Kázání
Jan 15, 1–8
(1) „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
(2) Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
(3) Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
(4) Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
(5) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
(6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
(7) Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
(8) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.
Být odříznut, spolu s jiným odpadem smeten na hromadu a spálen, to je děsivá představa. A přece i takové představy nacházíme v Bibli. Samozřejmě máme raději veršíky, které utěšují naši bolavou duši, jenže Písmo svaté je plné též velmi tvrdých varování, ba i pohrůžek a nejedno „běda vám“ vyslovil i Pán Ježíš.
I v přečteném oddíle z 5. Mojžíšovy Hospodin varuje a hrozí. Obilí vám sežerou kobylky, vinnou révu červi, olivy opadají ještě před dozráním – zkrátka i ta příroda přestane mít s vámi přátelský vztah a spikne se proti vám. Místo lidské vzájemnosti okusíte nevraživost a boj, vaši synové a dcery skončí v zajetí, čeká vás kulturně-civilizační úpadek, i ten pohrdaný bezdomovec či přivandrovalec na tom za chvíli bude lépe než vy, a vy nakonec u nich budete žebrat o úvěr. Tvrdá je někdy řeč Písem svatých a dobře, když nás při tom napadají všelijaké podobnosti s dnešní dobou. Však právě proto ty hrozby byly vysloveny a zapsány, aby nás při jejich čtení něco napadlo, aby nám něco došlo, abychom si všimli, že se něco neblahého děje, nejen ve světě kolem nás, ale přímo v nás, v našem myšlení i citech, a mohlo by to všechno skončit katastrofou.
Však nejen pochvaly a povzbuzování, nýbrž i varování, ba i pohrůžky patří k výchově. Rodiče, kteří milují své děti nade vše, právě pro tu lásku k nim jsou povinni jim občas říci: „Tohle nesmíš, a když to uděláš, špatně to s tebou dopadne.“ Jaká by to byla láska, kdyby nedokázala milovanou bytost také preventivně chránit od zkázy těla i duše?
Účel pohrůžky je nastaven tím, kdo ji vyslovuje, jestli milující matka nebo otrlý zločinec. Pravda, i ten zločinec před vás postaví dvě možnosti, a dá vám vybrat: peníze nebo život. Buď zvolíte povolnost teroristovi a možná to přežijete, nebo se necháte zabít hned. Ale ten, kdo hrozí a varuje z lásky, ten vás nenechá volit mezi dvěma zly, větším a menším. On chce, abyste zůstali uchráněni zla jako takového a přidrželi se toho, co je dobré. Když Hospodin hrozí svému lidu, je to proto, aby zabrzdil jeho sesun po šikmé ploše, aby lid vyvolený přestal dělat hlouposti, opustil cestu zmaru a záhuby a dal se cestou, která vede k zaslíbené zemi.
Také Pán Ježíš v Janově evangeliu, když připomíná žalostný konec uschlé ratolesti, varuje. Na tomto místě ale nemluví k celému lidstvu, ale ke svým, pro které je autoritou, kteří už jsou do něho vrostlí, mluví ke křesťanům. Těm říká: „Vy beze mě nemůžete učinit nic.“ Neříká, že ti, kdo Krista nevyznávají, nemohou žít spravedlivě, nemohou rozmnožovat humanitu, činit svět vlídnějším, lidštějším. Byla by těžká chyba, kdyby si křesťané všechno dobré, důstojné a spravedlivé, co kdy v lidských dějinách bylo, je a bude vykonáno, připisovali jako své zásluhy a všechno, co kdy lidé vykonali bez Krista, označili jako nic, šalbu a klam, pozlátko a materialismus. Nezapomeňme, že na tom nejposlednějším soudu k všeobecnému překvapení obstojí ti, kdo při setkání s nouzí a utrpením svých bližních prokázali milosrdenství, a vůbec je nenapadlo, že když nasytili, oblékli a navštěvovali člověka v nouzi, sloužili tím Kristu.
„Beze mne nemůžete učinit nic.“ To je výzva, varování křesťanům, aby neodpadli, nevyschli a nepohořeli. Zůstaňte ve mně, říká Kristus těm, kdo se k němu hlásí. Však pokušení nezůstat v něm je veliké. Třeba se nám ten vinný kmen zdá už příliš letitý, pořád je to na té Boží vinici stejné, trochu už nuda, už by to chtělo poohlédnout se jinde, čerpat živiny z jiných zdrojů, napojit se na nějakou možná buddhistickou větev, na vesmírná zřídla nového věku, na nějakou novou moudrost, která se umí vnořit i do hlubin podvědomí a napojit se na věčný cyklus rození a umírání. Anebo je tu ještě častější pokušení, totiž odtrhnout se od toho vinného kmene, protože nám nedovoluje růst si po svém, a my přece chceme svobodu, chceme se osvobodit od všech skrupulí a tabu, toužíme nevázat se, odvázat se a žít, jak nám se zlíbí, sílu příjemných zážitků povýšit na míru všech věcí. „Beze mně nemůžete činit nic“, varuje Kristus. Ničeho nedosáhnete, když mne opustíte. Štěstí, pohodu, vyrovnanost, které hledáte mimo mne, nenaleznete, nic nevykonáte a bude z vás odpad.
Zkrátka jednou už nejste, vy křesťané, sami svoji, a když na tom svojství budete trvat, dopadnete jako ratolest od kmene odpadlá. Pro vás, křesťany, když se vám zdá, že to jaksi není ono, že by to chtělo v šedi života nějaké zazelenání, nějaké obohacení, rozšíření obzorů, zintenzivění prožitků, pro vás je jediná cesta: být více křesťany, hlouběji vrůst do těla Kristova.
Ratolest vštípená do vinného kmene, to je obraz či symbol. Symbolů užíváme, když potřebujeme vystihnout něco, co našim formulacím uniká, co je větší než jsme schopni postihnout, ba i niterně prožít. Mezi Kristem a křesťanem je vztah tajemný, který není plně vystižitelný ani příměrem následování či učednictví. Následovník, ten jde ve stopách vůdce, a učedník není nad mistra a má se pořád od něho čemu učit. To všechno platí. Křesťan je ale vázán ke Kristu ještě jinak, pevněji, možná ne tak intelektuálně, ale o to bytostněji, prostě jako ratolest ke kmeni.
Ratolest a kmen jsou do sebe vrostlí, jedno se bez druhého neobejde. Ovšem jejich funkce, jejich poslání se liší. Plod nikdy neroste přímo na kmeni, to větev či ratolest nese ovoce. Ratolest jako by byla kmenem trpělivě ponoukána k růstu, k vyspívání, k naplnění svého určení, jímž je vydat plod. Po plodech, po ovoci budeme poznáni jako křesťané. On je kmen, a proto nás – ratolesti vyživuje, abychom hojné ovoce nesli. Dobré skutky, dobrý život, příkladná křesťanská existence, to je to dobré ovoce, pro které pak lidé mohou chválit kmen, z něhož úroda nádherných a chutných hroznů vzešla. Pakliže ovoce neponeseme, lidé kmen chválit nebudou.
Ratolest, která nese ovoce. Kéž jsme takovými ratolestmi – vinař neodřezává, a přece se i ona s jeho nožem potká. Dovolím si vzpomenout na jednu dávnou návštěvu bohoslužeb u Martina ve zdi, muselo to být tak před šedesáti, jednašedesáti lety. Kázal tam tehdy bratr farář Šurman a ten tehdy pověděl a já si zapamatoval, že když vinař ratolest čistí, tak ono to bolí. Tento postřeh mého dávného předchůdce na kobyliské kazatelně mi utkvěl v paměti a od té doby ke mně obraz vinaře s ostrým nožem v ruce promlouvá nejen jako varování, nýbrž i jako útěcha: Když se ti, sestro a bratře, v životě něco zlého přihodí, nezoufej, že tě vinař odřízl, zavrhl a už jsi k ničemu. Všechno ve tvém životě, i to zlé, co tě zraňuje, někam míří, kam ty nedohlédneš. Když je ti zle, vzpomeň si, že vinař tebe, svou drahou ratolest, čistí, až to bolí. Tvoje bolest, tvoje nemohoucnost, to není absurdní utrpení pro nic za nic, to není zbytečná bolest, to je pro tvé dobro, pro tvůj růst. Ono to k něčemu směřuje, k hojnější sklizni, k naplnění, ke šťastnému konci. Důvěřuj svému vinaři, důvěřuj se v Pána, on lépe než ty, malá nevědomá ratolesti, ví, co je pro tebe dobré a jaký to všechno má smysl.
Zůstaňte tedy v Kristu, sestry a bratří, milé Kristovy ratolesti, stojí to za to, o nic nebudete ochuzeni. Těch živin, kterých se vám z kmene dostává, je spousta a obsahují i všelijaké stopové vzácné prvky. Nebojte se, že s Kristem nějak zakrníte, že budete snad hloupější než druzí lidé, že budete mít méně radosti a méně pocitu štěstí. Vždyť sami ponesete ovoce hojné, a kdo ví, co všechno v tom koši hojnosti bude, co všechno skrze jednoho každého z nás Pán vykoná, čím se oslaví. Není náhodou, že symbol vinice, vinaře, vína, se mnohokrát objevuje v Bibli a vrcholí v zaslíbení velikého setkání, veliké hostiny, kdy Pán Ježíš bude pít nové víno s těmi, kdo v něm zůstali, aby i on zůstal v nich.
Amen.
Miloš Rejchrt