Kázání
Jan 15, 12–16
(12) „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
(13) Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
(14) Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.
(15) Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
(16) Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
Milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval vás. K tomuto Ježíšovu slovu přece není potřeba nic dodávat. Je v něm shrnuto vše podstatné, co křesťan potřebuje vědět. A přece: Lehce se to řekne, hůř se to udělá. Ježíš to ovšem skutečně udělal: miloval nás tak, že se pro nás vzdal všeho. Byl tu pro nás bez výhrad, bez všech podmínek, bez všech „ale“. A právě v tom jej máme následovat.
Láska dnes patří k těm velkým slovům, jako je třeba pravda, víra nebo Bůh, která do značné míry zplaněla, vyprázdnila se, a tak znějí trochu dutě. Každý si je může dle libosti naplňovat vlastním obsahem a to taky činí.
Biblický oddíl, který jsme právě slyšeli, nám žádnou definici lásky nepřináší. Především a nejvíce je ujištěním. Vězte, že jste milováni. I když se vám samotným třeba láska nedaří. Vždyť ještě dříve, než jste vůbec začali jeden druhého milovat, Bůh si vás zamiloval. Ještě dříve, než Bohu odpovím svou vírou, je tu přece již Boží oslovení. A dokonce ještě dříve, než Boží slovo v Ježíši vstupuje do světa, je tu Boží rozhodnutí pro mě. Bůh si nás vyvolil. Mnohem dřív, než přijde mé rozhodování, má víra, můj křesťanský život – je tu Boží zájem o mě.
Láska tedy není v prvé řadě úkol, povinnost či životní poslání, ale dar. Něco, čím jsme všichni vybaveni, co si neseme v sobě. Láska nás předchází. I když někdo v Boha a Boží lásku nevěří, přece má tuto zkušenost. Vždyť žijeme z toho, že jsme lásku někdy a nějak přijali – od svých rodičů, prarodičů, sourozenců, přátel, životních partnerů. A kdo byl a je milován, sám dokáže milovat. Komu bylo odpuštěno, ten sám dokáže odpouštět. S kým byli jiní trpěliví, ten umí sám trpělivost projevit. Kdo někdy na sobě pocítil věrnost druhého člověka, ten sám o věrnost usiluje. Vše dobré, co jsme od druhých přijali, se v nás shromažďuje a přetrvává, aby to jednou vydalo své plody. Nemusím asi dodávat, že to žel platí i o tom zlém, co jsme přijali – vždyť tak často ubližují právě ti, jimž kdysi bylo ublíženo, kteří nebyli dostatečně milováni.
Proto Ježíš říká: zůstaňte v mé lásce. To je přece velké ulehčení a povzbuzení: lásku nemusíte složitě hledat, ona už je tady, mezi vámi a ve vás, Bůh ji do vás vložil. Vždyť už jen to, jací jste, vaše jedinečnost, je svědectvím o této Boží lásce, která vás utvořila do neopakovatelné podoby. Teď už stačí jen dál žít v tom a z toho, co vám bylo darováno. To, co jste od Boha dostali, máte rozvíjet a vzájemně sdílet. To, kým každý z vás jste, si nemáte nechávat sami pro sebe, ale dávat jeden druhému. Vaše obdarování, vlastnosti, schopnosti a zkušenosti.
Zůstávat v lásce tedy znamená trvale rozmnožovat Boží lásku. Napodobovat ji, podle svých možností ji opakovat, nechat ji proudit do všech oblastí života, vnášet ji do všech situací, v nichž se ocitneme. Když Ježíš říká, že máme nést ovoce, buďme si vědomi toho, že to původně není naše ovoce, ovoce naší láskyplnosti. Je to spíše Boží ovoce, které ale v nás dále dozrávalo tím, jak jsme ho pěstovali a rozvíjeli ve svých vztazích.
Možná to všechno zní trochu obecně. Jak se taková láska projevuje? Co je tím ovocem? Zajímavé je, že jako příklad vrcholné lásky tu Ježíš nevolí vztah mezi mužem a ženou, ale lásku mezi přáteli. Ježíš má dokonce možná na mysli lásku mezi spolubojovníky ve válce nebo alespoň v situaci vážného ohrožení. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, říká Ježíš.
Snad si řekneme, že tu Ježíš zachází zbytečně do extrému – proč hned myslet na nejhorší? Copak se láska projeví jen tehdy, když jde do tuhého, když se člověk musí rozhodovat mezi životem a smrtí? Vždyť většinu života – a většinu svých vztahů – člověk prožije spíš v dobách relativně obyčejných, v každodennosti, ba dokonce v rutině. I tehdy a právě tehdy máme projevovat lásku, byť třeba není až tak heroická a velkolepá, zato je ale trpělivá a oddaná.
A přece se říká, že v nouzi poznáš přítele. Stejně tak by se dalo říci, že v nouzi poznáš lásku – a v té nouzi nejvyšší můžeš poznat lásku nejhlubší. Tehdy láska projde zkouškou. Tehdy se ukáže, jaká vlastně celou dobu byla. Když jsi poctivě pokládal, tedy odevzdával svůj život ve věcech malých, jsi pak připraven ho položit i ve věcech velkých.
Položit život, dát sebe sama, být tu cele pro druhého. To je ta pravá láska, to je kristovská, Boží láska. Vpravdě miluje ten, kdo dokáže zapomenout na svůj vlastní prospěch, a myslí na dobro toho druhého. Miluje ten, kdo na první místo neklade požitky a radosti, které mu ze vztahu plynou, ale uvažuje hlavně o tom, jakou radost by mohl přinést tomu druhému. Miluje ten, kdo se pro druhého dokáže mnohého vzdát, v krajním případě i vlastního života. Podle toho se poměřuje láska.
V jedné písni zpíváme: Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím tvým pokojem. To slovo nástroj by nás mohlo svádět k představě, že jsme jen jakási tupá kolečka ve stroji světa, který kdosi nahoře řídí. Tak tomu ale není. Jsme mnohem víc. Ježíš nás totiž oslovuje neslýchaným způsobem – už nejsme jen Boží nástroje, ba dokonce ani nejsme jen Boží služebníci, kteří se Bohu podrobují. Nazval jsem vás přáteli. Označení ve vztahu k Bohu přinejmenším velmi neobvyklé, pro mnohé snad i šokující – jak si můžeme vůbec troufat o sobě něco takového tvrdit?
Ježíš upřesňuje: Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Té pocty být nazván Božím přítelem se v izraelském lidu dostalo jen nemnohým – Abrahamovi a Mojžíšovi. Určitě není náhodou, že oběma bylo dáno nahlédnout do Božích úmyslů. Mojžíš viděl Boha tváří v tvář na hoře Sínaj – přímo se tu píše: „jako když někdo mluví se svým přítelem“ – a přijal od něj jeho zákon. Abraham dokonce přímo zasahoval do Božího rozhodování při hledání hrstky spravedlivých, když se snášely mraky nad Sodomou.
A nyní máme do společenství Božích přátel patřit také my. Skrze Krista víme, co činí nebeský Otec. Jsme vtaženi do jeho příběhu – a nemáme tam být jen figurkami, které Bůh tahá za provázky. Směli jsme totiž nahlédnout do Božích tajemství. Jsme dokonce jejich správci, říká apoštol Pavel. Sami se tedy podílíme na tom, jaký bude úděl Boží věci ve světě. Jsme Božími partnery, spolupracovníky na Boží stavbě, nejen otroky, kteří slepě vykonávají, co je jim přikázáno. Až tak daleko zašla Boží láska, že nás postavila do této důstojné role.
Když je někdo pouze nástroj či služebník, pak také nemá žádnou odpovědnost. Je jasné, že všechny úspěchy, ale hlavně pak neúspěchy padají na hlavu jeho pána. Služebník se může vymluvit, že já nic, já jen plním to, o čem rozhodl někdo jiný.
To už ale teď pro nás neplatí. I my rozhodujeme o tom, co přispívá v daném okamžiku, v dané zcela konkrétní záležitosti k rozmnožení Boží lásky na zemi, a co jí naopak brání. Rozhodujeme, kde máme sami sebe nasadit, koho se zastat, koho podporovat, kde kritizovat, kde protestovat. Tisíc a jedna věc, kde musíme sami myslet, zapojit vlastní předvídavost, obratnost, podnikavost, kreativitu, fantazii.
Je nám dán velký prostor, který máme zaplnit vlastními činy – podobně, jako to činili velcí Boží přátelé Mojžíš a Abraham, i mnozí jiní. Bezvýhradná láska, která se po nás žádá, není nasládlý pocit, ale náročně rozhodování a jednání v odpovědnosti za Boží svět.
Jsme-li Kristovými přáteli, pak nestačí jen říkat: Pane, Pane – a přitom nečinit vůli nebeského Otce. Přátelé se poznají tím, že jeden při druhém stojí. A tak i na nás má být znát, že Kristu patříme. Největším porušením přátelství, je – jak známo – zrada. V dějinách církve nacházíme mnoho takových zrádců, Petrem počínaje a kolaboranty s různými nelidskými režimy konče. Ale dějiny jsou také plné opravdových Božích přátel, kteří obětovali vlastní pohodlí, postavení nebo i život, aby prokázali, že Bohu patří celou svou duší a celým svým srdcem. Myslím, že dnešní těžké časy jsou – navzdory všemu hroznému – dobrou příležitostí utvrdit se v tom, komu patříme, kdo je náš přítel, a jak toto přátelství osvědčit vůči našim bližním.
Amen.
Ondřej Kolář