Meditace k písni Jdu klanět se ti k jeslím sám
Jdu klanět se ti k jeslím sám. Já sám, protože ve své víře, ve svém vztahu k Bohu jsem nezastupitelný. Jistě, nejsem úplně sám. Jsem součástí církve. Věřím mimo jiné také proto, že mi přes řetěz generací bylo předáno Boží slovo. Věřím také uprostřed společenství dalších věřících. Nejsem izolován, nejsem ostrov, nevěřím sám pro sebe a na vlastní pěst, nechci si vytvářet představy o Bohu na základě svých přání a priorit.
A přece: svou cestu k Bohu si musím prošlapat sám. Každý z nás jsme jiný, každý jsme originálním střípkem Božího obrazu, a proto cesta víry každého z nás vypadá jinak. Křesťanství má jistě svoje tradice, rituály, nauku, které sdílíme společně. Ale víra sama je jedinečná. Moje zápasy víry za mě nikdo jiný vybojovat nedokáže, i když pro mě může být inspirací a posilou, jak se s různými nástrahami, pochybnosti a krizemi vypořádali jiní.
Reformace nově zdůraznila toto nezastupitelné „já“ víry. Někteří v tom vidí zárodek moderního individualismu. Také zbožné „já“ může rozbujet. Možná si vybavíme různé ne příliš vkusné náboženské písně, zpívané zásadně v první osobě jednotného čísla – vše se točí kolem mých zbožných pocitů, místo aby byl vyznáván a oslavován Bůh sám. To vše jsou ale spíš deformace. Jisté je, že každý člověk stojí před Bohem nakonec sám. Proto se sám musím vydat také do Betléma.
Do Betléma, k nově narozenému spasiteli, nesu sám sebe, zpívá se v písni. Přináším to, čím jsem byl Bohem obdarován. Co to ale znamená? Hned v první větě rozehrává autor písně hru protikladů, tak typickou pro barokní zbožnost. Zároveň ale pronikavě odhaluje paradoxy křesťanské víry. Tak rád bych ti, Bože, něco daroval, připojil se k mudrcům od východu – ale zjišťuji, že nemám nic vpravdě svého, jen to, co jsi mi sám daroval. To je pohled víry, který se současným individualismem nemá nic společného. To co mám, není tak úplně mé, není to moje vlastnictví, nemohu si s tím dělat, co se mi zlíbí. Dostal jsem to od Boha a jemu to mám odevzdat.
A tak tu stojíme vedle sebe. Ježíš narozený v chudobě, a přesto plný Boží milosti a lásky. A já, obdařený mnohým, a přece zároveň chudý, protože vlastně nemám nic, co bych mohl dát ze svého. Víra se dá popsat právě jako navracení sebe sama Bohu, sebe-odevzdávání tomu, kdo mi všechno dal. Sebe-odevzdávání, při kterém ale máme pevnou naději, že právě tím dojdu k naplnění. Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej, říká Ježíš.
Toto Boží obdarování nastalo ještě dříve, než každý z nás k němu mohl ve víře přitakat, dokonce ještě dříve, než se každý z nás narodil. Všichni jsme vstoupili na tento svět jako Bohem chtění, chcete-li: Bohem vyvolení. Ano, i ti, kdo se cítí spíš jako nechtění, kdo přišli na svět jakoby náhodou, a někdo jim dokonce řekne: nešťastnou náhodou. Navzdory tomu jejich život spočívá v Božích rukou.
Bůh mě tedy chtěl mít na světě, proto mě také obdaroval a stále obdarovává vším, co potřebuji k životu, chrání mě a opatruje, ze své veliké lásky. Biblický žalmista tuto jistotu vyjádřil nepřekonatelným způsobem: tys to byl, kdo mě v životě mé matky utkal, tvé oči mě viděly v zárodku, tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí. K tomuto starozákonnímu svědectví můžeme dodat: Bože, ty jsi mě nejen vytvořil, ale také miloval. Jsme nejen součástí Božích plánů, ale také a především Boží přízně a milosrdenství. V Kristu smíme vědět, že můj život má v Božích očích nepomíjivou hodnotu, a proto se mě Bůh nevzdá ani tehdy, když mu jeho lásku neopětuji. Bůh je tu pro mě, i když já pro něj být nechci. Bude pro mě i tehdy, až já nebudu, protože byl pro mě už tehdy, když jsem ještě nebyl.
Světlo a temnota, další protiklad, který nám básník staví před oči. Protiklad všem známý. Metafora dobra a zla, srozumitelná ve všech náboženstvích a kulturách. Možná srozumitelnější než pojem hřích, který je v dnešní době natolik vyprázdněný a překroucený, že už ani my křesťané nevíme, co si s ním počít.
Obraz temnoty nás může lépe uvést na stopu tomu, co bible míní hříchem. Kde je tma, tam uvadá a hyne veškerý život. Tma není konkrétní zlý čin či provinění, ale stav, ve kterém se už nacházím, ať chci nebo nechci, a který ovlivňuje mé myšlení, cítění a jednání. Je to stav odpojení od Boha, od zdroje světla.
Žití v přítmí se ale může jevit jako výhodné. Do tmy se leccos schová, i toho nedobrého. Ve tmě jsou všechny kočky černé, říká se. Zlo se může úspěšně tvářit jako dobro, dobro zas může být označeno za zlo, za něco, co nám brání ve svobodě a rozletu. Pravda a lež se proplétá ve zhoubný slepenec, a tím se právě stává svůdným. Čistá lež nemívá úspěch. Aby se prosadila, musí se do ní přimísit trochu pravdy. Ve tmě se také těžko orientuje, člověk vidí jen to nejbližší, uniká mu širší horizont.
V písni se zpívá o setkání světla a tmy. To může být pro člověka navyklého na temnotu nepříjemné, zraňující. Ale toto světlo není nemilosrdným reflektorem, namířeným na naše nedostatky. Není to rentgen, který mě propichuje a odhaluje všechna naše temná místa. Je to světlo přijímající, odpouštějící, zvoucí k tomu, aby člověk vstoupil. Tvá láska neporaní, zpívali jsme.
V Boží přítomnosti se odhaluje pravda o mě. Nemohu si před Bohem na nic hrát, nic předstírat, dělat ze sebe lepšího. Současně se ale takového setkání nemusím bát. Ke zdroji života je možné se kdykoli vrátit, znovu se na něj napojit.
Nakonec se píseň zastavuje u samotné vánoční scenérie. Ježíš leží v ubohých jesličkách, domovem je mu prostý chlév. Kdo hledal by tě, Pane náš, v tak velkém ponížení? Zde narážíme na největší tajemství a zároveň největší pohoršení Vánoc. Bůh leží v obyčejném, špinavém, smradlavém chlévě. Co je to za Boha? Kde je jeho sláva a moc? Kde je jeho vznešenost?
Podobné otázky kladou lidé – věřící i nevěřící – tváří v tvář světu plnému utrpení. Co je to za Boha, když nezasáhne a nevysvobodí nás? Ke je jeho sláva a moc? Kdyby nás opravdu miloval a byl opravdu pánem všeho, nenechal by nás v tom marasmu. Místo toho Boha nalézáme uprostřed naší bídy. Nejprve ale ne jako někoho, kdo nás z ní vytahuje, ale kdo ji s námi sdílí. Ježíš v jeslích – to ve skutečnosti není výjev roztomilý, ale znepokojující, šokující. Takto jsme si Boha nepředstavovali. Takového Boha si nepřejeme. Vánoce jako rána rozbíjející naše náboženské představy. Je předzvěstí ještě většího pohoršení – jednou bude Bůh viset na kříži a umírat.
Autor písně jako by se s tímto stavem nechtěl smířit. Pryč dejte seno, slámu, chlév. Přicházející král si přece zaslouží důstojnější příbytek. Vždyť takto ani není poznat, že je to on, splývá s námi lidmi, s naší obyčejností a přízemností. Je potřeba jeho obydlí učinit důstojnějším, přikrášlit ho. Jenže čím? Jak to dokážeme? Vždyť sami nemáme co dobrého nabídnout, jen právě sami sebe.
Bůh, který přišel v Ježíši Kristu, ovšem od nás nepotřebuje žádné královské uvítání, žádný červený koberec pro VIP celebrity. Nemusíme mu ukazovat naše lepší, zbožnější já. Nemusíme stavět Potěmkinovu vesnici, žádnou naleštěnou bídu nepotřebuje. On se vydává do naší bídy skutečné.
A tak se nakonec básník odvažuje zazpívat: Buď stálým hostem v srdci mém, můj drahý spasiteli. Německý originál je ještě přízemnější: dej, ať se já sám stanu tvými jeslemi. Přijď a ulož se ke mně. Bohu nemáme co nabídnout, ale ani nemusíme: vždyť on nepohrdne ani chlívkem našich životů, v nich chce přebývat.
A tak nastává něco, čemu teologové říkají podivuhodná výměna: Kristus, sám bez viny, si bere náš hřích. A my, hříšníci, si od něj bereme jeho svatost. Podivuhodná výměna, na které Bůh tratí a my získáváme. Podivuhodná výměna, v níž my se zbavujeme všeho, co nás tíží, a Bůh tím vším obtěžkán kráčí na kříž. Podivuhodná, radostná výměna, která začala kdesi v zapadlém koutě římské říše.
Ondřej Kolář