Kázání
Lukáš 13, 1–5
(1) Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.
(2) On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?
(3) Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.
(4) Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
(5) Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Kde je náš šéf, milí bratři a milé sestry? Naschvál jsem, milé sestry a milí bratři, společensky nekorektně otočil posloupnost úvodního oslovení. Protože, jak zpíval Karel Kryl, Pušky a děla, dyť to je docela a výhradně chlapská příležitost. Dnes už to tak výhradně neplatí, do války se nedávno zapojovaly i kurdské ženy a teď, i v tohle nedělní ráno, válčí i statečné Ukrajinky. Ale já tu nemám číst noviny, takže zpět! Čtěme Bibli, tam to všechno je. Slovo, nad kterým se dnes zamyslíme, milý kobyliský sbore, je to, které jsem řekl na začátku: Kde je šéf?
Že jste takové v Písmu nečetli, že ne!? Mě se ale takhle už několikrát, s nadějí a trošku i ostnem vůči mé víře, zeptal člověk, kterého mám rád: „Kde je ten tvůj šéf?“
A já neuměl odpovědět. Bůh je přece láska. Jenže ve chvílích, kdy se mě ptává, to tak nevypadá. Alespoň na první pohled.
To slovíčko v Písmu skutečně není, ale to slovo tam je. Najdeme je leckde pod obloukem sklenutým mezi Izajášovým svědectvím o Hospodinově výroku „formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo“ a Ježíšovým „Myslíte, že těch osmnáct, na které spadla síloská věž, byli větší vinící než ostatní?“
- Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? klade ten dotaz mého přítele pod zmíněným obloukem desátý žalm.
- „Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ Smrtelnou ranou mým kostem jsou … kdo[1] … se mě každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ vyčítá Hospodinu žalm čtyřicátý druhý
- Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? ptá se třináctý žalm.
- Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu? Tahle otázka je přímo u Izajášovské paty našeho oblouku. Osmdesátý žalm pak pokračuje: chlebem slzí jsi je krmil, pít jsi jim dal slzy plnou měrou.
- Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
lamentuje žalm dvaadvacátý a pak
ještě v posledním zoufalém zvolání se ptá člověk na kříži.
Nebudu teď už dál pátrat po místech výtek, ale sám budu šéfa hledat. Hledám ho už tři týdny. Nestvořil snad sám pro sebe někde kousek tmy, aby tam schován tvořil zlo? Já vím, že je to nejapnost se takhle ptát, ale co s tím výrokem? Leda že by … hmm, mám další nejapnou otázku – může Bůh sám sobě protiřečit? No proč ne. Je přece všemohoucí. A speciálně touhle větou vyhlašuje, že může opravdu všechno. Způsobit světlo i tmu, pokoj i zlo. Tak protiřečí sám sobě? Chvíli se mi zdálo, že ano, ale domyslel jsem si, že ne.
V rodném jazyce Bible, v hebrejštině, Bůh tvoří slovem bara (בָרָא). Nikdo jiný tak netvoří, ani kameník, truhlář, skladatel, spisovatel nebo politik. Z nich každý buď něco vytesá, nebo ohobluje, sestaví, složí, napíše nebo zařídí, ale tvořit, bara, to je vyhrazeno pouze Bohu, Hospodinu.
A co Bůh stvořil, to čteme v Písmu na počátku: Nebe a zemi, velryby, rostliny a všelikou havěť a člověka. Už před začátkem se nad vodami vznášel duch Boží. Ale nad propastí byla tma. Tak začal světlem.
Ať je, řekl, a bylo. A oddělil je od tmy. A tak je to dodnes. A završil stvoření svým obrazem v člověku a viděl, že všechno, co stvořil. je dobré. Tak se nestvořená tma oddělením od světla dostává do stvořeného světa skoro jako vedlejší produkt. Ale o zlu ani slovo. Má tedy taky tma své dobré místo v božím stvoření. Zkuste si pospat pod stowattovou žárovkou. To přece není dobré, to bývá zlý způsob mučení ve věznicích diktátorů. Kde se bere zlo? Ta Hospodinova věta, kterou nám zprostředkuje Izajáš, ta věta je polemika s vírou, že by snad mohl být nějaký Bůh zla, který by soupeřil s Hospodinovou dobrou láskou. Není takový. Všechno, co se ve světě děje, je z Boží vůle. V té větě pro nás Bůh přiznává svou odpovědnost za pokoj a dobro i zlo, za světlo i tmu. Kde není světlo, tam je tma. A nejde jen o fyziku. Nahraďme slovo „světlo“ slovem „láska“ a prosvítíte i nejhustší tmu.
Boží vůle se ale neprojevuje zkratem, nýbrž slovem, člověk nemá obojek, za který by ho Bůh držel na vodítku. Už v době, kdy člověk teprve nese jméno Adam[2], už v těch dobách člověk Boží slovo zná, ale má – právěže z Boží vůle, neboť tak byl stvořen – má možnost volby: jednat podle toho slova anebo jednat jinak. Z tohoto stromu nejez. Jedná jinak. Pojí z toho stromu a pojde z toho všechno ostatní. Zlo testuje terén, člověk ustoupil. Sankce se dostavuje v zápětí, ale zlo – Bohem stvořené skrze nabídku svobody volby pro stvořeného člověka – ne a ne ustoupit. Sám Bůh se pak proti té neústupnosti angažuje prostředky, které nakonec vymění za něco, co měl v rukávě od počátku. Ty staré Boží prostředky dnešním uším neznějící dobře. Vynechme potopu a zmiňme třeba tohle: bude-li to jistá pravda, že se taková ohavnost ve tvém středu stala, úplně vybiješ obyvatele toho města ostřím meče, zničíš je ostřím meče jako klaté, i všechno, co je v něm, i jeho dobytek[3].
Anebo jiný příklad: Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností[4].
Tuhle metodu ale Bůh nakonec zavrhl.
To co měl Hospodin od počátku v rukávě, teologickým jazykem v plánu pro dějiny spásy, a co z nějakého důvodu dlouho se zdráhal použít, to je sestoupení mezi lidi. Docela fyzicky a tak, aby mohl s každým mluvit tváří v tvář. Za časů Adama, kdy zlo testovalo terén anebo se dobro z Boží vůle prosazovalo jako ničení ostřím meče, mohl s Bohem, s Hospodinem rozmlouvat přímo jen Adam. A po tvrdé sankci a po potopě pak ještě Mojžíš. Kdokoliv jiný by snad Boha spatřil přímo, zemřel by.
Prorokům se slovo Hospodinovo vždycky stalo způsobem docela nezjevným a málokdo je bral vážně. Učiní tedy Hospodin slovo tělem, a vyšle svého jediného syna mezi lidi. Bůh zase mluví s člověkem, s každým koho potká, mluví tváří v tvář, z očí do očí. Každý, kdo ho potká, zas může pozvednout oči přímo ke Kristu, k Bohu.
A spatřit ? …. člověka Ježíše. Anebo opačně, pozvednou oči k člověku Ježíši a spatřit ? … Božího syna, Krista Spasitele
Jenže zas, jako slova proroků, zas jen málo lidí bere jeho slova vážně, ačkoliv k nim sám Bůh mluví ve snaze přiblížit království nebeské.
Království, které nemá být nějaká teokratická pozemská diktatura, ale život, ve kterém už není zlo stvořené Bohem nepřímo skrz lidskou svévoli. Svévolí, kterou se zpravidla řídíme namísto darované svobody. Ježíš mluví o Království, ve kterém už nemá takové zlo žádné místo, ve kterém se to zlo rozpustí ve světle boží lásky, lásky která má milovat i nepřátele a dobře činit těm, kteří nás nenávidí[5]. Jenže to je nadlidský úkol.
Dnes jako v době, kdy spadla věž v Siloe a zabila osmnáct lidí, je takového úkolu schopen jen jeden člověk. Je už na cestě do Jeruzaléma, ví nebo aspoň hodně ostře tuší, co ho tam čeká. Že bude velice trpět. Že bude trpět právě proto, co říká. Ale říká to dál: Žijete zbožně a spořádaně? Byli ti Galilejci, které Pilát nechal povraždit, nějací vzbouřenci? Myslíte, že vám se to nemůže stát? A ti pod věží, že jsou nějací lemplové nebo lumpové? Nemyslete, že vás se to netýká.
Nerad rozvádím Ježíšovy tvrdé výroky a už vůbec nechci rozvíjet to dnešní „nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“. Ledaže bych trpěl samomluvou. Protože kdo jsem já, abych vyhrožoval! Vždyť jsem se chtěl jenom dobrat toho, kde je náš šéf. Něco jsem věděl už předem: je v nebesích.
Něco jsem si ale musel domyslet – chodil mezi námi lidmi, mluvil k nám, a my jsme ho přibili na kříž. Neříkám, že já nebo ty osobně, ale to už je takový úděl, že lidi nesou část viny dokonce za staré zločiny svého společenství[6].
Podle dogmatu ta vražda byla v Božím plánu.
Nevím – dogma je dogma Bůh je Bůh. Avšak nebyl by to Hospodin, aby nějaké zlo neobrátil v dobro, natož zlo Spáchané na vlastním synu, člověku Ježíši. A obrátil to tak, že Šéf s námi zůstává. Je mezi námi všude tam, kde se lidi zlu postaví a určitě taky tam, kde zlo páchané na jiných alespoň mírní praktickými činy lásky.
Přátelé, tato neděle Oculi se jmenuje podle žalmu 25, kterým jsme otevřeli dnešní bohoslužbu. „oculi mei semper ad Dominum“, „Oči mé vždycky k Hospodinu patří.“ Pozdvihněte své oči k Hospodinu a uvidíte člověka. Asi se nejmenuje Jehošua ben Josef a není z Nazareta. Možná ale potřebuje pomoct.
Úvodní modlitbu jsem svěřil žalmu 13, který jsem zmínil ve výčtu těch výtek Hospodinu. Pane, dovolím si třináctým žalmem za nás za všechny ukončit svou řeč:
Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz nám! Rozjasni naše oči, ať neusneme spánkem smrti, ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem je!“
Naši protivníci budou jásat, zhroutíme-li se.
Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budeme zpívat Hospodinu, neboť se nás ujal.
Amen
[1] protivníci, kteří mě tupí, když
[2] Genesis 5,2 Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk).
[3] Deuteronomium 13, 16
[4] Deuteronomium 20, 17–18
[5] Lukáš 6, 27
[6] Hezky o tom píše filozof Karl Jaspers v knížce „Otázka viny“