Kázání
Jan 3, 16:
(16) Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Sestry a bratři,
o Vánocích rozjímáme o Boží lásce k nám. Tak veliké, že pro nás dal vlastního Syna. Pro naši víru není nic důležitějšího.
Jak ale my lidé o tom dokážeme mluvit? Vždyť ani u té lásky lidské si nejsme úplně jisti, co znamená. Víme až příliš dobře, že láska se dá snadno zaměnit s pouhou přitažlivostí nebo zamilovaností, která ovšem brzy vyprchá a pak už to prý není láska – ale co to tedy je? Bez lásky se vůbec nedá žít, slýcháváme – ale co když láska třeba bolí a přináší do života nesnáze? Co si počít s takovou láskou? Zejména o Vánocích se láska skloňuje ve všech pádech, ale mnozí lidé v této době zažívají spíš o to větší samotu, prázdnotu a chlad.
Láska je dnes jedním z nejvíce vyprázdněných slov, pod které se skryje kdeco. Prodejci všeho druhu si už dávno všimli, že na lásku slyší úplně všichni, protože každý touží po tom milovat a být milován, i když třeba ani přesně neví, co si pod tím představit – ale to nevadí, láska každopádně dobře prodává.
A do tohoto všeobecného zmatení jazyků kolem lásky máme mluvit o lásce Boha samotného. Jak úžasná musí ta láska být, co přišla k nám o vše se rozdělit, zpíváme o tom v jedné písni. Je tedy Boží láska prostě ta největší, je to naše lidské milování vystupňované na maximum? Pokud by to tak bylo, pak by taková láska měla doslova sálat vesmírem, každý by ji měl cítit, nikdo by nemohl vážně tvrdit, že v Boha nevěří, protože by prostě celou duší i tělem, beze vší pochybnosti vnímal, že je Bohem milován.
Kde je tedy Boží láska? A jak se projevuje? Občas se setkávám s lidmi, kteří v životě těžce selhali, třeba někomu ublížili, někdy i nenapravitelně. Svěřují se, že je postupně všichni opustili, přátelé, příbuzní, životní partneři, děti – a právem, dodávají, vždyť si prý lásku vůbec nezaslouží. A nejhorší je, že už ani sebe samotné nemohou milovat, nedokáží si odpustit, sami sobě jsou odporní za to, co spáchali.
V tuto chvíli bych měl asi odpovědět, a někdy taky skutečně odpovím: Je tu přece ještě jeden, kdo vás navzdory všemu miluje. Když se k tomu odhodlám, říkám to vždycky s určitým ostychem. Zejména tehdy, když jsou tito lidé církvi vzdálení a někdy se přímo prohlašují za ateisty. Mám obavu, že toto moje dobře míněné slovo v jejich srdcích zazní ne jako potěšení a povzbuzení, ale jako prázdná, nesrozumitelná farářská fráze.
I tebe má Bůh rád. I pro tebe Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen. Ano, tak tomu pevně věřím, i toho největšího zločince a ztroskotance Bůh přece miluje, jinak by pozbyla smyslu celá naše víra a my bychom byli nejubožejší ze všech lidí. Jenže jak to vysvětlit někomu, kdo nejen že nemá zkušenost s Boží láskou, ale i ta lidská láska se mu velice vzdálila?
Boží láska není závislá na naší nestálé, chatrné a selhávající lásce. Miluje nás, i když my lásky nejsme schopni. Zároveň ale platí, že Boží lásku zakoušíme velice často právě skrze lidské přijetí, milosrdenství a pomoc. Bůh se mě chce dotknout skrze dotyk mého bližního a touží po tom, abych se stal nástrojem jeho lásky.
Proto je pro některé lidi těžké přijmout, že je kdosi nahoře miluje, když pořádně nepoznali lidskou lásku. Když v dětství nezažili stabilní a přijímající prostředí, kde se na někoho mohou plně spolehnout, těžko se jim bude spoléhat na Boha. Když jim nikdo nic neodpustil a každé provinění si museli tvrdě odpykat, nejspíš i jejich obraz Boha bude mít podobu soudce či policisty a nikoli milosrdného otce. Naštěstí ale platí také opak. Když nezaslouženě zakusím lásku, pak snáze porozumím tomu, že tu nad námi je ještě jeden, neviditelný, kdo nás bezpodmínečně, navzdory všemu miluje.
Obávám se, že pokud my křesťané o Boží lásce jen mluvíme, třeba i jazyky andělskými, ale neproměňujeme ji ve skutek soucitu a služby, budeme jen jako dunící kov a zvučící zvon – nesoucí zvuky možná velebné a důstojné, ale jaksi prázdné a neoslovující. Zejména pro ty, kdo si s sebou životem nesou různá zranění. Když naopak sami dokážeme lásku projevit, když se ta zranění alespoň pokusíme zahojit, pak naše evangelium o Boží lásce bude znít přesvědčivěji.
Je zajímavé, že v bibli samotné není Boží láska ke světu něčím samozřejmým. Vždyť nechybělo mnoho a svět byl Bohem zcela zničen – tak nám to alespoň líčí příběh o Noemově arše. Z Božích rukou sice vzešel svět jako dobré stvoření, ale velice brzy se pokazil – takže Bůh dokonce litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se kvůli tomu ve svém srdci. Nakonec jen maličký zárodek lidstva a zvířectva Bůh uchoval, aby z něj povstala nová pokolení.
Ve Starém zákoně se sotva dočteme něco o tom, že by Bůh miloval svět jako celek. Povolává si a zvláštním zaslíbením obdarovává nejprve jednotlivce, později celý jeden národ – ovšem svou velikostí nepatrný vzhledem k celému lidstvu. Ale milovat celý svět? Taková láska přichází až v posledním čase. Nakonec si Bůh tak zamiloval svět, že pro něj dal svého jediného Syna.
Jak úžasná musí taková láska být. Ale znovu dodávám: jak těžko pochopitelná. Kdyby Bůh opravdu miloval svět, vypadal by svět podstatně jinak než teď, řeknou mnozí – a nebude to jen jízlivé šťouchnutí do nás křesťanů, ale vážná námitka, kterou musíme brát vážně.
Boží láska se vskutku projevuje nečekaně. Místo proudu vesmírné pozitivní energie, na kterou se stačí jen vyladit, se kdesi v zapadlém koutě světa narodí dítě. Bezbranné dítě v jeslích v nás sice vzbuzuje něžnost, ale málokdo by ho pokládal za projev Boží lásky.
Bůh miloval svět tak, že dal svého jediného Syna v podobě člověka. Boží láska dostává lidský tvar. Konkrétní a srozumitelný. I pro člověka, který se nepokládá za věřícího. Chceme-li porozumět Boží lásce, nemusíme být teologové. Stačí k tomu docela málo. Stačí, když se pozorně zaposloucháme do příběhu Ježíše z Nazaretu. V jeho lásce, v jeho slovech a činech poznáváme, kdo je Bůh a jak moc nás miluje. A my sami se naopak můžeme a máme dosadit místo lidí, které Ježíš potkával a miloval.
Bůh nám dal to nejcennější, svého Syna. Dal ho, tedy zároveň vydal ho. Vydal ho nám všanc. Vydal ho všemu lidskému. Všemu ohrožení, pokušení, ponížení, bolesti, nelidskosti. Bůh se nám sám dal jako dar, se kterým je možné volně nakládat. A to také lidé učinili. Víme dobře, jak to chodí s různými dary, včetně těch vánočních. Některého si vážíme a střežíme ho jako oko v hlavě, třeba ho jednou předáme svým dětem a vnukům, ale některý po novém roce klidně vyhodíme.
To je pohoršení Boží lásky, že i něco takového může s Božím darem nastat. Betlémské jesle a golgotský kříž – to jsou dva symboly této nepochopitelné lásky. Tato láska nás nezahlcuje a neválcuje. Je právě křehká a zranitelná. Bůh miloval svět tak, že riskoval své odmítnutí. Boží láska v Kristu nebyla jen napůl. Bůh si neponechal žádný odstup, aby to tolik nebolelo. Miloval naplno, a proto naplno zažil také naše odmítnutí. Proto Boha tato láska také bolela. Bůh miloval a podstoupil riziko, že to bude láska nešťastná.
A přece: právě tato láska nám otevírá věčný život. Tu lásku lze odmítnout, ale můžeme ji také opětovat. Můžeme přijmout ten dar, který nám všem byl darován, nepřejít nevšímavě kolem něj, nevyhodit ho, nezadupat ho do země. Můžeme ho vzít, radovat se z něho, žít z něj a v naději umírat.
Amen.
Ondřej Kolář