Kázání
Zjevení Janovo 5, 1–6
(1) A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
(2) Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“
(3) Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.
(4) Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.
(5) Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“
(6) Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný.
Knihy jsou od toho, aby se četly. K čemu je ale potom kniha, která je sedminásobně zapečetěná neboli dokonale zajištěná proti případným čtenářům? Jedním z důvodů může být, že její zveřejnění není za stávající politické situace myslitelné, nebo dokonce může být pro jejího autora nebezpečné. V minulých dobách psali mnozí spisovatelé takzvaně do šuplíku, protože by jim jejich dílo nikdo nevydal, anebo by je za ně poslali rovnou do kriminálu. Také kniha Zjevení Janova vznikla v době přituhování římského režimu vůči církvi, a člověk si proto musel dávat pozor na svá slova, aby třeba neskončil na popravišti.
Jinou možností je, že knihu nezapečetil a neukryl zakázaný autor, ale naopak nějaký příslušník vládnoucí moci. Takové knihy se vyskytují v policejních archivech v režimu „přísně tajné“. Utajované údaje se vždy nesmírně rozbují v diktaturách, kde se špicluje, donáší a vede záznam téměř o každém člověku – protože téměř každý člověk je pro vládce podezřelý. A jak dalekosáhlé důsledky může mít odtajňování takových policejních složek, o tom jsme se v naší zemi také mohli přesvědčit.
Kniha, o které mluví prorok Jan, je tedy nebezpečná. Ale čím vlastně, když o ní zatím nic nevíme, protože je přece uzamčená na sedm západů a klíč k tomuto zámku, jak se zdá, nikdo nemá?
K poodhalení tajemství nám pomůže úryvek z proroka Ezechiele, který zazněl v prvním čtení. Jeho proroctví jsou sice vesměs také dosti záhadná, ale přece nám něco napoví. Mluví se tu o velmi důležitém svitku, popsaném po vnitřní a vnější straně. Prorok Ezechiel ho má dokonce sníst. Dříve ale, než tak učinil, bylo mu dopřáno do knihy nahlédnout: a hle, byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování. Takový seznam by mohl sloužit jako důkazní materiál při soudu. Je to vlastně obžaloba nevěrného izraelského lidu.
Zřejmě něco podobného spatřil ve svém vidění také prorok Jan. Představme si svitek, hustě popsaný lidskou bídou. Anebo jinak: dějiny celého světa, avšak psané ne z pohledu vítězů, ale poražených. Tady nenajdeme žádné šikovné uhlazování, překrucování a přikrášlování událostí, sloužící k větší slávě různých krutovládců. Zde poznáváme skutečnou pravdu o lidských činech. Je to taková černá kniha lidských dějin. Veškeré hrůzy, veškeré slzy, všechno utrpení – jednotlivců, rodin, národů, států, celého lidského rodu. Sesbírané a zaznamenané v jediném děsivém dokumentu.
A protože je to kniha nebeská, nechybí v těchto záznamech vůbec nic. Je to celá pravda – takovou ani ten nejlepší a nejpoctivější historik neumí zaznamenat. Žádné vytržené stránky, žádné začerněné řádky. Žádný lidský osud není tak nepatrný a bezvýznamný, aby unikl Boží pozornosti. Žádný člověk nemůže jen tak beze stopy zmizet kdesi v Gulagu nebo v Osvětimi, protože jeho nesmazatelná stopa zůstává v Boží mysli. Žádný nepohodlný svědek nemůže být umlčen, protože každé bezpráví, i to sebevíc utajované, křičí do nebe a nezůstane bez odezvy. Žádný jednotlivec se nemůže utopit ve vysokých číslech mučených, nespravedlivě vězněných, zavražděných, padlých ve válkách. Bůh má před očima život každého člověka, od jeho počátku a do konce. Žádná oběť nezůstane zapomenuta. Žádný zločin nebude promlčen. Boží archiv nelze narychlo skartovat či spálit, když přijde revoluce.
Teď se ovšem hledá někdo, kdo je hoden rozlomit pečeť a tu knihu otevřít. Proč to vlastně nemůže být kdokoli z nás? Proč nemá každý člověk právo nahlédnout aspoň do těch svých záznamů, aby zjistil, kdo na něj donášel, kdo mu ublížil? Jenže kdo z lidí by unesl takovou tíhu? Kdo by se neudusil v tom přívalu bolesti? A hlavně: co bychom s tím přečteným mohli udělat? Vždyť nikdo z nás nemůže vrátit život těm, kterým byl vzat. Nikdo z nás nemůže napravit cizí křivdy – vždyť nám dělá velké potíže odčinit i ty, kterých jsme se dopustili sami. Nikdo z nás nemůže utišit staré, a přece stále trvající bolesti, zhojit otevřené rány.
Ten, kdo je hoden tuto knihu otevřít, musí být schopen její obsah pojmout, zpracovat a vyrovnat se s ním. A nejen to – musí být hlavně schopen to vše přivést k uzdravení, napravení a vykoupení. Kniha sama je jen jeden velký výkřik. Ten, kdo ji otevře, musí umět dát odpověď. Kniha je svědectvím a žalobou zároveň, dokonalým svědectvím a dokonalou žalobou – ale to, jak známo, u soudu nestačí. Musí tu být někdo, kdo vynese rozsudek. Anebo ještě víc: někdo, kdo narovná vše pokřivené, kdo smíří vše nesmiřitelné, kdo upokojí všechny plačící a zoufalé. Kdo z nás je hoden? Kdo z nás smí tu knihu otevřít?
Není to nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí. Situace je zoufalá, prorok Jan pláče. Vypadá to, že dějiny lidstva i dějiny každého člověka zůstanou navěky nezhojenou ranou, bez rozuzlení, beze smyslu. Vše je sice uloženo v nebeské databázi, ale nic víc. Snad ani Bůh sám to není, kdo může svitek rozvinout? To je pozoruhodné. Bůh by přece právě v tento okamžik měl vstoupit na scénu a jednat. Snad ani on není hoden?
Ten, kdo je hoden, musí totiž – zdá se – splňovat ještě jednu podmínku. Musí být sám obětí těch hrozných dějin. Musí je zakusit na vlastní kůži. Nemůže to být někdo, kdo se jen shora, z bezpečné vzdálenosti dívá na pekelné divadlo dole a sám tím zůstává nedotčen. On sám musí být součástí svitku plného bolesti. Musí být jeden z těch, které dějiny semlely, zadupaly, a odstranily jako nepohodlného. Musí být mezi poníženými, zraněnými a zoufalými. Nemůže být jen pozorovatelem, který si se zájmem prohlíží fotky vybombardovaného Mariupolu – musí být tím, kdo v těch sutinách sám zahynul.
Neplač, hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův. On otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou, říká jeden ze starců proroku Janovi. Na první poslech to zní dost nepravděpodobně. Kdože je hoden? Ten, který se nechá titulovat jako lev? Potomek krále Davida? To vypadá, že to bude zase jeden z vítězů dějin, který má na svědomí masy poražených, vždyť přece úspěšně pokračuje ve jeho stopách velkého krále a jistě si připsal na své konto už nejedno vítězství.
Ne, nebojte, tohle není žádný další diktátor, žádný vojevůdce, žádný dravec požírající slabé. Hned v následujícím verši je to upřesněno: Beránek, ten obětovaný. Beránek, to je ten lev z Judeje. Prorok Jan pokračuje dál ve své jinotajné mluvě, a přece mu jeho posluchači v tuto chvíli dobře rozumějí. Není pochyb o tom, koho má na mysli.
Ježíš skutečně zvítězil, ale ještě předtím poznal krutou porážku. Ano, Bůh sám, jen Bůh je hoden a schopen otevřít ten svitek plný bolesti. Ale je to Bůh, který nezůstal ve svém majestátu. Tento Bůh předtím prošel lidstvím a vším utrpením. Tento Bůh se vzdal všeho pro nás. Takový Bůh, jedině takový Bůh, který zakusil naši bídu, může usušit všechny slzy, jimiž je zapečetěná kniha přímo nasáklá. Bůh a člověk v jednom.
Adventní čas, do něhož vstupujeme, je naplněn voláním: přijď již! Přijď již, Bože, ať už se černá kniha lidstva nerozrůstá o další řádky. Přijď a zastav násilí, války, hlad, nemoci, smrt. Janovo zjevení nám dává odpověď: vždyť Bůh už přišel. Z pokolení Judova, potomek Davidův, přišel na tento svět. Z tohoto světa měl být ovšem vymazán, tak jako miliony dalších, dnes už bezejmenných obětí, žíznících navěky po spravedlnosti. To se ale vládcům tohoto světa nepodařilo. Ubitý Beránek zvítězil jako lev nad každou zlou mocí. Zvítězil i pro nás, pro každého člověka, zaznamenaného v knize obětí. A vězte – on přijde, vezme tu knihu, vezme život každého z nás. Vezme i ty naše zraněné a bolavé životy, promění je a uzdraví.
Amen.
Ondřej Kolář