Kázání
Matouš 13, 24–30+36–43
(24) Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.
(25) Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
(26) Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
(27) Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
(28) On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
(29) On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
(30) Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
(36) Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli!“
(37) On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka
(38) a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého;
(39) nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé.
(40) Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku.
(41) Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti,
(42) a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.
(43) Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“
Podobenství, které jsme právě slyšeli, má jednu velkou přednost – je k němu totiž ihned připojen jeho výklad, a to přímo z Ježíšových úst. Je tedy ještě zapotřebí na tento text kázat? Neřekl už Ježíš vše podstatné? Přiznám se, že mě připojené vysvětlení zcela neuspokojuje. Řadu věcí jakoby tiše obchází. A čím více se do podobenství zaposlouchávám, tím více ty nevysvětlené části pokládám za důležité.
Jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Asi pro něj ta setba byla velmi důležitá, když se jí osobně ujal. Služebníků měl sedlák dostatek, ale tuto věc chtěl mít ve své vlastní režii. Zde se totiž neseje nic menšího, než samotné Boží království. To není dílo lidských rukou, ale právě těch Božích; přesněji: Syna člověka.
Jenže sedlák nad svým polem nějak ztrácí kontrolu. Setbu si ještě dokázal ohlídat, ale teď od ní dává ruce pryč. Je to podezřelé. Skoro mi to připomíná myšlenku, se kterou kdysi přišli osvícenci: Bůh prý na počátku naprogramoval svět tak, aby dál už běžel sám od sebe, bez jeho zásahu, bez údržby, oprav, aktualizací, zákaznické a technické podpory.
Sledujeme-li zaseté semeno, tak té myšlence musíme přiznat kus pravdy. Roste opravdu samo od sebe. Jistě, potřebuje k tomu půdu, živiny, vodu, sluníčko a já nevím co ještě. Ale žádný nadpřirozený zásah už není zapotřebí. Znamená to tedy, že podobně je to i s naším světem? Že nás tady Bůh nechává volně růst podle toho, jak se nám zlíbí, nic nezastřihuje, neokopává a nezalévá? Dokonce slyšíme šokující věc: ten sedlák je natolik lhostejný, že si jde po práci klidně zalehnout. Je to vůbec tentýž Bůh, o kterém v jednom žalmu zpíváme, že nespí, nedříme?
Pak se ale nikdo nemůže divit, že to špatně dopadne. To nejhorší totiž teprve přijde. Přichází nepřítel. Nevíme, odkud se vzal a kdo to je. Už to je zvláštní: Jak je možné, že Bůh něco takového dopouští? Odkud se vůbec vzalo zlo? Jak to, že pro ně Bůh dává prostor? Proč Bůh hned v zárodku nezabránil tomu, aby ďábel zasel svou proklatou setbu na jeho pole? Jak si mohl ten ničemník vůbec dovolit vstupovat na svatou půdu?
Ďábel jde na věc každopádně chytře. Nikdo se zpočátku nedovídá, co tam v noci napáchal. Ani v okamžiku, kdy se první výhonky zla začnou ukazovat, nejsou ihned poznat. Zjistí se to až po čase. Ale to už je pozdě. To už je plevel s obilím natolik propletený, že už obojí nejde od sebe dost dobře oddělit. A plevel navíc – podobně jako pšenice – roste a sílí úplně sám od sebe. Nejlepší by tedy bylo, kdyby se na pole vůbec nebyl dostal. Ale stalo se. Sedlák to dovolil. Nevíme, proč. Mohl zasáhnout dříve, ale neučinil tak.
Dokonce se zdá, že o tom zpočátku ani nevěděl. Upozorní ho na to jeho služebníci, kteří po čase objeví to nadělení. A chtějí situaci řešit. Na jejich návrhu neshledávám nic až tak nevhodného. Naopak, jsou mi sympatičtí. V jejich nadšení a snad i naivitě, že ještě přece není nic ztraceno. Pochválil bych je i za jejich zodpovědnost – vždyť jako pouhým otrokům by jim mohlo být vcelku jedno, co se stane s majetkem jejich pána. To pole jim ale leží na srdci. Rádi by se ho pokusili zachránit. Aspoň ho očistit od toho největšího neřádu, když už ho nevyplejí dokonale.
Jenže sedlák je jiného názoru. On je majitel pole, on rozhoduje. Chápu, že k tomu má svoje dobré důvody. Pokus o očistu by mohl dopadnout fatálně. Stačí mít jen matné znalosti dějin dvacátého století a člověku ihned zamrazí, když pomyslí, co se všechno ve jménu očisty dělo. Ať už tím plevelem byl židovský národ nebo třídní nepřítel. Vždycky jsou samozřejmě peklo ti druzí. Lidé se mnohokrát snažili nebeské království nařídit a násilně prosadit. Ono to ale nikdy nedopadlo. Přesněji řečeno: dopadlo to katastrofálně.
Má to tedy znamenat, že je každý boj se zlem od základu marný a dokonce i škodlivý? Nezapomínejme: obilí na poli není jen nějaká zemědělská surovina. To jsou přece lidé. Lidé, kteří dnes a denně neskutečně trpí pod tím ďábelským neřádem. Copak na nich nezáleží? Je jedno, že je celý život někdo dusí a utiskuje? Konečná žeň zatím není na dohled. Nesčetné generace se jí vůbec nedožijí. To máme jen nečinně přihlížet jejich utrpení a čekat na vysvobození – které přijde kdoví kdy? A do té doby ať se ďábel nerušeně raduje ze svého zhoubného bujení? Co z toho teď mají lidé v Severní Koreji nebo Rusku, že někdy po skonání věků shoří jejich diktátoři v ohnivé peci?
Ono by vůbec bylo nejjednodušší, kdyby Boží království třeba od prvého první roku 30 po Kristu zkrátka začalo. Bůh by to jistě dokázal zařídit. Podobně si to představovali mnozí lidé v Ježíšově době. Že jeden věk skončí, sežehne ho plamen zkázy, a druhý věk začne. Ne postupně, ale ihned. On vlastně už tam nahoře je pro nás připravený. Čeká se jen, až mesiáš zavelí – a to království spadne na zem dolů. Už hotové, dokončené, se vší parádou.
Zdá se vám ta představa být primitivní? Možná je. Ale doposud odpovídá touhám miliónům lidí na tomto světě – věřících i nevěřících. Aby už nastal konec. Když Bůh existuje, měl by se projevit. Měl by zjednat pořádek. A on místo toho seje zrno, které pomalu roste a kdo ví, jestli vůbec vyroste a co z něj vyroste.
Myslím, že podobenství o pšenici a plevelu skutečně nedává na všechny naše otázky odpověď. Jenže to ani nebylo jeho cílem. Nepodává vyčerpávající výklad světa. Spíš chce nabourat ten náš pohled na svět a poměry v něm. Celou dobu jsme kladli podobenství a tím i Bohu otázky my. Ale není to naopak tak, že se bible a skrze ni Bůh dotazuje nás? Nejsme to my, kdo mají být Božím slovem vykládáni a zpytováni?
To podobenství především odhaluje naši nedůvěru v Boží moc. Usvědčuje nás, že se často víc než na Boha spoléháme na své schopnosti. Ptá se nás, zda jsme ve svém rozčarování a znechucení nepřestali ve světě dál vidět Boží stvoření. A zvěstuje nám: Bůh svou věc zde na zemi skutečně prosadí. Navzdory všemu. I navzdory našim pochybnostem.
Prosadí – ale kdy? Pochybnosti se opět vkrádají. Vždyť žijeme teď a tady, ve světě, který zatím leží ve zlém. Ten plevel se rozmohl už úplně všude, prorostl do všech našich vztahů, každého z nás dusí a trhá na kusy. Ano, moc zla nás ohromuje a ochromuje. Snad přímo fascinuje. A tak stále kroužíme kolem otázky, odkud je, proč je, proč to Bůh dovolil. Jenže právě to je špatně.
V Ježíšově podobenství se naopak o zlu moc nemluví. Myslím, že zcela záměrně. Setba ďáblova tu prostě je a do konce věků bude. Nemáme se tím nechat uhranout, ani znechutit, ani zastrašit. Důležité je, že tu vedle plevele roste i dobré obilí, které vydrží až do žní. Plevel ho nemá šanci udusit. O to se Bůh postará.
A právě proto se nemusíme tolik starat a strachovat. Právě díky tomu dokážeme být trpěliví a nenechat se vyprovokovat ke zbrklým krokům. Boží soud nesmíme vzít do svých rukou. Nemáme právo nikoho házet do pekelného ohně. Žádné čistky, žádná konečná řešení, žádné koncentráky. Vždyť my sami jsme také součástí toho pole. Nejsme nic víc. Je na Bohu, aby při tom velkém tříbení na konci rozhodl, kdo kam patří. Je na něm, aby i v srdci každého z nás spálil to ďábelské a uchoval to kristovské.
To ale neznamená, že máme jen pasivně čekat na konečné rozuzlení. Nám křesťanům je občas vytýkáno, že se staráme jen o spásu vlastní duše a svět je nám ukradený. Trpělivost, k níž jsme vyzváni, ovšem není lhostejnost. Jde přece také o to, abychom se s ďábelskou setbou sami co nejméně zapletli. A také abychom přispěchali na pomoc všude tam, kde už pšenice nedokáže pod náporem plevelu ani dýchat a usychá. Abychom vší silou podporovali to dobré, co na Božím poli roste – kolem nás i v nás.
Záleží tedy také na nás. Bůh to tak chtěl, aby jeho království rostlo skrze nás. Skrze nás – nečisté, nedokonalé, poznamenané ďábelským neřádem. On nám důvěřuje a spoléhá na nás. A tak i my důvěřujme a spolehněme se, že své dílo dovede do konce.
Amen.
Ondřej Kolář