Kázání
Lukáš 10, 17–20
(17) Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“
(18) Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.
(19) Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
(20) Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“
V bibli se o ďáblovi či satanovi moc nemluví. To má svoje dobré důvody: ďábel není Boží rovnocenný protihráč, není to žádný zlý princip, postavený vedle toho dobrého, božího. Satan sice znamená v hebrejštině protivník, Bohu se tedy skutečně staví na odpor, ničí jeho dobré stvoření, podporuje v lidech zhoubné sklony. V bibli ovšem současně zaznívá jistota, že nikdy nemůže svět zcela ovládnout a zmařit Boží plány. Tomu odpovídá i pozornost, která je mu v bibli věnována: tu a tam se objeví, něco provede a pak zas o něm dlouho neslyšíme.
Jednou z takových sporadických zmínek o něm je i dnešní oddíl. A právě proto, že je to tak ojedinělé místo, vzbuzovalo vždycky zbožnou fantazii a podněcovalo k domýšlení. Když Ježíš hovoří o satanovi padajícím z nebe, možná se nám hned vybaví představa padlého anděla. Ta se skutečně v pozdním židovství a raném křesťanství objevuje. Podle ní se někteří andělé odmítli podřídit Adamovi a Evě a pokleknout před nimi, a proto byli vyvrženi z nebeské říše.
Biblickou oporu pro tuto představu sice nenajdeme, nicméně jakési pravdivé jádro má. Jedno starořímské přísloví říká, že to nejhorší vzniká tak, že se pokazí to nejlepší. A skutečně: mnohé katastrofy vznikly z původně dobrých úmyslů. Peklo na zemi se často rodí z touhy strhnout nebe na zem. Nakonec nejzřetelněji toto nebezpečí vidíme v případě náboženství: v lidském životě představuje ohromnou sílu, která může a má být využita k dobrému, vždyť často stojí u zrodu toho nejhodnotnějšího, co lidský duch dokáže. Stejně tak se ale náboženská víra může zvrhnout, zmutovat do fanatismu a nenávisti. To, co mělo podněcovat k budování, se stane motorem pro destrukci.
Zdá se ale, že Ježíš o pádu anděla nemluví. Padá totiž nikoli anděl, ale satan. Navíc Ježíš zjevně nepopisuje jakousi dávnou událost za života Adama a Evy, ale cosi přítomného. Jak k tomu došlo? Byl satan svržen, nebo skočil sám? A kdy ho vlastně Ježíš spatřil – bylo to při nějaké konkrétní události, o které se v bibli píše? Je docela zarážející, když si uvědomíme, že satan kdysi pobýval v nebesích. Jak se tam vůbec dostal?
Na všechny tyto otázky určitě odpověď nenajdeme – a ani to není nutné. Bibličtí pisatelé nám podávají jen to, co je pro naši víru podstatné. To, o čem se nemluví, zřejmě tak důležité není. Tím spíš to platí pro satana: bible nemá zájem na žádné démonologii, není ďáblem fascinovaná, tak jak jsou žel někteří křesťané. Nechce, abychom se u tohoto tématu příliš dlouho zdržovali, aby zahlcovalo naši mysl a případně z ní vytlačilo Boha samotného. Tak se držme jen toho, co se nám říká. I z toho mála totiž můžeme vyčíst docela mnoho.
Především: satan nemá v nebi co pohledávat. Možná se tam sám vyšplhal, aby mluvil Bohu do jeho díla, anebo nás před Bohem pomlouval. Možná chtěl a pořád chce hrát v našem životě úlohu, kterou má Bůh. Být nad námi, ovládat nás. Chce, abychom se mu klaněli, tak jako to neúspěšně žádal po Ježíšovi.
A skutečně se mu to leckdy daří: vždyť tak často vnímáme zlo jako sílu, kterou nemáme ve svých rukou, ale spíš ona má v rukou nás. Zlo není jen konkrétní čin, pro který se rozhoduji, ale stejně tak bych se mohl rozhodnout i jinak, totiž pro dobro. Mnohdy to vypadá spíš tak, že zlo se rozhoduje pro nás, zasedne si na nás a nechce nás pustit.
Martin Luther to kdysi popsal drastickým obrazem: člověk je jako kůň, na kterém jezdí buď Bůh, nebo ďábel. Ale člověk sám si nedokáže poručit, kdo na něm bude jezdit. Tato myšlenka má děsivé důsledky: má vůbec smysl bojovat se zlem v nás a kolem nás, když se o našem směřování stejně rozhoduje kdesi nad námi, o nás bez nás?
Zlo nepochybně má svůj ďábelský, tedy nezvladatelný a nadosobní rys. I když nevěříme v satana jako nadpřirozenou bytost – a bible nás k této víře ani nijak zvlášť nenutí –, musíme uznat, že proti nám zlo stojí jako protivník, velmi často mocnější než jednotlivec. V těchto dnech se o tom často hovoří v souvislosti s režimem v Rusku, ale platí to pro jakýkoli podobný režim. Je nesmírně těžké se takovému politickému systému vzepřít, vždyť si po generace cílevědomě vychovává poslušné poddané. Ti mu bezmezně věří a odkývají každou lež, ochotně přijímají jeho obrazy nepřítele, ba dokonce ho vnímají jako starostlivého pastýře, bránícího své ovečky před zlým světem kolem. Jak je vůbec v takové společnosti možné byť jen náznakem říci pravdu, nebo dokonce protestovat? Co zmůže jedinec proti ďábelské mašinerii?
A přece bychom neměli propadat pocitu, že zlo je nepřemožitelné, nevyvratitelné. Ani bychom neměli podléhat pokušení tvrdit, že nějaký stát je prostě odsouzený k tomu, aby ubližoval svým sousedům i svým vlastním občanům. Proti tomu stojí ta stručná, ale důležitá Ježíšova poznámka: viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Satan už není nad námi, nevládne nám. Vládne nám dobrotivý a milosrdný Bůh – a nikdo jiný.
To mimo jiné také znamená, že ani Bůh nemá s ďáblem nic společného. Bůh nemá žádnou svou odvrácenou tvář. Právě příběh Ježíše Krista nám ukazuje, že Boží tvář je jedna jediná, totiž ta Kristova. Neexistuje žádný temný Bůh v pozadí, za kulisami, sesílající na svět různé hrůzy. Když Bůh v Ježíši sestupuje z nebe na zem a zjevuje nám svou lásku, musí současně z nebe padnout satan: musí padnout všechen náš strach z nevyzpytatelného a svévolného Boha, který kolem sebe trousí dobro či zlo.
Janovo zjevení, které zaznělo v prvním dnešním četní, se o této události rozepisuje trochu víc, i když ne zas tak podrobně, jak bychom si asi přáli. Se satanem, drakem či hadem, jak je tu nazýván, a jeho anděli se utkal anděl Michael a jeho pomocníci. Bitva dopadla, jak by řekl náš bývalý prezident, nevítězstvím. Satan nevyhrál, ale nebeskou bitvu přežil; spadl na zem, ale nebyl zneškodněn: pokračuje ve svém pustošení. Drak na zem z nebe je svržen, teď boj na zemi trvá dál, zpíváme v jedné písni. Připomeňme si, že satan padá jako blesk. Víme, jaké škody takový blesk může napáchat.
Když tedy boj na zemi trvá dál – co se po satanově pádu až tak změnilo? Ďábel sice není nad námi, ale zato je teď mezi námi, dokonce v nás, v našich srdcích. Ale nejsme vůči němu bezmocní, jak se nám to může často jevit. Dnešní oddíl nás totiž zpravuje o tom, že Kristovi poslové jsou na boj s ďáblem dobře vybaveni: v Kristově jménu se jim daří si démony podrobovat. A Ježíš je ještě jednou ujišťuje: Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
Toto zaslíbení nám nejspíš připadne hodně nadnesené. Naše každodenní zkušenost je přízemnější. Slyšel jsem, že někteří letniční křesťané se na svých shromážděních pokoušeli své nadpřirozené schopnosti demonstrovat na skutečných hadech a štírech – a ne vždy to prý dobře dopadlo. Zahrávat si s jedovatými zvířaty nejspíš není ten správný způsob, jak svědčit o Kristu. Nemáme Ježíšova slova vykládat doslovně, ale máme je vzít vážně. Máme totiž podíl na Kristově vítězství nad zlem.
Různých démonů je kolem nás mnoho a my jim nemáme nečinně přihlížet, ani rezignovat. Nedostali jsme sice do rukou žádnou spolehlivě účinnou zbraň proti nim, ani neprůstřelnou ochranu před jejich útoky. V Kristu ale máme jistotu, že ve svých malých a velkých zápasech se zlem bojuje Bůh na naší straně. Když se postavíme zlu, třeba jen jako nepatrná menšina proti většině, pár disidentů proti totalitě, není to výkřik do tmy, není to naivita a bláznovství. I naše malé vítězství má smysl, nezapadne, neztratí se, protože je kamínkem, ze kterého se buduje Boží království.
Pozoruhodné je závěrečné Ježíšovo slovo: Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. Tuto výzvu čtu jako povzbuzení i varování zároveň. Když máme pocit, že ve svých každodenních bojích s Božími protivníky prohráváme, nemáme se tím nechat znepokojit. Z Boží ruky nás nemůže vytrhnout nikdo, ani ty nejtemnější mocnosti. Jsme u Boha trvale a nesmazatelně zapsaní. A v opačném případě, když se zase cítíme být vítězi a hrdiny, pozor na to, ať si na tom příliš nezakládáme: je to Boží boj, do něhož jsme jen zahrnuti jako jeho nástroje. Ať už se nám tedy daří šlapat po hadech a štírech, anebo spíš ty potvory šlapají po nás – mějme naději, že Bůh nakonec zvítězí.
Amen.
Ondřej Kolář