Kázání
List Jakubův 2, 14–26
(14) Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?
(15) Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den,
(16) a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?
(17) Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
(18) Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.
(19) Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.
(20) Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?
(21) Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?
(22) Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti?
(23) Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘.
(24) Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!
(25) Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? –
(26) Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.
Málokterý biblický oddíl byl předmětem tolika sporů, jako tento. Není divu: on sám totiž z takového sporu již vzešel, totiž z věroučných neshod mezi apoštoly Pavlem a Jakubem, nebo možná – což je pravděpodobnější – mezi jejich stoupenci. Může nás pouhá víra spasit? Samozřejmě, říká Pavel, před Bohem platí jedině naše víra v Ježíše Krista, nic jiného není zapotřebí, žádné dodatečné podmínky není nutné splnit. Jakub protiřečí: co je to ale za víru, když se v životě člověka nijak neprojevuje? Taková víra je jak tělo bez duše. Víra bez skutků je mrtvá.
V dějinách církve se tento spor v různých obměnách opakoval mnohokrát. Nejsilněji zřejmě v období reformace. Martin Luther ostře odsoudil veškerou lidskou snahu nějak si Boha naklonit a zasloužit si jeho přízeň. Jakubova slova o tom, že je člověk před Bohem ospravedlněn nejen z víry, ale také ze skutků, se mu proto vůbec nezamlouvala, a tak neváhal celou epištolu označit za slaměnou a nejraději by ji úplně vyloučil z bible.
Náš oddíl láká k zabřednutí do hlubokých teologických otázek, ale tomu bych se rád dnes spíš vyhnul. Když se začteme do Jakubova listu, zjistíme, že hlavní záměr autora byl jiný: ukázat, jakým způsobem víra formuje náš život. V běžných, každodenních záležitostech. Není to odborné pojednání, ale pestrá sbírka pokynů, varování, zkušeností a postřehů. Taková kniha křesťanské moudrosti, plná příkladů z praxe. U těch bych se rád nyní zastavil.
Čtenáře Jakubova listu nepřekvapí, že první z příkladů se týká chudých. Na nich autorovi velmi záleží, znovu a znovu se k nim vrací. Všímá si neblahého rozporu mezi tím, jak k chudým přistupoval Ježíš, a tím, jak se k nim chovaly křesťanské sbory. Zatímco Ježíš nabádal bohaté, aby rozdali svůj majetek potřebným a následovali ho, na bohoslužebném shromáždění Kristových vyznavačů se musejí chudí krčit někde vzadu a boháči se zlatými prsteny mají vyhrazena čestná místa.
Jakub načrtává situaci, která se nejspíš skutečně stala, možná ne jednou: Potkáme nuzného člověka, vidíme, že nemá co na sebe a co do úst, ale místo abychom se mu aspoň pokusili pomoci, popřejeme mu, ať mu pomůže Pán Bůh a hezky mu požehnáme na cestu. Z toho se chudý moc nenají ani nezahřeje. K čemu je taková víra? Anebo jinak: je to vlastně ještě víra, když klidně nechává ubožáka válet se u cesty a ještě ho zahrne zbožnými řečmi? Víme dobře, že takové řeči zraňují možná ještě víc, než kdybychom raději mlčeli a hned pospíchali dál.
Je pravda, že někdy ani při nejlepší vůli pomoci nedokážeme, třeba v případě vážné nemoci, před kterou jen bezmocně stojíme. Stane se, že takovému nemocnému řekneme: budu na tebe myslet v modlitbách. Protože skutky tady nic nezmůžou. Nakonec tím nejcennějším skutkem, který pro takového člověka můžeme vykonat, je, že ho navštívíme, podržíme ho za ruku a pomodlíme se za něj nebo s ním.
Pak je tu ale tisíc dalších situací, kdy prokázat dobro můžeme a máme, a přesto to z různých důvodů neuděláme. Znamená to, že pak věřící nejsme, že svou víru jen předstíráme, nebo jsme mrtví věřící, jak by řekl apoštol Jakub? Zde si nevystačíme s jednoduchým buď – anebo. Jsme věřící, snažíme se jimi být. Ale nejsme ve víře dokonalí, naše víra všelijak kolísá, někdy se nám daří věřit víc, někdy méně. Někdy v sobě necháme zvítězit Ducha svatého, jindy zas dáme přednost starému Adamovi v nás.
Víra totiž není neměnný stav, do něhož člověk vstoupí a pak v něm už prostě setrvává – tak jako když vyplním přihlášku do církve a pak jsem zanesený do sborové kartotéky. Víra není něco, co prostě mám, ale spíš o ni musím každý den zápasit a přivlastňovat si ji. Víra je neustálý pohyb od nedůvěry, apatie, rezignace, povrchnosti a lhostejnosti směrem k Bohu a jeho zaslíbení. Plnokrevná víra, ta proměňující a uzdravující, ta, která i hory přenáší, je vzácná, nesamozřejmá věc. Pro nás je typická spíš malověrnost. Naše víra je namíchaná s pochybnostmi, strachem a neochotou Krista následovat.
Můžeme to ostatně vidět i na dvou hrdinech víry, které Jakubova epištola vyzdvihuje. Jako prvního jmenuje Abrahama. Právem ho považujeme za praotce věřících, protože uvěřil Božímu hlasu, ve vysokém věku opustil svou domovinu a vydal se kamsi do neznáma, do zaslíbené země, o níž ale zatím nevěděl vůbec nic. Abrahamova víra je mnohem víc než jen nezávazným přitakáním tomu, že kdesi nad námi je Bůh. Je to pohyb vpřed, do nezajištěné budoucnosti, za Bohem a jeho slovem.
Apoštol Jakub navíc připomíná ještě jednu událost v jeho životě, když totiž Abraham na Hospodinův pokyn položil na oltář svého syna Izáka. To je pro nás až neuvěřitelný, skoro nelidský projev víry: naprosté odevzdání do Božích rukou, i kdyby to mělo znamenat smrt milovaného syna. Před takovou poslušnou vírou stojíme v němém úžasu – a současně se nám do ní ani moc nechce.
Byl ale Abraham takový vždy a za všech okolností? Pisatel listu samozřejmě obešel ty stinné kapitoly jeho života. Ale bible o nich nemlčí. Když Abraham pobýval v Egyptě, vydával svou manželku Sáru za svoji sestru, protože se bál místních mužů. Přesněji řečeno: bál se o především o svůj život, ale už tak moc nehleděl na to, co se stane se Sárou. Později dokonce tutéž taktiku přežití zopakoval, když pobýval v Geraru. Je jasné, že tehdy vůbec nejednal z víry, ale spíš ze zbabělosti; nedokázal se spolehnout na Hospodinovo vedení, ale pokusil se svůj život zajistit po svém.
Dalším, poněkud nečekaným vzorem víry je pro Jakuba nevěstka Rachab. Ta se nesmazatelně zapsala do dějin Božího lidu, když v Jerichu umožnila izraelským zvědům utéct, a tak je zachránila před jistou smrtí. To byl jistě odvážný, ale také promyšlený a chladnokrevný čin víry. Jenže nezapomínejme, že Rachab byla nejspíš pohanskou kněžkou, takže její život rozhodně nebyl nijak skvělý v Hospodinových očích. Byla v tomto jakýmsi opakem Abrahama. Jestliže Abraham byl Bohu oddaný a občas také selhal, Rachab byla Bohu zcela vzdálená, ale přesto v ní v pravý čas víra zazářila. Ani jeden, ani druhá ale nebyli ve víře dokonalí.
Víra bez skutků je mrtvá, říká apoštol Jakub. Přitakal bych mu v tom, že pravá víra opravdu má být živá, konající, proměňující. To ostatně uznával i apoštol Pavel i Martin Luther. Ale ihned bych položil protiotázku: kdo z nás má víru, která je plně a v každé chvíli skutečně živoucí, tedy která pohotově koná, když je to zapotřebí, a ihned přispěchá na pomoc bližnímu v nouzi? Život s Bohem má jistě proniknout celé moje bytí, se vším, co k němu patří. Nepatřím už sám sobě, ale Bohu. Bůh si klade nárok na mě celého.
Jenže – jaká je realita nás věřících? Stačí, když se pravdivě podíváme každý sám na sebe. Stále se pokouším uhájit nějaký prostor, kam Boha nevpustil nechci a kde s ním nepočítám. Stále je mi zatěžko se na Boha plně spolehnout. Nerespektuji Boží hlas, žiji si podle vlastních pravidel. A tak musím připustit, že Boha ústy vyznávám, avšak často se chovám spíš jako bezbožník či svévolník, řečeno biblicky.
Víra bez skutků je mrtvá. Ale naše víra prostě taková bývá. Dokonce i víra takových přeborníků, jako byl Abraham. Co se námi Bůh udělá? Bude naši víru známkovat a podle toho dávkovat svou lásku k nám? Kdo z nás by obstál? Víra není zbožný výkon, který pak Bůh odmění svou přízní. Naše spása je výhradně dílem Ježíše Krista. Kdyby byla závislá na naší vlastní schopnosti věřit, stála by na hodně chatrných základech.
Takže není to ani má víra, ani mé skutky, co před Bohem obstojí. Ani na víře, ani na skutcích nestojí naše záchrana, ale jedině na Bohu samotném. Ten je naše jediná naděje. K Bohu smíme přistoupit takoví, jací jsme – právě i s tou malou, nepatrnou vírou. S našimi chabými pokusy o následování Krista. Boží lásku si jimi nezajistíme, ta nás přece všechny předchází. Jsou ale nesmírně důležité pro naše bližní. Třeba zrovna pro ty chudé, kteří tak moc leželi na srdci apoštolu Jakubovi. O svou spásu se starat nemusíme, o tu se už za nás Bůh postaral. Tak se o to víc starejme o své bližní v nouzi. Ano, bez skutků je jim naše víra skutečně k ničemu.
Amen.
Ondřej Kolář