Kázání
Jeremjáš 1, 4–10
(4) Stalo se mi Hospodinovo slovo:
(5) »Poznal jsem tě dřív, než jsem tě vytvořil v břiše, posvětil jsem tě dřív, než jsi vyšel z lůna, a ustanovil tě prorokem pro národy.«
(6) Řekl jsem: »Ach, panovníku Hospodine, podívej, neumím mluvit, vždyť jsem mladík.«
(7) Ale Hospodin mi řekl: »Neříkej: ›Jsem mladík‹, protože půjdeš, kamkoli tě pošlu, a budeš mluvit všechno, co ti přikážu.
(8) Neboj se jich, protože jsem s tebou, abych tě vysvobodil.« Tak zní Hospodinův výrok.
(9) Hospodin napřáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Hospodin mi řekl: »Podívej, dal jsem ti do úst svá slova!
(10) Pohleď, v tento den ti svěřuji dohled nad národy a královstvími, abys vytrhával a strhával, ničil a bořil, stavěl a sázel.
Mezi člověkem a Bohem se to má tak, že člověk má svůj rozum – ale Bůh, a především a nejprve on má svůj rozum, dá-li se to tak vůbec říci. Je to řečeno trochu postaru, podle začátku Janova evangelia. V božím rozumu se nachází nekonečně mnoho toho, co lidský rozum přesahuje. Jenže tomu, co lidský rozum přesahuje – tomu se někdy říká IRACIONÁLNO. Ale tady působí určité lidské zmatky. Poněkud nešťastně se mezi lidmi zavedl zvyk ztotožňovat iracionálno a hloupost – to když třeba někdo o někom řekne, že si počíná iracionálně. Vedle toho ateisté považují náboženství za hloupost, protože se zabývá něčím iracionálním. Z toho bychom si mohli trochu utahovat, a říkat, že když svět povstal z hlouposti, tak je celý svět hloupost. Což samozřejmě vážně brát nebudeme…
Ale co je to vůbec rozum? A je třeba hloupé něco, co nechápeme a jen proto, že to nechápeme? Jako by lidské nechápání bylo chytré…
Tyto otázky by nás mohly zavést k filosofii. Ale nad naším textem bych nyní rád na začátek poznamenal raději něco jiného: že není na škodu se ptát, kde má náš lidský rozum své meze. Je snad rozum nadán bezmezností? Kde má své meze rozum každého z nás? Každý je má jistě jiné meze… A navíc jsou velmi pohyblivé – takže ptát se na ně není právě snadné.
Nyní však, když mluvíme o mezích lidského rozumu – může nám to připomenout rozdíl mezi tím, co je lidské, a mezi tím, co je boží. A nejen rozdíl a kontrast, které nebereme nikdy dost vážně. Ale také se ta hranice lidského rozumu zdá být ne něčím, co nás jen OMEZUJE, nýbrž místem otevřenosti vůči tomu, co je boží – obecně řečeno vůči božímu slovu a božímu jednání. Jako bychom došli na pokraj a na tom pokraji se rozhlédli do závratné dálky. Lidský rozum má prostě kdesi své meze – a za nimi nezeje prázdná černá díra… To je hezké pomyšlení.
Co je boží slovo a boží jednání, o tom se dozvídáme z bible – ale je k tomu potřeba nejen jakási znalost, nýbrž právě i ona otevřenost vůči tomu, co naše znalosti dalece přesahuje. Tato otevřenost je žádoucí právě proto, že v bibli je zaznamenán příběh Boha a člověka.
Tento příběh se naplno rozvinul v době biblických proroků. Jedním z nejvýznamnějších těchto proroků byl právě citovaný prorok Jeremjáš. Kniha, která je nazvána jeho jménem, začíná zprávou o povolání proroka Jeremjáše – což je pěkný začátek prorocké knihy, i když jiné prorocké knihy Starého zákona takto nezačínají.
Zpráva o Jeremjášově povolání je zprávou právě o setkání mezi Bohem a člověkem, a sice o setkání velmi osobním a také velmi niterném, intimním. Jeremjáš byl chlapík z masa a kostí, což se o Bohu nedá říci, jestliže není masem a kostmi omezován. Avšak jakési místo, kde se setkání mezi Bohem a mezi člověkem Jeremjášem odehrávalo, se nenacházelo v mase ani v kostech, nýbrž v prorokově duši. A pokud jde o jeho duši, sehrávaly přitom podle mého svou roli dvě duševní síly – intelekt a intuice neboli vnuknutí.
Jak přesně Bůh působil na Jeremjášovu duši, o tom si netroufám teoretizovat, do hlavy nevidím ani živým lidem. Ale teď jde hlavně o něco jiného. Jde o to, že se vůbec něco odehrává mezi Bohem a jednotlivým člověkem, člověk to nějak prožívá a promýšlí – a díky tomu nachází svou životní cestu.
Říkat, že takto si můžeme představovat životní cestu – to může v moderní době působit všelijak, ale nikdy nejde jen o takzvané vnější vlivy a o takzvané materiální podmínky. Kdyby nedošlo k závažné proměně Jeremjášovy duše, nikdy by se z něho prorok nestal – materiální podmínky sem materiální podmínky tam. Říkám to proto, že velmi záleží na duševnu – a to nejen u proroků. U nich ovšem na duševnu záleží velmi zvláštním způsobem.
Co se přesně odehrávalo v duši proroka Jeremjáše, to se samozřejmě nedozvíme, jak jsem říkal. Jen čteme o jakýchsi důsledcích. Čteme o tom, jak to Jeremjáš dokázal svými slovy podat. Zpráva o povolání proroka Jeremjáše, kterou jsme ji četli, sestává hlavně z rozhovoru mezi Bohem a Jeremjášem. Hned v 5. verši čteme, jak Bůh říká Jeremjášovi, že ho vyvolil ještě v době, kdy se nacházel ve fetálním nebo již embryonálním stavu, kdy tedy byl ještě plodem nebo embryem.
Z těchto slov musel mít Jeremjáš závrať. Ne proto, že by z božích slov vyrozuměl něco jako „ mně neunikneš“. Ale proto, že si nyní začal uvědomovat, že se má někým stát – a přitom že k tomu je určen dávno, dříve než vůbec začal brát svůj vlastní rozum. Prostě boží rozum předchází lidský rozum – a to i rozum těch nejpovolanějších. A přitom si ještě můžeme všimnout, jak tu Bůh říká: „dříve než jsem tě vytvořil v matčině lůně“. Martin Luther z těchto slov vyrozuměl, že každý člověk může sama sebe vnímat jako krajně promyšlený boží výtvor, jako boží dílo, jako boží stvoření. Co platí jmenovitě o Jeremjášovi, svým způsobem platí o každém. Svým způsobem – protože zdaleka ne z každého se stane prorok. Ale právě proto, že Jeremjáš byl člověk z masa a kostí jako my, tak tu můžeme hledat životní inspiraci.
Na boží slova pak ovšem Jeremjáš namítá – „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Jeremjáš se necítí být hoden. Ale ne jako člověk, nýbrž jako mladíček, který mezi dospělými nemá právo ujímat se slova, jako hošík, kterého jako utřinose dospělí mezi sebe nevpouštějí. Ale právě jako takového Bůh Jeremjáše vysílá. Bůh tu tedy narušuje společenská pravidla, když hned Jeremjášovu námitku odmítá. Nejde o to, co žádají společenské, politické, náboženské či jaké normy a konvence, jde o to, kam Bůh proroka pošle. Tím je dán jeho úkol. Ale protože je to úkol krajně nebezpečný, protože prorokovi dokonce rád někdo půjde po krku, tak Bůh také prorokovi slibuje svou ochranu a pomoc. „Neboj se!“ Tak zní hlavní božské ujištění. Je to výzva a zároveň psychická posila – vždyť víme, jak strach dokáže svazovat ruce a jak dokáže bránit i v životních úkolech.
Vidíme tedy, že prorok se podle biblické tradice nestával prorokem díky studiu, díky konkurzu, díky volbám nebo díky jmenování – nýbrž díky povolání Bohem samým. To si sami těžko představíme. Ale už Jeremjáš sám na to nebyl nijak nachystán, ani to nečekal. Jak by na to přišel, ačkoli nebyl přímo z prostého rodu…? Nečteme o tom, že by právě nyní byl Jeremjáš povoláván za proroka. Povolání je Jeremjášovi sděleno jako již dávno učiněné božské rozhodnutí. Povolání tedy určuje a formuje celou jeho existenci.
Sami se na to díváme z jakési velké distance, protože v Jeremjášově době Izraelci alespoň někoho akceptovali, že je prorokem – věděli, že někteří takoví jsou. Zatímco v moderní době, když se někdo prohlašuje za proroka, je to spíš blouznivec anebo se titul „prorok“ užívá v přeneseném smyslu – o někom velmi prozíravém.
Zato jak první kapitola knihy Jeremjáš uvádí, Bůh osobně a přímo Jeremjáše vyvolil za svého proroka. Tím mu uložil prorocké poslání jako životní úlohu.
Nám pak může zpráva o jeho povolání znázorňovat paradox představ o nepředstavitelném Bohu. Představujeme si Boha ne co do vizáže, ale jako duchovní bytost, která má jméno, která nějak jedná a mluví a má k člověku vztah. To už je nějaká představa. Ale stále je to představa o nepředstavitelném Bohu. A tento nezměrný Bůh mluví k jednotlivému člověku z masa a kostí. A prorok jako by měl Boha před sebou – přesněji řečeno před svou myslí a sám tak stojí jako především pasivní příjemce jakýchsi impulsů – a pak se vlastním rozumem snaží těmto impulsům pomocí lidských slov porozumět. Podobá se to trochu mystické zkušenosti, při níž Bůh oslovuje nitro člověka. Ale prorok na rozdíl od mystika má vystupovat s nějakým úkolem před lidmi. A na začátku je tu vztah jediného Boha a jednoho člověka. Když řekneme „jediný Bůh“ – také to je určitá představa, kterou o nepředstavitelném Bohu máme – a bez ní bychom těžko mohli mluvit o vztahu Boha a člověka, ať už Bůh sám se té představě dalece vymyká a nenechá se jí uzamknout. Přes všechny tyto nejistoty můžeme uvažovat také o tom, jak se nás v našem nitru dotýká boží slovo. Dochází k němu jen tak, že slyšíme veršík z bible? Anebo je to něco ještě hlubšího a niternějšího?
Takové úvahy se nás mohou týkat a zlehka dotýkat, anebo i hluboce dotýkat – třeba právě z podnětu zprávy o povolání proroka Jeremjáše. Přitom Jeremjáš jakožto prorok nemůže sloužit k přímému napodobování. Proto jaké je dobré se ptát, co lidského najdeme na jeho biblickém obrazu.
Jak bylo již na začátku naznačeno – prorockým povoláním začíná Jeremjáš rozvíjet své osobní sebepochopení. Jeho sebepochopení se odvíjí od prapočátečního vztahu Boha k němu – jeho sebepochopení má v Bohu svůj zdroj a své ukotvení, a díky ukotvení ve vztahu k Bohu se už nemusí jen točit od sebe k sobě. Vztahem k Bohu jako by prorok mohl vykročit ze sebe ven, a to kamkoli. V plné síle.
A tak můžeme z obrazu Jeremáše odvozovat podněty pro lidské sebepochopení obecně, pro zodpovídání otázky, kdo jsme a co tu na zemi pohledáváme a kam směřujeme. Takto můžeme v Jeremjášovi spatřovat jakýsi podnět pro naše vlastní tázání.
A spolu s tím si také můžeme povšimnout, jak se Jerejmáš ve svém nitru pohybuje mezi pokorou a nalézáním vlastní hodnoty. V pokoře seznává, že jej osobně Bůh stvořil, snaží se střízlivě reagovat na boží pověření, bojí se je přijmout, ale hned pak je osvobozen od svých dosavadních představ o sobě – a s tím pak přejímá svou úlohu. Poznává, kým je. Je tím, kým má být. A je ochoten sledovat své poslání. Dnes bychom mohli říci, že je to psychologicky zdravý přístup.
Jen to chce v Bohu spatřovat samo východisko našeho života. Kdysi Bůh povolal Jeremjáše, aby lidem říkal, jaké naděje je čekají a jaké neštěstí na lidi přichází – neboli, jak se píše, aby „ničil a bořil, stavěl a sázel“ – a to vše z pozice božího proroka. Považovat dnes někoho za proroka, nad tím bych jen krčil rameny. Ale podle bible můžeme trochu rozumět božímu jednání. Neříkám tím žádné poslední slovo. Ale nyní bychom si mohli říci, že Bůh stvořil člověka, aby k něčemu byl. Tudíž jednotlivec se má ptát, k čemu tu na světě vůbec je. Je pak škoda každého, kdo se se svým vlastním životním úkolem mine. A je také škoda, když jeden druhému v jeho úkolu překáží.
Na závěr můžeme doplnit, že i v evangeliu máme příběh o povolání. Čteme tam, jak Bůh povolal Ježíše jako svého Syna (Mk 1; 11), aby se obracel k lidem ztraceným a ztrácejícím se, zmateným, k těm, co si se sebou a svým místem na světě nevědí rady. Zdraví přeci nepotřebují lékaře. Ježíš přišel za hříšnými smrtelníky, aby jim ukázal cestu, na níž svůj život neprohrají.
Když pak srovnáme Jeremjáše a Ježíše – Jeremjáš zosobňuje člověka ve východisku jeho životní cesty. Vedle toho Ježíš se vztahuje k lidství, které se ztrácí a hrozí mu krach. Jeremjáš a Ježíš se tak inspirativně doplňují, abychom v jejich příbězích nacházeli podněty pro naše životní cesty. Pro životní cesty, které vedou ne nekončeně, nýbrž do nekonečna.
Amen.
Jiří Hoblík