Kázání
1. list Korintským 1, 18–25
(18) Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
(19) Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘
(20) Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?
(21) Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.
(22) Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost,
(23) ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství,
(24) ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.
(25) Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
Bláznovství a kámen úrazu, tak svět vnímá naše svědectví o Kristu. Apoštol Pavel si ale nestěžuje, spíš konstatuje něco přirozeného a nevyhnutelného. Slovo o Kristu ukřižovaném, slovo o člověku, který měl spasit svět, ale místo toho nezachránil ani sám sebe a zemřel v hanbě a ponížení – takové slovo prostě naráží. Musí narážet. A pohoršují se nad ní nejen lidé hloupí, omezení a povrchní, ale právě ti moudří a vzdělaní. Boží moudrost se tu střetává s lidskou moudrostí. A z tohoto střetu vychází ta první v očích lidí jako bláznovství.
Je pozoruhodné, že tak mluví právě Pavel, který rozhodně nebyl žádný prosťáček Boží, ale patřil mezi duchovní elitu. Byl nejen vynikajícím znalcem svatého Písma, ale dostalo se mu také vzdělání světského. Ostatně jeho listy samotné jsou svědectvím o jeho moudrosti, vzdělání i rétorických dovednostech. Pavel neopovrhoval rozumem, nezdráhal se používat své myšlení a znalosti k vybroušené argumentaci.
A přece doznává, že má-li pohanská anebo židovská moudrost pochopit jádro křesťanství, naprosto selhává. Vzpírá se přijmout to, co pokládá za bláznivé. Ale tím se nakonec sama usvědčuje jako bláznivá, scestná, vedoucí k záhubě. Židé a Řekové – dvě různé tradice, dva rozdílné světy, a přece se v tomto shodnou. Slovo o kříži jim nepasuje do jejich souřadnic.
Nejprve tedy Židé – ti hledají zázračná znamení. Jinými slovy: Jsou přesvědčeni o tom, že mesiáš se pozná podle toho, že nastane mesiášský věk. Svět se od základu změní, Boží království se začne prosazovat – jasně, nepřehlédnutelně, slavně. Když se jednou Jan Křtitel ve vězení ptal, zda Ježíš už je ten očekávaný mesiáš, který má přijít, anebo je nutné ještě dál čekat na někoho jiného, Ježíš mu do vězení vzkázal: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Pro mnoho lidí to ovšem bylo znamení nedostatečné a nepřesvědčivé. Boží království prý nastane teprve poté, co opravdu všichni slepí prohlédnou, všichni vozíčkáři začnou poskakovat, všichni nemocní se uzdraví! Vypukne až tehdy, když všichni nespravedlivě věznění vyjdou ze žaláře, všichni diktátoři padnou, všechny války a násilí zmizí. Dokud se to děje jen tu a tam, pak o žádném příchodu mesiáše nemůže být řeč. A vůbec: co je to za mesiáše, který končí na popravišti.
Tou druhou skupinou, pro kterou je evangelium bláznovstvím, jsou Řekové. Ti sice nevyhlíželi zázračná znamení příchodu spasitele, ale zato hledali moudrost. Uznejme, že to nebyla moudrost ledajaká, když z ní dodnes čerpáme a je jedním z pilířů naší civilizace. Řecká filosofie samozřejmě také rozvinula učení o bohu. V něm ale Kristův kříž ani vzkříšení jednoduše nemají místo. Řecký Bůh je dokonalý, neměnný, nehybný, zcela vzdálený světu, nezajímá se o lidské osudy. Křesťanský Bůh naopak na sebe bere lidský příběh, stává se tělem a sestupuje do naší bídy. A nakonec v Ježíši umírá. To opravdu nejde s Bohem filosofů moc dohromady. Apoštol Pavel sám se pokusil v Athénách obhájit evangelium před vzdělanými posluchači řeckého světa, jeho řeč byla obratná a působivá, ale žádný velký úspěch nezaznamenal. Byl spíše za blázna. Možná právě tehdy si naplno uvědomil, že slovo o kříži je pro Řeky bláznovstvím.
Také dnes jako křesťané často narážíme. Občas jsme přímo označováni za blázny. Mám ale velikou obavu, že to není kvůli slovu o kříži, ale z úplně jiných důvodů. Církev někdy na lidi působí jako pochybný spolek, kterému jde jen o peníze, moc a vliv, případně o návrat starých pořádků. Mnoho lidí od církve očekává, že v ní naleznou více lásky, porozumění, upřímnosti než jinde – a po delší či kratší době jsou zklamaní. Zjišťují, že vztahy mezi věřícími nejsou ideální. A lecjaké zlo navíc může být hezky zabaleno do zbožných řečí. Několikrát jsem si musel vyslechnout výtku, že náboženství je jen nástroj manipulace, že přitahuje či přímo vyrábí poslušné ovečky bez vlastního názoru, aby je pak církevní potentáti zneužili k vlastním cílům.
Dalo by se pokračovat ve výčtu dalších menších a větších kamenů, o které naše okolí zakopává, dříve než se vůbec dostane k tomu nejdůležitějšímu, totiž k víře samotné. Zdá se, že kamenem úrazu dnes není slovo o kříži, protože toto rozhodující slovo ani lidé nemají šanci zaslechnout. Je přehlušeno zprávami o církevních majetcích, protipotratových pochodech, o tom, jakou hloupost který biskup utrousil na sociálních sítích, o zneužívání dětí kněžími a já nevím ještě o čem.
Bylo by pohodlné to vše svést na nepřejícná média, která si přirozeně vybírají témata skandální a pikantní. Daleko těžší je přemýšlet o tom, proč slovo o Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém nezní z církve dostatečně zřetelně a jasně. Musíme se ptát, proč často sami vyvoláváme nepravé a nepatřičné pohoršení, takže k tomu pravému pohoršení, pohoršení kříže, vlastně ani nemůže dojít.
Dovolím si zkusmou odpověď: Možná, že už ani my křesťané v tu bláznovskou zvěst tak úplně nevěříme. Pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost, říká apoštol Pavel. My, povolaní, bychom se tedy měli umět na Boží moc a Boží moudrost plně spolehnout. Věřit, že slabost Boží je silnější než lidé a bláznovství Boží je moudřejší než lidé – i když se to tak na první pohled nezdá. Tuto víru bychom měli mít takříkajíc v krvi, ve své každodennosti ji skutečně žít. Jak je tomu ale ve skutečnosti?
Zkusme se každý sám sebe někdy zeptat: Co je pro mě moc? Skutečně ji vidím v Kristově kříži, anebo spíše v moci lidské, v dobrém postavení a úspěšné kariéře, v dobrých kontaktech na správné lidi, v přátelství s vlivnými a mocnými, v penězích, světské slávě? Je těžké věřit v moc bezmocného Krista, když je člověk denně svědkem toho, jak se v tomto světě jedná se slabými a znevýhodněnými.
Stejně tak se můžeme ptát: co je pro mě moudrost? Skutečně ji vidím v Kristově v kříži, anebo spíše ve zdravém rozumu, který moc nedá na ideály a vzdušné zámky a drží se raději pěkně při zemi, ve schopnosti se zajistit a pojistit, v umění být v pravý čas na pravém místě, využít každou situaci ve svůj prospěch, protlačit se dopředu na úkor těch méně moudrých a nadaných. Je těžké věřit v moudrost kříže, když člověk vidí, jak dopadají idealisté a snílkové, nebo jak lidé protřelí válcují ty naivní a chudé duchem.
A přece Pavel zvěstuje, že Bůh zahubí moudrost moudrých a rozumnost rozumných, a povolá k sobě ty slabé, tiché a žíznící po spravedlnosti. Věříme v to také? Anebo raději přijímáme pravidla hry mocných a vychytralých? Kristův kříž nejen vyznávat, ale skutečně z něj žít – to vyžaduje velikou odvahu.
Takový postoj ale nakonec má budoucnost a požehnání. Nejen události posledních měsíců nám přece důrazně připomínají, kam vede bezuzdná touha po moci a expanzi. Víme, jak pustošivé je nabubřelé lidské já, když v druhých spatřuje jen konkurenci, kterou je potřeba buď využít, nebo zničit. Pravý pokoj přichází naopak tam, kde jsem druhému schopen poskytnout životní prostor, nebo přesněji: kde uznám, že také mému bližnímu dává Bůh prostor na této zemi. K životu nevede rozpínavost, nadvláda či agresivita, ale vzájemná dohoda, pohostinnost a dobré sousedské spolužití.
Kristův kříž nám ukazuje cestu života. Především je ovšem znamením, co hrozného dokážeme. Je pohledem do propastí lidského zla. Hledíme na to, jak člověk bez viny byl moudrými a zbožnými lidmi odsouzen, zbičován a popraven.
Zároveň ale kříž otevírá naději. Kristus visí mezi lotry, je s nimi v té největší bídě. A tak si pod křížem nemusíme na nic hrát, nic si omlouvat, nijak se retušovat. Je možné přiznat svou slabost, své přešlapy, své viny. Je možné se osvobodit se od snahy být za každou cenu dokonalý. Je možné se přestat nutkavě chlubit a šířit kolem sebe vylepšené obrazy sebe sama. Je možné přestat sebe sama potvrzovat a prosazovat na úkor druhých. Já i ty můžeme být takoví, jací jsme – protože pro Boha máme každý z nás hodnotu. Pro každého z nás má odpuštění a nový začátek.
Amen.
Ondřej Kolář