Kázání
Římanům 6, 3–6:
(3) Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
(4) Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
(5) Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.
(6) Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.
Na přelomu roku lidé často chtějí začít znovu. A stávají se terčem posměchu všech, kdo už podobné snahy vzdali, nebo se o novoroční proměnu ani nikdy nepokoušeli. Nemyslím si, že bychom posměváčky měli následovat. Aspoň jednou v roce se nemyslí jen na to, co mám a chci mít, nýbrž na to, kým jsem a kým se chci stát. To samo o sobě je hodné pozornosti.
A nemusíme to hned zlehčovat poukazem, že se v novoročních předsevzetích jedná spíše o péči o tělo, než o duši. Lidé chtějí být noví, lepší. Nová číslovka v kalendáři jim k tomu dává symbolickou příležitost. Zdá se, že se starým rokem je možné odhodit starého člověka, udělat tlustou čáru za minulostí, začít s čistým štítem. Nechat za zády to, co nás tížilo – a nemusejí to být jen přebytečné kilogramy. Touha se obnovit v člověku kupodivu úplně neuhasla – navzdory všem nářkům, že současný člověk je nenapravitelně konzumní. Vždyť od nového roku právě ti nenávidění konzumenti často chtějí konzumování učinit přítrž.
Touha po obnově je chvályhodná. Potíž je, že se nám moc nedaří. A to nejen ve stravovacích návycích, ale i v celém našem bytí. Obzvlášť sugestivně to uměl vyjádřit Martin Luther: Lidský hřích je jako mužský vous: i když si ho dokonale oholím, stejně přes noc opět naroste, takže se ráno opět dívám do zrcadla na starého hříšníka. Hřích v nás zůstává a ozývá se, dokud žijeme. Zbavíme se ho – stejně jako vousů – teprve po smrti. Luther z toho ovšem nevyvozoval, jak by se mohlo zdát, že veškerý boj se starým Adamem v nás nemá smysl. Naopak: je potřeba se mu každého dne znovu odvážně postavit.
Že je to jen sisyfovská práce? Marnost nad marnost? Na první pohled to tak vypadá. Někteří psychologové nás učí, že člověka zásadně měnit nelze. Jsme totiž prý jen roboti naprogramovaní vlastní zděděnou výbavou a dotvoření do výsledné podoby rodinným prostředím. Je potřeba se s tím prostě smířit. Jakých zklamání by prý člověk byl ušetřen, kdyby například naivně nepředpokládal, že může změnit svého životního partnera! Jediné, co je možné, říkají rodinní poradci, je zvyknout si, sžít se, najít kompromis.
Má tedy smysl něco nového se sebou začínat? Proč ten hříšný vous nenechat prostě růst a neplýtvat energií na holení (zvlášť, když cena elektřiny neustále roste)? V manželství je opravdu potřeba neustále hledat kompromis. Ale kompromis se zlem se uzavřít nedá. Co si tedy počít?
Již zmíněný Martin Luther prý ve svých největších krizích a pokušeních vzdorovitě volal: Jsem pokřtěn! Skrze křest patřím Pánu – a na tom ani ďábel nemůže nic změnit. Nemůže si mě strhnout zpět na svou stranu.
Totéž má na mysli i apoštol Pavel, když mluví o cestě nového života. Vytrženo ze souvislosti by to znělo jako hezké silvestrovské motto. Ten nový počátek, který má na mysli Pavel, ale nemá nic společného s lidským počítáním, ani počínáním. Už totiž dávno nastal – stranou zájmu médií, kdesi na okraji velkého světa, na kříži na Golgotě. A co je hlavní: nastal zcela bez našeho přičinění. Nastal pro nás, ale bez nás.
Byli jsme křtem spolu s Kristem pohřbeni ve smrt – a budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání, slyšíme. Ta obnova má hlubší základ, než jen v našich dobrých či nedobrých úmyslech. Tady se bere velmi vážně, že sami to nedokážeme. Byli jsme ale pokřtěni. Spojili jsme s Kristem své životy. Ježíšův příběh je tedy i naším příběhem. Neodvolatelně a nezrušitelně. A tak i jeho smrt je naší smrtí – totiž smrtí starého člověka v nás. Kristus sám bere na kříž ty zárodky zla, které každý den znovu v plné síle vyraší. Na kříži umírá nejen spravedlivý člověk Ježíš, ale spolu s ním i my hříšníci.
Sami sebe vlastními silami obnovit neumíme – ani na nový rok, ani kdykoli jindy. To nové a překvapující je ale pro nás již připraveno. Náš křest nám připomíná – už od počátku své životní pouti smíš žít v prostoru obnovy. Ten prostor byl už jednou pro vždy otevřen. I pro tebe. I ty už patříš na Boží stranu, do proudu Božího požehnání, které nebourává a naleptává lavinu zmaru. I když tvůj život vypadá všelijak – cosi nového v tobě už raší a chystá se k životu. Nejen ty výhonky zla, o kterých hovořil Luther, ale i výhonky dobrého se derou v tobě na svět.
Možná, že se ti to zdá neuvěřitelné. Možná při pohledu na svůj život vidíš jen to zhoubné bujení, kterého se znovu a znovu marně snažíš zastavit. Možná se ti dokonce zdá, že svůj boj prohráváš. Ale ten boj za tebe ve skutečnosti už vybojoval někdo jiný. Možná nevěříš v sebe a svá dobrá předsevzetí – věř tedy Bohu samotnému.
Jsme s Kristem sjednoceni. Protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Apoštol Pavel tu hovoří o vzkříšení v budoucím čase. Ježíš byl vzkříšen třetího dne po své smrti. My ale vzkříšeni teprve budeme. On za nás a na našem místě už zvítězil – ale my na to slavné vítězství ještě čekáme.
Pavel není náboženský blouznivec. Stojí oběma nohama pevně na zemi. Nechce nám vůbec nasadit růžové brýle. Jistě: Starý Adam v nás byl už zbaven své moci, ale Boží obnova se ještě zcela neprosadila. Křest není kouzelný proutek, jímž se člověk stává dokonalým. Ve křtu jsme neskočili jednoduše oběma nohama do nebeského království. Jsme nakročeni k novému, na tom už se nedá nic změnit. Ale jednou nohou vězíme stále v tom starém. A nás život – spíše než vítězné tažení – připomíná leckdy kymácení mezi oběma těmito světy. V tomto podivném rozkročení mezi starým a novým ovšem nemáme ztrácet výhled dopředu. S Kristem jsme zemřeli, s Kristem také povstaneme k novému životu. Ještě nejsme v zaslíbené zemi, ale už nyní máme ve křtu její občanství. Toto zaslíbení platí pro nás všechny. Cesta nového života je reálnou možností. I když nás leccos svádí všechno vzdát a přizpůsobit se – je tu ještě cesta našeho křtu. Cesta ve znamení životní pouti našeho Pána. To je cesta, po které už on před námi šel. Tu cestu už před námi vyšlapal. Je možné věřit v její dobrý smysl. Je možné se na ni spolehnout. Je možné mít naději, že na ni skutečně budeme proměněni. Je to náš Pán, kdo nás na ni volá: Hle, všecko tvořím nové.
Amen.
Ondřej Kolář