Kázání
2. Královská 5, 1–19:
(1) Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím.
(2) Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě.
(3) Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“
(4) Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“
(5) Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty.
(6) Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“
(7) Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“
(8) Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“
(9) Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu.
(10) Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé . Budeš čist.“
(11) Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘
(12) Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel.
(13) Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“
(14) On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.
(15) Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“
(16) Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic .“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl.
(17) Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu.
(18) Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“
(19) On mu řekl: „Jdi v pokoji.“
Když vyprávím tento příběh dětem ve škole, vždy se jich pak zeptám, koho považují za hlavní postavu. Kdo je ten nejdůležitější? Podle lidských měřítek nepochybně Naaman, mocný vojevůdce, který má za sebou nejedno vítězství. Jenže ani jeho moc není neomezená, musí se sklonit – nejprve nedobrovolně – před zákeřnou nemocí a později – dobrovolně – pod mocí Hospodinovou. Tu zde reprezentuje prorok Elíša. Ale ani on není hlavním aktérem, je to přece Bůh sám, kdo uzdravuje, a prorok si je toho dobře vědom. Nakonec tu máme postavu nejméně nápadnou a přece nepřehlédnutelnou – bezejmennou dívku, zajatkyni a služku v Naamánově domácnosti. S tou se děti dokáží ztotožnit nejlépe. Také ona prokázala ohromnou moc, totiž moc nad svým vlastním osudem. Vždyť navzdory všemu, čím si musela projít, nepropadla zatrpklosti. Místo aby svého pána nenáviděla a přála mu to nejhorší, zachránila mu život.
Chci dnes tento příběh číst jako překvapivé setkání pohanského vojáka s Hospodinem. Když se nás někdo zeptá, jak by měla vypadat naše misie, můžeme odpovědět právě tímto příběhem. Misie zde popsaná totiž nemá nic společného s nátlakem, manipulací či dokonce násilím. Není vedena s pozice moci, nadřazenosti či triumfalismu. Hospodinovi vyznavači tu nejsou v žádném privilegovaném postavení. Izraelský lid vystupuje jako ten poražený a podrobený, s obavami hledící na svého politicky mocnějšího souseda.
Na začátku Naamánovy proměny stojí vážná nemoc. Nemoc sama o sobě – stejně jako jiné zlé události v životě – může v člověku vyvolat ledacos. Záleží na tom, jak se k ní dokážeme postavit. Může nás přivést k zamyšlení nad dosavadním životem, k přehodnocení priorit, k novému nasměrování. Stejně tak nás ale může paralyzovat, uvést do deprese a rezignace. Důležité v takové chvíli také je, zda najdeme oporu u svých blízkých.
Naamán nalézá pomoc tam, kde ji nejspíš nečekal. To, co biblické vyprávění načrtne letmo ve dvou větách, je ve skutečnosti hodně pohnutý příběh. Aramejské vojsko se vydává na loupežnou výpravu do Izraele a jako kořist si s sebou bere také zajatce. Izraelská dívka, násilně odtržená od své rodiny, se kterou se nejspíš už nikdy nepotká, se stává služkou v domácnosti váženého člověka. Možná může být nakonec ráda, že neskončila ještě hůř. Navzdory všemu příkoří ale prokazuje dobrodiní a slitování. Její čin dokazuje, že Ježíšovo přikázání milovat nepřátele není nesmyslným a nesplnitelným požadavkem, ale reálnou možností. Je možné neodplácet zlo zlem a zabránit jeho další eskalaci. Je možné odpustit a na křivdu odpovědět laskavostí.
Kromě dobrého srdce si tato dívka uchovala také víru v Hospodina. V pohanském prostředí se neostýchala vyznat, že Hospodin zachraňuje i z té největší beznaděje. Promluvila o Bohu a jeho proroku s rizikem, že její návrh budou ostatní pokládat za opovážlivost a drzost. Kdo jí uvěří, když proti aramejským bohům a věhlasným lékařům postaví jakéhosi Elíšu z bezvýznamného národa? Kdo jí vůbec bude naslouchat, jakou váhu může mít její hlas?
Pro Boží lid byl její příběh silným svědectvím o tom, že i v nepřátelské cizině Bůh svoje věrné doprovází. I v exilu je možné se držet Božích zaslíbení a žít podle Božích přikázání. I ten nejvíc bezmocný může v síle víry prokázat velkou moc. To je jistě svědectví také pro nás křesťany, kteří sice nejsme obklopeni nepřátelským prostředím, ale často si stěžujeme, že je nás málo, jsme bezvýznamní a nemáme žádný vliv. Tyto okolnosti ale nejsou překážkou pro misii, ale spíš naopak jejím nutným předpokladem: naše slova a činy se nemohou a ani nemají opírat o žádné mocenské páky. Bezmocná církev může být lépe nablízku těm, kdo v dnešní společnosti těžko nacházejí své místo a jsou vytlačováni na její okraj. Právě tehdy získává její hlas přesvědčivost. Svou váhu naopak pozbývá tehdy, když se církev spojuje s mocnými tohoto světa a skrze ně prosazuje své zájmy.
V izraelské dívce se Naamán poprvé setkal s živou vírou v Hospodina. A stalo se něco nečekaného – Naaman dívce uvěřil. Ano, mohli bychom namítnout, že o žádnou víru přece nešlo, vždyť tonoucí se i stébla chytá a velký vojevůdce už jistě vyčerpal všechny možnosti, jak se zachránit. Přesto je zvláštní, že důvěřuje právě té nejpohlednější otrokyni. Možná právě proto, že něco takového z její strany vůbec nečekal. Možná právě proto, že její nabídka pomoci pro něj byla nepochopitelná a narušila jeho obraz světa. Možná byl přemožen její upřímností, nezištností a dobrotou.
Naamán ovšem dál zůstává velkým pánem a podle toho také vypadají jeho další kroky. Celou záležitost chce řešit na nejvyšší politické úrovni. A tak se nejprve svěří samotnému králi, ten ho v jeho úmyslu podpoří a vyšle posly s vpravdě královskými dary. Ovšem nikoli k Elíšovi, ale rovnou k izraelskému králi. Dobře se dokážeme vcítit do jeho nelehké situace, když k němu dorazí vozy až po okraj naplněné zlatem a stříbrem a k tomu žádost od aramejského krále: zbav mého služebníka Naamana malomocenství. Vždyť je to celé absurdní. Proto ho nejprve napadne, že se jedná o cílenou provokaci, pomocí které chtějí Aramejci vyvolat další válečný konflikt.
Jeho slova jsou ale nejen výrazem zoufalství, ale také důležitým vyznáním: Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život? Izraelští králové jistě nebyli vzorem spravedlivého panování, ale v něčem podstatném se od okolních vládců přece jen odlišovali. Nenechali si vzdávat božské pocty. Izraelský král je sice prvním mužem v zemi, ale také on zůstává člověkem. Není absolutním pánem, ale naopak je – či alespoň má být – Božím služebníkem. Jedině Bůh, vládce nad životem a smrtí, dokáže uzdravit. Proto izraelský král Naamanovu prosbu vůbec nevnímá jako lichotku a poklonu, ale upřímně se zděsí. Takovou nabídku přijmout nemůže, i kdyby mu snesli k nohám všechny poklady světa. Naamanovi se tím otevřou další dveře k víře v Hospodina: člověk je člověk a Bůh je Bůh – a běda, když si někdo na boha hraje, i kdyby to byl sám král.
Nakonec se Naamán dostává až k Elíšovi a čeká ho další šok. Prorok se vzácnou návštěvou necítí být nikterak poctěn a hromada pokladů na něj neudělá žádný dojem. Naamán mu nestojí ani za to, aby k němu přišel ke dveřím. Můžeme v tom vidět hrubou nezdvořilost. Ale stejně tak toto na první pohled arogantní gesto můžeme číst jako svého druhu vyznání víry. Naamán vyhledává vyhlášeného léčitele, ale Elíša jej odkazuje na Hospodina samotného. Ani král, ani Elíša, pouze Bůh dává život. Elíša nejedná povýšeně, ale spíš pokorně: nestrhává pozornost na sebe, vnímá sebe jen jako Boží nástroj.
Naamán ovšem čeká nějakou léčitelskou proceduru či tajemné zaříkávání, tak jak na to byl zvyklý ze svého náboženského prostředí. Místo toho dostane pouze pokyn: jdi se vykoupat do Jordánu. To stačí. Význam těchto slov člověk docení, až když na vlastní oči spatří řeku Jordán. Pro mě osobně to bylo docela zklamání: čekal jsem ohromnou, úctyhodnou řeku – a místo toho jsem uviděl potůček, který by šlo snadno přebrodit. Nevím, jak rozměrný byl Jordán v tehdejší době, ale docela chápu Naamánovo rozhořčení. Kvůli takové bezvýznamné říčce se musel trmácet až sem.
Jeho důvěra v Hospodina narazila na své meze. Vypadá to, že se smířen se svým osudem vrátí domů. Přesvědčí ho nakonec jeho služebníci – jejich víra v Elíšovo slovo se ukázala být v tuto chvíli silnější než ta Naamánova. Vojevůdce se ponoří do Jordánu, a nevědomky se tak zúčastní tradičního izraelského očistného rituálu. Alespoň na okamžik se zařazuje k Božímu lidu a odevzdává se Hospodinu a jeho uzdravující moci. A poznává, že Hospodin není jen lokálním bohem jednoho národa, ale Pánem všech lidí.
Po návratu čeká uzdraveného Naamána ještě jedno překvapení. Elíša důrazně odmítá přijmout dary od krále. Opět, naposledy, v tom slyšíme zřetelné vyznání: Hospodinova záchrana je zadarmo. Bůh Izraele není bohem, kterého je možné si koupit, ovládnout a manipulovat. Sám svobodně rozdává své dobré dary a zachraňuje od všelijaké nouze. Zachránil i velkého Naamána – ale ne proto, že to byl mocný muž, ani proto, že měl dobré konexe, ani proto, že nabídl královskou odměnu, ani proto, že Elíša je zázračný léčitel. Naamán poznává Boha, který zachraňuje z pouhé milosti.
Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli, vyznává nakonec Naamán. Ne, nestane se Izraelcem, vrací se domů, zpátky ke své původní úloze. Dokonce před Elíšou se zahanbením přiznává, že se bude muset i nadále účastnit oficiálních náboženských obřadů, protože to k jeho funkci prostě patří. Domů si s sebou ale vezme trochu izraelské půdy, aby si mohl postavit oltář a na něm s vděčností obětovat Hospodinu. Má teď u sebe kus země zaslíbené – a s ní i kus naděje, že Hospodinova spása není jen pro vyvolený lid, ale pro každého.
Amen.
Ondřej Kolář