná zvěst právě teď, o Vánocích. Spíš by bylo na místě mluvit o tom jediném Božím dítěti, o tom jediném, který je hoden se takto nazývat, protože od počátku byl s Bohem a Bůh byl s ním a v něm. Jakým právem se tak můžeme nazývat my? Protože nás tak Bůh nazval. Byli jsme nazváni Božími dětmi – a Jan ihned raději ujišťuje: a jsme jimi. Abychom si třeba nemysleli, že je to jen formalita, jen taková nábožensky povznesená řeč, která nemá s naší skutečností nic společného.
Jsme Boží děti. I když na to moc nevypadáme. Když Bůh promluví, není to jen další z prázdných slov, která létají naším reálným i virtuálním prostorem. U Boha slovo a čin jedno jsou. Slovo se stává činem, slovo se stává tělem. Jsme-li za Boží děti přijati, tak jimi také jsme, stejně jako adoptivní děti mohou své rodiče právem oslovovat mámo, táto.
Nicméně ten rozpor bije do očí. Jan říká, že nyní sice jsme Boží děti, ale ještě nevyšlo najevo, co budeme. Jsme Božími dětmi, ale není to na nás moc vidět. Žádná božská aura z nás nevyzařuje, tak jako ze světců a světic na starých obrazech. Naše činy jsou lidské, až příliš lidské, to si uvědomujeme každý den. A ani se necítíme být kdovíjak blažení a už vůbec ne povznesení nad pozemské hemžení. K čemu pak takové označení? V kostele se hezky poslouchá, ale jakmile člověk vyjde ven, stane se opět dítětem světa. Světa, který Boha nepoznal, jak jsme slyšeli.
Ale právě proto máme tuto zvěst slyšet stále znovu: jsme Boží děti. Být přijat za Boží děti jistě neznamená proměnit se v bohy, získat zázračné, nadpřirozené vlastnosti. Znamená to být přijat do společenství s Bohem, které nemůže nic a nikdo narušit. Patříme Bohu. Jsme jeho.
O Vánocích si mnoho lidí, věřících či nevěřících, klade otázku: kam patřím? Je živá a někdy také bolestivá. Každý, i ten sebevíc nezávislý a soběstačný, chce někomu patřit, nechce být sám, touží po tom, aby některé dveře byly pro něj trvale otevřené; aby aspoň některý z přátel byl skutečným přítelem a ne jen položkou s obličejem na sociální síti; aby tu byl někdo, kdo se ho nikdy nevzdá, i kdyby provedl cokoli a dostal se do sebevětšího průšvihu. Vánoce se v našich krajinách slaví jako svátky rodinné – jenže až příliš často není moc co slavit, protože rodina, která by měla slavit, buď nefunguje, jak by měla, anebo chybí úplně. To dává Vánocům ten podivně úzkostný, posmutnělý ráz, který nelze přebít ani milionem blikajících světýlek.
Je tu ovšem jedna rodina. Totiž rodina Božích dětí. Nejsou to ale ty děti samotné, kdo ji drží pohromadě – ony totiž zas tak moc soudržné nejsou a nemají se vždy rády tak, jak by se na sourozence slušelo. Ale mají společného otce. Jemu patříme. Ať jsme kdekoli rozeseti po světě, ať už se ve svých životech dostaneme kamkoli. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, vyznává žalmista, i kdybych chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
V tento den si připomínáme, že nejen Boží pravice, ale Bůh sám nás doprovází, ať jsme kdekoli. Bůh sám vstoupil do našeho ztraceného lidství. Bůh se stal naším Otcem. Ale učinil to pozoruhodně, jakoby oklikou – totiž tak, že se nejprve stal naším bratrem. Jsme Božími dětmi, protože Bůh se nejprve stal lidským dítětem. Synem člověka. Se vším, co k tomu patří. Ježíš v Betlémě na seně poznává, co to je být odkázán na druhé, na lásku rodičů a jiných blízkých. Poznává, co je to být ohrožen, ale i chráněn. Lidsky, netriumfálně se Bůh zjevil v našem světě.
Když jsme v bohnické nemocnici rozdávali dárky chronickým pacientům, vnímal jsem to tak – a vnímám to tak pokaždé -, že to nejsme předně my, kobyliský sbor, kdo obdarovává. Věřím, že skrze dárek doputuje ke každému z nich také poselství o tom, že není zapomenut a ztracen. Že patří Bohu. Tito lidé nepatří ani své nemoci, ani své nešťastné genetické výbavě, nepatří zlému osudu, který si s nimi zahrál ošklivou hru, nepatří ani svým selháním, často zásadním. Patří Bohu. Jedny dveře jim zůstanou otevřené, i kdyby se před nimi ty ostatní nemilosrdně zabouchly. Jeden i je bude pokládat za svoje děti, i kdyby se jich jejich biologičtí rodiče a další příbuzní vzdali. Jeden je bude pokládat za své bratry, protože se stal i jejich bratrem.
Na naší identitě Božích dětí nelze už nic změnit. Ale je možné ji nevzít vážně. Je možné dál žít jako dítě světa. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal, říká Jan. Je tedy možné tento podíl na Božím synovství zapřít, je možné se nepřiznat ke svému bratru Ježíši Kristu, odmítnout jít stejnou cestou, jakou šel on. Je možné říci: mě se přece žádný hřích netýká, já jsem slušný člověk, neulpívá na mě žádná špína, kterou by ze mě někdo měl smývat.
Tento rozpor mezi tím, kým jsme z rozhodnutí Božího, a kým jsme z rozhodnutí našeho, se ovšem nevyhne nikomu. Ani těm sebeusilovnějším křesťanům. Ta slavná skutečnost, že jsme Božími syny a dcerami, zůstává zahalena naším každodenním neslavným životem. Někdy prosvítá více, někdy méně, ale nikdy není zcela jasná a všem rozpoznatelná.
Ještě nevyšlo najevo, co budeme. Ale už nyní z té budoucnosti smíme žít. Smíme se orientovat ne podle svého horšího já, které se nám stále připomíná, které nás stahuje na zem, které nás poutá k minulosti. Je tu ještě naše lepší já. Toto já jsme si ale sami nestvořili a nemusíme ho v sobě naštěstí pracně vykřesávat. Toto já nám bylo zdarma darováno, aby v nás rostlo a sílilo skrze Ducha svatého. Já kristovské nás volá k novému životu, k Božímu království, kde už nepanuje hřích a smrt, ale spravedlnost a pokoj.
Ne, ještě se Kristu příliš nepodobáme, to až na konci věků z nás Bůh definitivně strhne starého Adama. Díky jeho milosti před ním nestaneme nazí a ubozí, ale zjeví se, kdo vpravdě jsme. Zjeví se pravda Božích dětí. Ještě to nenastalo, ale už teď víme, kým budeme. Víme to, protože jsme poznali Ježíše Krista, a tak jsme poznali také naše pravé já.
V příběhu Ježíše Krista nám Bůh nastavil zrcadlo, ve kterém vidíme pravdu o sobě samotných. Pravdu nelichotivou, drsnou, ale také pravdu radostnou a povzbuzující. Na jedné straně vidíme sami sebe v ukrutném a zbabělém králi Herodovi, v nechápajících, vyplašených a zrazujících učednících, ve zbědovaných nemocných, v zoufalých a agresivních posedlých, ve vychytralých farizejích, v prospěchářských velekněžích, v proradném a alibistickém Pilátovi, v davu, který se nechá ovládat a manipulovat. Tam všude vidíme svou vlastní bídu v nejrůznějších podobách a odstínech.
Ale zároveň v Ježíši Kristu vidíme svou velikost a své pravé lidství. Vidíme, kým bychom měli být. Vidíme, kým bychom mohli být, kdybychom nezabloudili. Ale hlavně: v Kristu bylo zjeveno, kým budeme, v koho nás Bůh chce proměnit. V příběhu Ježíše Krista vidíme nejen svou slabost, šklebící se na nás ve vypouklém zrcadle, ale vidíme v něm také náš pravý Boží obraz, slávu Božích dětí, nám darovanou a zaslíbenou.
Již nám, narodil se, zpíváme o Vánocích. Snad bychom měli zpívat také: protože on se narodil, my jsme se narodili k pravému životu, smysluplnému a naplněnému. Protože on se stal člověkem, my se smíme stát vpravdě lidmi. Protože on mezi nás sestoupil, my se můžeme vrátit zpět k Bohu.
Amen.
Ondřej Kolář