Kázání
1. Královská 19, 7–16
(7) Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“
(8) Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu.
(9) Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“
(10) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(11) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
(12) Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
(13) Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
(14) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(15) Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem.
(16) Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.
Nemohu se zbavit dojmu, že křesťané obecně nedoceňují boží moc. Je to svým způsobem paradox – jako by se něco nesmírného jevilo nepatrným. – Kdyby to ale bylo tak snadné, pochopit, co je to moc a teprve, co je to boží moc. Vysvětlit to způsobem: moc je to a to, takové vysvětlení možné není, protože moc není přímo zachytitelná věc. A tak se pokusme se k tématu přiblížit pomocí biblického čtení, v němž prorok Elijáš zakouší boží moc – a i to slůvko „moc“ se v něm trochu mihne.
Nejprve si dovolme jednu vysvětlivku. Prorok býval ten, kdo se vyznačoval mimořádnou vnímavostí pro boží blízkost a pro boží projevy. A tuto vnímavost jmenovitě prorok Elijáš prožíval právě na Chorébu – a jako by jen sám pro sebe. Byl prorokem pro Izrael, takže to „pro sebe“ neplatí tak docela. Ale v tuto chvíli je sám, daleko od lidí, na Chorébu.
Na to místo se dostal jakoby shodou okolností, protože prchal před královnou Jezábel, která jej toužila připravit o život. Stal se utečencem, uprchlíkem exulantem. A v průběhu svého utíkání byl božím poslem nasměrován právě k hoře Choréb. Tam se ubytoval v jeskyni. Podobně jako mnohem později Jan Ámos Komenský blízko Brandýsa nad Orlicí, než odešel do exilu.
Elijáše však na Chorébu přímo oslovuje Hospodin. Otázka ve víceméně doslovném českém překladu mi působí rozpaky. Ale jde o to, že se Hospodin ptá Elijáše, jak si uvědomuje svou situaci. A Elijáš se v odpověď dovolává toho, že velice horlil pro Hospodina, ale Izraelci se s Hospodinem rozešli, takže zůstal sám. Ano, i to k víře patří: žádné zástupy věrných svědků, nýbrž pouť drsným světem, plným cizoty. Prorok nám ale také ukazuje, že Bohu je možno si stěžovat, i naléhavě je možno si mu stěžovat – ale o toto téma nám nyní tolik nejde.
Směřujeme sami kamsi biblickým textem – a v něm se dočítáme, že Hospodin proroka vyzývá, aby vyšel ze svého úkrytu. A najednou Elijáš – co nevidí: Hospodin prochází kolem. Ten, který nepotřebuje tělo, aby existoval, ten který není omezen časem a prostorem – najednou prochází kolem. Nezastavuje se, ale něco se děje, a něco na tom je i očividného. Elijáš prostě stojí na místě.
Na místě stojí Elijáš – stojí před Hospodinem, jako stojí služebník před panovníkem, při audienci. A přitom sleduje, jak postupně za sebou následují tři mocné výjevy.
Nejprve vichřice (doslova „velký a silný vítr“, což je silné vanutí různého stupně podle Beaufortovy stupnice), jež rozervává skály, takže přináší velmi působivé úkazy. Poté přichází zemětřesení, které Elijáš musí také nejen cítit, ale i vidět a slyšet. A za třetí přichází oheň, který podle Starého zákona velmi často doprovází situace boží blízkosti. Oheň je vůbec velmi zvláštní úkaz, kterému sotva rozumí, protože si mnoho lidí myslí, že oheň jsou plameny. Ve skutečnosti je velmi tajuplný, a tak se už dávno stal symbolem boží svatosti, jak víme třeba z příběhu o zjevení Mojžíšovi.
Takže Elijáš zažil tři úkazy, tři mocné úkazy, projevy moci, projevy boží moci. Sama o sobě to musela být působivá podívaná, ale ne ve smyslu divadelního představení. To, co Elijáš zakusil, jej vedlo k ujištění, že se Bůh projevuje ve světě, že má obrovskou moc – a člověk si tuto moc má alespoň uvědomit. A podle toho se i zachovat. Nechat se přesvědčit boží mocí, ne svou vlastní slabostí.
Čteme ale prorocký příběh, tedy žádnou teorii moci. V čem vůbec moc spočívá, to je přece těžko vysvětlit. Elijáš ale něco zakusil a uvědomil si to – a protože si uvědomil boží moc, smetla mu ta myšlenka jeho předchozí nešťastnost. Bůh tak vlastně odpověděl na jeho stížnost.
Ale zatím jsme zaměřili pozornost jen na část té boží odpovědi pro Elijáše. Protože pokud si trochu pamatujeme přečtený text, pamatujeme si jistě slova o tom, že jakmile se objevil vítr, zemětřesení a oheň, pokaždé následovala poznámka, že Hospodin v tom výjevu nebyl. Hospodin byl blízko, ne však jako věc v krabici. Určitými projevy se Bůh projevuje, ale v projevech se neskrývá jako v masce.
Elijáš si sám mohl uvědomit určité věci, které patřily do cizích náboženství. Ve starověku se totiž lidé široko daleko domnívali, že jejich božstva sice žijí ve svém božském světě, ale také, že jsou přítomna přímo v sochách, soškách, v modlách. – Právě proti tomu se staví druhé přikázání Desatera. Ale v podobném duchu se nese i dnešní čtení. Svět je boží, ne božský. Stvoření je boží, ale není to boží schovávačka. Bůh je mocný – a prostě je neviditelný stejně, jako moc sama je neviditelná. A tak projevy jeho moci ho nezakrývají jako nějaké masky. Masky přeci vždycky zakrývají hmatatelnou tvář, zatímco neviditelná tvář schovávání nepotřebuje. Boží skrytost má spíše charakter jinakosti, která si žádá rozlišovat, co je světské a co je boží. A to rozlišování je zapotřebí právě proto, že Bůh bývá i nepředstavitelně blízký – a přece se ve světě nerozplývá.
Boží neviditelnost – je také pěkně zapeklité téma. Ale nyní uvažujeme o boží neviditelnosti, abychom zdůraznili, že i moc není vidět. A že tomu tak prostě je, ne že se jedná o jakousi podezřelou prapodivnost. Ne všechno na světě je pro oči, a proč by Bůh měl být přímo pro oči… K tomu nás vede vyprávění o Elijášovi – a to, jakou roli tu sám prorok Elijáš hraje.
Mohli bychom dále říci, že tu Hospodin proroka Eliáše vyučuje v otázce zjevení. Vždyť co je zjevení? Je to boží sdělení člověku. Prorok – to je pak specialista na zjevení. Takže zjevení je vlastně výsledek komunikace mezi Bohem a prorokem. A to je, pokud vím, vlastně ten nejvlastnější důvod, proč se v bibli vůbec mluví o zjevení.
V našem čtení se pak dozvídáme, jak má prorok Elijáš, jeden z nejvýznamnějších proroků vůbec, jak má tento prorok zjevení rozumět. A vidíme, že nejprve Hospodin s Elijášem mluví – boží slovo je tím hlavním. Ale pak se Bůh projevuje velmi mocnými projevy – ukazuje, že je mocný. Je mocný tak, že se to vymyká lidské představě o tom, co je možné. A teď si vezměme: Projevy jsou mocné – ale kde se skrývá moc?
Moc je tím, co má Bůh suverénně v rukou, aby vůbec něco bylo. Co stvořil, to vždycky nějak vyjadřuje jeho moc. Celá příroda je výtvorem, ale i vyjádřením jeho moci. Jestliže svou moc ukazuje Bůh Elijášovi, tak jak jsme slyšeli, jedná se jen o malou ukázku. O moci nemůžeme mít představu, jak vypadá, ale o boží moci nemůžeme ani vědět, jak je velká, snad jen můžeme říci, že je nezměrná.
Ale ta nezměnnost má jakýsi charakter paradoxu. Má totiž co dělat s dvěma kontrasty, které spolu úzce souvisejí. Na jedné straně tři mocné výjevy – ale po nich nepřicházejí žádné obrovské důsledky, nýbrž se ozývá jemný tichý hlas.
Tento hlas není výrazem slabosti, protože boží moc není slabá. Nýbrž ukazuje, že boží moc má ve světě obrovský rozsah – od toho, co se projevuje velemocně, po to, co je svými rozměry nepatrné – a právě i v tom nepatrném se projevuje. Má kosmické, ba ještě větší rozpětí.
A tak je boží moc i v tom hlasu, do kterého bychom to na prvý pohled neřekli… Elijáš slyší hlas. Ale nepíše se doslova, že by to byl Hospodinův hlas, i když úzká souvislost mezi Hospodinem a hlasem tu nepochybně je. Když Elijáš slyší hlas, je Hospodin zvláště blízko, protože ten hlas mu citlivě svým zněním rozechvívá ušní bubínek.
Zvláštní je, že hlas zní, ale nepíše se, že by něco říkal. Teprve když Elijáš jde ke vchodu do jeskyně – jako by tedy zatím ještě nevyšel ven – teprve nyní se dozvídá od Hospodina, že se má vydat na cestu. Ale až do této chvíle Elijáš jen vnímá boží moc, boží přítomnost, boží přítomnou moc.
Dostává se mu velmi zvláštní zkušenosti. Hlas svou tichostí kontrastuje s lomozem, který předtím doprovázel účinky větru a zemětřesení, i když o tomto lomozu se nepíše. Hlas také svou jemností kontrastuje s obrovitostí očividných výjevů. A tím vypovídá o dvojím: o boží moci a o zvláštním způsobu, jak Bůh komunikuje s člověkem.
Když si totiž představíme člověka, který dokáže náramně hýbat státem nebo armádou, to si můžeme říci – ejhle – mocný člověk, mocipán. Avšak mocný Hospodin nejen dokáže hýbat světem, ale také se mocně projevovat i částečkami hmoty menšími nejsou částice atomu – jen tím, že je tvoří.
A odtud je pak krůček ke zjištění, že boží moc je jiného řádu než moc někoho z nás pozemšťanů. Takže jedno s druhým srovnávat hned tak nejde.
Z toho pak vyplývá – že k tomu, abychom měli o boží moci nějaké ponětí, se můžeme jen přibližovat, ale pochopit boží moc kompletně, to lidský intelekt nedokáže. A to toho jinak dokáže hodně.
Přibližovat se k tomu můžeme už tím, když si představíme přírodu – jako projev boží moci. Tato moc má své postupy, které se na přírodě odrážejí. Ne ale tak, že by mocný Bůh postupoval jako mocnář, který dává rozkazy podřízeným, zatímco tito jeho podřízení tyto rozkazy vykonávají. Taková je moc lidských mocipánů, i těch šílených.
Oproti tomu boží moc – působí tak, aby vůbec něco bylo. Aby bylo něco raději, než aby bylo nic. Proto když někdo říká: Kdyby Bůh byl, nebylo by na světě tolik zla, je to tvrzení, nad kterým mám rozpaky. Jen se pořádně podívejme do bible – ta nepopírá, že se děje ve světě mnoho zlého. Ale nad vším dobrým a zlým, co se děje ve světě, se klene boží moc. Proto se především sluší uznat: že kdyby Bůh nebyl, nebylo by dočista nic.
Boží moc je moc, aby vůbec něco bylo. To je dobře. Elijášovi Bůh jen ukazuje vybrané věci, jak je stvořil, jaké věci jsou: vítr vane, zemětřesení roztřásá zemi, oheň plane, hlas zní. Takové jsou věci, jak jsou stvořené. Jakákoli moc ve světě, je vůči této moci pouhou odvozeninou.
Když už jsem ale zmínil, že se ve světě děje mnoho zlého, děje se tak odedávna, a někdy, jako v dnešní době, je to velmi akutní a bolestivá otázka. Také zlá moc se projevuje. Zlo vyplývá ze zlé, zkažené vůle. To je jeden základní moment zla, o kterém mluvil už dávný křesťanský myslitel Augustin. Další moment spočívá v projevech zla. Zlo se přeci projevuje se tak, že svévolně kazí a ničí, co bylo stvořeno. Zejména tak, že znásilňuje přirozený cyklus života a smrti. Takto je možné něco z povahy moci zla jednoduše vyjádřit. Není to ani nic objevného, protože jádrem etické složky Desatera je 6. přikázání, které zní „Nezavraždíš“.
Samozřejmě realita zla je často syrová a plná spletí a rozporů, takže do několika pěkně uspořádaných slov ji nemůžeme vměstnat. Můžeme se však pomocí několika biblických slov zorientovat: četli jsme o Elijášovi, který se nacházel v zoufalé situaci, pak zakusil boží moc. Projevy této moci mu ukázaly boží přítomnost ve světě – a pak ho dovedly do jeho vlastního nitra, v němž Elijáš zakoušel hlas. A tento hlas jej pak navedl k božímu slovu, které ho vysílalo na cestu, a pověřovalo ho posláním pomazat neboli pověřit aramejského krále Chazaela, izraelského krále Jehúha a svého prorockého nástupce Elíšu. A navíc mu slibovalo, že se setká ještě se 7 000 věrnými uctívači Hospodina. Elijáš tak byl ukázkově nasměrován v linii boží vůle, na cestu, která někam vede.
Zlé pak je jednat proti boží vůli – i když dopodrobna nyní nevím, jak tuto tezi rozvést, aby ji bylo možné použít třeba každodenně. Raději bych zůstal u toho, co by se nacházelo v jakémsi souznění s přečteným biblickým vyprávěním.
Co si z něho totiž odnést? Sami nejsme proroky, a to vyprávění není jen pro proroky. Přesto nás nabádá, abychom se učili respektovat boží moc. A alespoň v hrubých obrysech abychom sledovali, kam tato moc směřuje. Je to moc k životu – a také k lásce. Je to moc k lidskému směřování za dobrými cíli. Nemáme takové zkušenosti se zjevením jako Elijíáš. Máme ale jiné možnosti spojení mezi Bohem a člověkem. To spojení nazýváme vírou. Vírou, jak ji chápal i Ježíš, bych pak rozuměl spíše spoléhání na boží moc – spíše než spoléhání na svou paměť, ve které nosíme něco z věrouky. Odříkat vyznání může i ten, kdo nevěří, nicméně jde to, co dokáže víra, a k čemu je. Spoléhat na boží moc – to přináší naději oproti vší beznaději. Jak jsme to viděli na Elijášovi.
Ve srovnání s tím moc zla, jakkoli obludně se dokáže projevovat, nedosáhne do rovin boží moci. Boží moc je kreativní, k životu, k lásce – avšak zlá moc šíří zkázu navenek. Ale co je zvláštní, i dovnitř, jako by do sebe samé. Co je zlé, to se už samo od sebe rozkládá. A to říkám jen proto, abych zdůraznil, jak závratná je boží moc. Ta má budit bázeň a respekt, ne však strach. A také nasměrovávat k tomu, oč v životě jde. A proto dává smysl věřit, to jest spoléhat na boží moc.
Jiří Hoblík