Kázání
Matouš 22, 23–33
(23) V ten den přišli za ním saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a předložili mu dotaz:
(24) „Mistře, Mojžíš řekl: ‚Zemře-li někdo bez dětí, ať se s jeho manželkou podle řádu švagrovství ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘
(25) U nás bylo sedm bratří. První po svatbě zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratru.
(26) Stejně i druhý, třetí a nakonec všech sedm.
(27) Naposledy ze všech zemřela ta žena.
(28) Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit? Vždyť ji měli všichni!“
(29) Ježíš jim však odpověděl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.
(30) Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.
(31) A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil:
(32) ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“
(33) Když to slyšely zástupy, žasly nad jeho učením.
Jak vypadá věčný život? Jaké to bude v Božím království? Myslím, že každý z nás si tuto otázku někdy položil. Je přirozená, lidská, a přece ji obvykle nevyslovujeme moc nahlas, abychom před ostatními nevypadali naivně a dětinsky. Tolikrát jsem už slyšel důrazné upozornění, že si onen svět nemáme nijak představovat, vymalovávat, tedy nepromítat si do něj naše pozemské poměry a rozměry. Máme se prý pouze spolehnout pouze na Boha samotného – a nechat se od něj překvapit, tečka.
Tento postoj má jistě své oprávnění. Naše obrazotvornost nás může také klamat. Navíc všichni víme, kolikrát kazatelé v minulosti strašili své věřící barvitým vykreslováním pekla a očistce, aby je přitlačili k poslušnosti a upevnili vlastní autoritu. Také v jiných náboženstvích se objevuje mnoho až příliš lidských obrazů posmrtných muk i radostí. Podíváme-li se naproti tomu do bible, s překvapením zjistíme, že je v líčení onoho světa docela střídmá a skoupá na slovo. Bible naši zbožnou fantazii nepodněcuje, ale spíš krotí: počkejme si, co pro nás Bůh připravil.
Nicméně Ježíš se o Božím království mluvit neostýchal a dokázal to nedostižným způsobem, totiž ve svých podobenstvích. Ano, mnohé věci budou jiné, než si představujeme, ale zároveň ne zase úplně nepředstavitelné, protože cosi z toho, co nás čeká na konci, smíme tu a tam ochutnat i nyní.
Saduceové, tedy představitelé kněžské aristokracie, kteří přišli za Ježíšem, si s věčným životem nemuseli dělat těžkou hlavu. Nevěřili totiž v žádnou posmrtnou budoucnost. Představu vzkříšení, v tehdejším židovství značně rozšířenou, pokládali na cosi cizorodého, co není vlastní původnímu židovskému náboženství, protože ji nevyčetli z pěti knih Mojžíšových.
Jejich rozhovor s Ježíšem ukazuje, jak moc mu byli vzdáleni. Zatímco s farizeji měl Ježíš společná témata, občas se přeli, občas přátelili, saduceové byli na jiném břehu. S Ježíšem se míjeli a on s nimi. Také v tomto případě zjevně neměli jiný úmysl než Ježíše zesměšnit. Naschvál vybrali úplně absurdní příklad, který se zcela jistě nikdy nestal, ale oni ho předložili jako skutečný příběh ze života. Ježíš jim ale odplácí stejnou mincí: mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží, vmete jim do tváře. To je tvrdé slovo na adresu tehdejších náboženských špiček.
Ježíš nicméně ve své řeči pokračuje. A jeho odpověď je pro nás nejen zajímavým poučením o tom, jaké místo má manželství v Božím království, ale říká nám něco podstatného i o tomto království samotném. Dobře se tu vyjevuje ona zmíněná podobnost i nepodobnost s naším pozemským světem.
Nejprve tedy: jak je to s manželstvím? Soužití muže a ženy je nepochybně velký Boží dar a úkol zároveň. Hospodin stvořil člověka jako muže a ženu, poté jim požehnal a přikázal, aby se množili a naplnili zemi. Rozdílnost pohlaví tedy patří k lidství člověka, k něčemu zásadnímu, pevnému, co přetrvává navzdory všem kulturním a dějinným proměnám, a co bude tvořit naši totožnost i ve věčném životě. Věřím, že se člověk se po smrti nepřerodí v nějaké podivné něco. Ježíš říká, že budeme jako nebeští andělé, protože se nebudeme ženit ani vdávat – avšak to neznamená, že se jednoduše staneme anděli.
Stejně tak k našemu lidství patří spolu-lidství. Není dobře člověku samotnému. Člověk nebyl stvořen jako izolovaná bytost, a tak to má zůstat napořád. Žádná soukromá blaženost bez druhých, žádná privátní spása vlastní duše. Ježíšova podobenství jasně dosvědčují, že věčný život se uskuteční ve společenství, v radostné, ničím nenarušené pospolitosti.
Člověk své spolulidství naplňuje nejen v soužití muže a ženy, ale i jinými způsoby – ve vztahu ke svým rodičům, dětem, sourozencům, přátelům, spolupracovníkům či bratřím a sestrám ve víře. Jak víme, není to společenství ideální, láska se v něm mísí se sobectvím, odpuštění s nenávistí, porozumění s odcizeností. Ale toto společenství samotné je cosi Bohem chtěného – nyní i navěky. Jak přesně bude to dovršené a dokonalé společenství vypadat v nebi, to samozřejmě nevíme.
Jinak je tomu ovšem s manželstvím. Dnes jsme svědky bouřlivých diskusí o tom, co všechno je ještě možné za manželství pokládat a co už ne. Neumím předložit definitivní řešení tohoto složitého problému – a myslím, že v této věci ani nelze vyslovit nic jednou provždy platného. Nepochybně budou naši potomci a prapotomci postaveni před stejný úkol jako my, totiž ujasnit si, co pro ně manželství znamená a jak ho právně ukotvit.
Manželský svazek během dějin prodělal značný vývoj a jeho podoba se několikrát proměnila. Stopy tohoto vývoje můžeme sledovat i v dnešním biblickém oddíle. Saduceové poukazují na takzvaný řád švagrovství, který říká, že vdovu bez potomka si musel vzít za ženu bratr zesnulého. Pozoruhodné je už samotné zdůvodnění tohoto zákona: nešlo ani tak o to, aby žena nezůstala sama a měl se o ni kdo postarat. Na ženě až tak nezáleželo, spíš na muži, přesněji řečeno: na zachování jeho rodu. Zesnulého muže měl nahradit jeho bratr, a tak mu zástupně zajistit potomstvo. Žena tu sloužila jen jako nástroj ke splnění tohoto úkolu.
Dnes si něco takového sotva umíme představit. Už jen myšlenka, že někdo má být k manželství přinucen, je nám cizí, ale ještě před nějakými sto lety se to dělo. V Ježíšově době se švagrovské manželství pravděpodobně již nějakou dobu neuplatňovalo – tím spíš se argument saduceů ukazuje jako scestný. Také postavení ženy v manželství se v průběhu izraelských dějin poněkud zlepšilo. Žena přestala být pouhým majetkem muže a uzavření sňatku už nebylo jen obchodní smlouvou mezi rodiči obou partnerů. Polygamie, doložená ve starších vrstvách Starého zákona, rovněž vymizela. Sám Ježíš pak do manželského práva významně zasahuje, když odmítá rozluku.
Manželství je tedy instituce dobrá, požehnaná a prozatím nenahraditelná, protože upevňuje a kultivuje lidské soužití. Zároveň je ale kulturně podmíněná a dějinně proměnlivá, a tak není důvod se křečovitě upnout na určitou její podobu a tu prohlásit za jedinou přípustnou. Ježíš pak k tomu dodává: v Božím království už manželství nemá místo. Ne proto, že bychom tam už nežili jako muži a ženy a nebyly tam žádné vztahy. Naopak: věčný život právě spočívá v uzdravených, obnovených a Bohem prostoupených vztazích. Ale tyto vztahy si už vystačí bez pozemských právních a náboženských úprav.
Ježíš nám nepodává popis onoho světa, ale přece nám prozrazuje cosi důležitého. Vnější formy se mění, vznikají a zanikají, až jednou vyhasnou úplně. Obsah zůstává – a tím je láska. Když apoštol Pavel říká, že všechno pomine, jen láska zůstane, můžeme to vztáhnout také na manželství. To podstatné, to trvalé, to věčné – to, co je věčné už teď, a ne až potom, po smrti – to zůstává. Zbytek podléhá změnám a zkáze. Na vztazích, nesobeckých, láskyplných a životodárných, stojí a padá náš život. Instituce ten vztah může a má podpořit, rozvíjet, propůjčovat mu závaznost i legitimitu – ale nemůže ho nikdy nahradit. Když se hroutí obsah, forma nic nezachrání. A když obsah dýchá, roste a zraje, na formě zas tolik nezáleží. Ježíš nepohrdá formou, nezlehčuje manželství, naopak mu přisuzuje velkou hodnotu. Ale tato hodnota není absolutní, věčná. Věčná je jen láska.
To je poselství také toho druhého Ježíšova slova určeného saduceům. Náboženští experti, asi jste bibli četli nepozorně, vyčítá jim. Ve Starém zákoně se o vzkříšení z mrtvých mluví skutečně jen okrajově, v některých jeho pozdních spisech. Zato se tam mnohokrát a mnohými způsoby hovoří o Božím milosrdenství a lásce k nám. A tato láska je tak silná, že přemáhá i smrt. Bůh nás podrží i tehdy, když se propadneme do bezmoci a nicoty. Jeho vztah k nám zůstává – i když my se ztrácíme.
Opět vidíme: forma, tedy vnější podoba našeho života, se v průběhu času mění, stárne, slábne, až nakonec zaniká – ale obsah, Boží láska, která trvale nese naše bytí, ta zůstává. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl, vyznává žalmista. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba není Bohem slavných, ale žel již mrtvých předků. Není Bohem postav z minulosti. Abraham, Izák, Jákob, ale i další věřící, zůstávají u Boha přítomní, živí. A tak i my smíme doufat, že Bůh tu je a bude pro nás, i když už tady nebudeme. A bude-li pro nás a s námi Bůh, budeme i my. Naše já i naše ty.
Amen.
Ondřej Kolář