Kázání
Jan 1, 1–5+14:
(1) Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
(2) To bylo na počátku u Boha.
(3) Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
(4) V něm byl život a život byl světlo lidí.
(5) To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
(14) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Na přípravě kázání se podíleli mládežníci kobyliského sboru a celé bylo koncipováno jako rozhovor faráře se dvěma z nich.
KAZATEL: Těšíte se na Vánoce? A proč?
A: Protože bude volno, nemusím chodit do školy, trochu si odpočinu.
KAZATEL: No teď v posledním roce jste přece do školy moc nechodili, ne? A proč ty se těšíš na Vánoce? Těšíš se na dárky? Nebo se na dárky těší jen malé děti?
B: Na dárky se samozřejmě taky těším. Ale ještě víc se těším na tu atmosféru: hoří svíčky, svítí stromek, na stole dobré jídlo, rodina pohromadě u stolu.
A: Lidé mají k sobě tak nějak blíž. Často je to taky doba, kdy se lidé mezi sebou usmíří, zapomenou na hádky. Když o Vánocích podám ruku na usmíření, tak je větší šance, že ji ten druhý přijme.
KAZATEL: to zní jako hotová idyla. Ale je to tak opravdu vždycky? Možná víte naopak o lidech, kteří se na Vánoce netěší vůbec. Dokonce se jich bojí a chtěli by je mít co nejdřív za sebou.
B: Pro mnoho lidí je těžké se radovat, když třeba u štědrovečerního stolu bude někdo z rodiny chybět. O Vánocích chybí tak nějak víc.
A: A někteří lidé jsou úplně sami, nikdo si na ně nevzpomene. Je to smutné být sám, zapálit si sám svíčku, zazpívat koledu – to snad ani člověk nedokáže. Přikázat si radost prostě nejde.
B: A jiní lidé sice nejsou sami, ale jsou v prostředí plném napětí, hádek, takže si Vánoce vůbec neužijí.
A: Smutné Vánoce musejí mít také lékaři, když na štědrý večer nemohou být doma, protože mají službu v nemocnici, kde třeba někdo bojuje o život…
KAZATEL: Vánoce si spojujeme se světlem, světýlka jsou úplně všude – na ulicích, v oknech, v nákupních centrech… A přesto je kolem nás a také v nás spousta tmy. A zdaleka ne jen proto, že jsou teď dny krátké. Někdy mi připadá, jako bychom těmi světýlky chtěli tu tmu nějak zahnat, ale moc se nám to nedaří.
B: Dnes jsme četli dva biblické oddíly a oba hovoří o tmě. Ten první z nich se o Vánocích obvykle moc nečte. Přenáší nás do Egypta, kde Izraelci otročili faraonovi. Ale Bůh se rozhodl, že je v tom nenechá a s faraonem pěkně zatočí. Tedy: nejen s faraonem, ale vlastně s celým Egyptem. Začal na egyptskou zemi sesílat různé pohromy. Například komáry, krupobití nebo mor. Farao byl ale neoblomný – vždycky nejprve Mojžíšovi slíbil, že Izraelce propustí, ale nakonec pokaždé na poslední chvíli ucukl. Svoje otroky si nenechám vzít, i kdyby se měl zhroutit celý svět!
A: Ta předposlední egyptská rána, o které jsme četli, byla zvláštní. Na celou zemi náhle spadla tma. Byla úplně všude. Pohaslo slunce, měsíc, hvězdy. Nikdo si nedokázal rozdělat oheň ani nijak rozsvítit. A trvalo to celé tři dny. To si umíme dost těžko představit, zvlášť tady v Praze, kde i v noci pořád někde něco svítí a pro to všudypřítomné světlo málokdy vůbec vidíme na obloze hvězdy. Zvláštní ale je, že Izraelců se ta tma netýkala. Zatímco Egypťané se ani neodvážili pohnout, Bůh Izraelce před temnotou ochránil. Měli ve svých obydlích světlo.
KAZATEL: Ten příběh o egyptských ranách je stejně zvláštní. Myslíte, že Bůh opravdu na lidi sesílá různé pohromy a rány? Například zemětřesení, nebo nakažlivé nemoci?
B: Na začátku bible se píše, že Bůh – mimo jiné – stvořil světlo. A také, že vše, co stvořil, bylo dobré. Myslím, že ty temnoty, tedy zlo, si lidé tvoří sami. Sami uhasínají a dusí to světlo, které Bůh stvořil, a tak kolem sebe šíří tmu.
A: Přitom my všichni světlo potřebujeme, abychom mohli žít. Bez světla všechno umírá – rostliny, zvířata i lidé. A tak když to Boží světlo zhasínáme, sami se oddělujeme od zdroje života. To je, jako bychom si pod sebou podřezávali větev.
KAZATEL: To ale moc nechápu. Proč se člověk sám dobrovolně připravuje o světlo a volí místo toho tmu, když přece dobře ví, že světlo nutně potřebuje?
B: Protože si myslí, že když bude hrát podle svých vlastních pravidel, a ne podle těch Božích, tak se mu bude lépe žít. Myslí si, že bude svobodnější. Ale místo toho spíš dělá peklo na zemi.
A: Třeba si lidé říkají: musím být bezohledný, musím mít ostré lokty a nad tím druhým vždycky zvítězit, ať už čestně nebo nečestně. Pak budu mít šťastný život.
B: Nebo si říkají: nehas, co tě nepálí. Když vidím, že se děje nespravedlnost, tak raději odvrátím oči a jdu dál, nebudu se do ničeho plést, aby se mi náhodou taky něco nestalo.
A: Anebo si říkají: nebudu druhému odpouštět, nebudu se smiřovat s někým, kdo mi ublížil. Nenechám na sobě štípat dříví. Vždyť odpuštění je slabost!
B: Anebo si říkají: poctivost je k ničemu, nejdál to přece dotáhnou podvodníci, co umějí šikovně lhát a ohýbat pravdu a nikdy nepřiznají, že udělali něco špatně.
A: Anebo si říkají: pozor na všechny lidi, kteří se nějak odlišují, na cizince, lidi s jinou barvou pleti, s jiným náboženstvím, s jinou kulturou – ti jsou nebezpeční a nemůžeme je mezi sebou trpět, jinak nás převálcují!
B: Anebo si říkají: každý ať se stará sám o sebe. Je mi jedno, jak se druhý cítí, co ho trápí, jestli nepotřebuje pomoc. Každý svého štěstí strůjce!
A: Anebo si říkají: proč dodržovat slovo? Proč být druhému věrný ve chvíli, když se mi to přece vůbec nevyplatí? Život je krátký a je potřeba si ho hlavně užít!
KAZATEL: Vidím, že nám z těch vánočních svíček nezbyla ani jediná. Zůstali jsme ve tmě. Jsme sobečtí, bezohlední, neumíme si vyjít vstříc a pomáhat si, stavíme mezi sebe hradby. Anebo je to přece jen ještě jinak?
A: Máme tu přece ještě jeden biblický oddíl, který dnes zazněl. Mluví se v něm o světle, které bylo na počátku u Boha. Všechno z něj povstalo, protože je zdrojem života. Důležité je, že to světlo ve tmě stále svítí a tma je nepohltila. A to světlo přišlo mezi nás.
B: Když tato slova psal evangelista Jan, možná pomyslel i na tu egyptskou tmu, o které jsme četli v prvním čtení. Všude kolem hrozná tma, jen v izraelských obydlích zůstalo světlo. Ale tohle světlo je jiné. Svítí ve tmě, ale není tu jen pro pár vyvolených. Není tu jen pro ty, kdo správě věří a správně žijí. Je tu úplně pro všechny.
KAZATEL: Ježíš Kristus se stal světlem a zdrojem obnoveného života pro všechny lidi. Přinesl potěšení všem, kdo ve svém životě pociťují bolest, strach, odmítání a opovržení. Přišel do našeho trápení a umírání a rozsvítil v něm život.
A: Z tohoto světla smíme my všichni žít. A to světlo předávat dál. Ježíš jednou řekl: vy jste světlo světa. Takže i my máme svítit. My sami sice nejsme zdrojem světla a života, ten se nachází mimo nás. Ale my máme být těmi, kdo světlo nesou do světa. Anebo tomu Božímu světlu alespoň nemáme zaclánět a zakrývat ho.
B: líbí se mi jedno přísloví: Lepší je zapálit aspoň malou svíčku, než proklínat tmu. My nejsme spasitelé světa a nemůžeme si na ně hrát. Neumíme rozsvítit tento svět. Ale každý z nás dokážeme své okolí aspoň trochu prosvětlit.
A: Třeba si mohu říct, že šťastným se nestanu, když druhého zničím, ale když spolu s druhým dokážeme něco užitečného vytvořit.
B: Nebo si říct: když se děje nespravedlnost, nemůžu přece mlčet a musím se druhého zastat, i kdyby mi to mělo přinést nepříjemnosti.
A: Nebo si říct: když druhému neodpustím, nejvíc tím potrestám sám sebe, budu se užírat nenávistí. Odpuštění není projev slabosti, ale odvahy.
B: Nebo si říct: podvádění a lhaní vede jen ke strachu, kdy se podvod na mě provalí; kdo žije v pravdě a umí přiznat chybu, je mnohem svobodnější.
A: Anebo si říct: každý z nás jsme jiný, a tak se musíme vzájemně respektovat, abychom spolu mohli dobře žít. Odlišnost není ohrožení, ale obohacení.
B: Anebo si říct: kdyby se každý staral jen o sebe, o koho se budu moci opřít, až budu nemocná, slabá a odkázaná na pomoc druhých? Bez soucitu by svět nebyl k žití.
A: Anebo si říct: pravá láska a přátelství se pozná v nouzi: věrnost druhého člověka mě může podržet, i když se mi zrovna nedaří anebo dokonce padnu na zem.
KAZATEL: Když si toto každý z nás řekne, a když se podle toho bude také rozhodovat a jednat, bude na světě trochu víc světla. Nejen viry a jiné zlé mocnosti, ale také láska se umí šířit. Boří hradby mezi lidmi, spojuje nás dohromady, podporuje v nás to dobré a obohacuje náš život. Podívejte se, kolik světla vydá jeden takový malý svícen. A kolik víc světla můžeme a máme dávat my. Amen.
Ondřej Kolář a mládež kobyliského sboru