Kázání
Lukáš 14, 25–33
(25) Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl:
(26) „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.
(27) Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
(28) Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?
(29) Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.
(30) ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘
(31) Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci?
(32) Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
(33) Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.
Milé sestry, milí bratři,
zatímco církev dnes přemýšlí nad tím, jak přivést lidi do kostela, Ježíš řešil takříkajíc opačný problém. Co si počít s ohromnými zástupy, které s ním jdou? Kdo z těch lidí opravdu hledá Boží království, a kdo jde za Ježíšem třeba jen ze zvědavosti? Kdo je připraven na cestě za Ježíšem od základů proměnit svůj život a kdo naopak chce od Boha jen brát?
Ježíš ovšem neprovádí mezi svými následovníky žádnou čistku. Nerozděluje ten namíchaný dav na věřící pravé a nepravé, upřímné a pokrytecké, hluboké a povrchní. Hodnotit věřící začala až církev. Jistě při tom byla vedena svatými úmysly, ale obvykle se neubránila zákonictví a posuzování něčeho, co vidí pravdivě jen Bůh sám. Také stará Jednota bratrská rozdělovala své členy na počínající, prospívající a k dokonalosti se nesoucí.
Ježíš nikoho nehodnotí, jen konstatuje: kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Neukazuje prstem na určité lidi, kteří nejsou hodni se nazývat jeho učedníky, a už vůbec je nevykazuje ven. Jeho slova spíš varují. Chcete-li jít se mnou, buďte si vědomi toho, že vás to bude něco stát. Upozorňuji vás předem na rizika. Vězte, že se mnohé ve svých životech budete muset dát stranou. Moje cesta vás také bude bolet. A nakonec třeba špatně skončíte. Tak si dobře rozmyslete, do čeho vlastně jdete.
Ježíš tu líčí následování skoro jako výsledek rozumové úvahy. Víra není jen vzplanutí pro Ježíše. Možná na začátku takovým vzplanutím může být, ale poté musí přijít na řadu také rozum a vůle. Proto Ježíš svým učedníků vypráví dvě podobenství o lidech, kteří se liší právě tím, jestli pečlivě zvažují a vyhodnocují.
Kdo chce stavět věž, nemůže se jen tak bezhlavě vrhnout do budování, hnán pouhým nadšením a radostí, jak cihla za cihlou přibývá. Nejprve si musí sednout a s chladnou hlavou vše promyslet. Mám na to vůbec? Stojí za to, abych s něčím takovým začal? Budu schopen dílo dovést do konce? Pokud se mi stavba nepodaří, všichni kolem mě budou mít za blázna.
Zatímco u prvního podobenství hrozí nerozvážnému staviteli jen výsměch okolí, v druhém případě je už v sázce mnohem víc. Král, který se bezhlavě vrhne do bitvy s početnější armádou, riskuje, že kvůli jeho touze po vítězství budou zbytečně zabity tisíce vojáků. Naopak střízlivě uvažující vojevůdce si sedne, poradí se a třeba dojde k závěru, že bude takticky výhodnější jednat o příměří a ušetřit tím lidské životy.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem, říká Ježíš. K pašijovým událostem máme ještě daleko, ale Ježíš už v této chvíli mluví o kříži. Co to znamená? Ježíš dává dvojí varování. Zaprvé: cesta následování je dlouhá, vlastně celoživotní. Nelze si uprostřed ní říci: tak už jsem u cíle, teď už mám splněno, teď už se nesu k dokonalosti. A zadruhé: ta cesta je plná různých zápasů, dokonce takových, které se mohou jevit jako předem prohrané, protože bojujeme s výraznou přesilou. A k bojům nevyhnutelně patří také ztráty.
Znám několik lidí, kteří říkají, že je jim křesťanství celkem sympatické a nemají daleko od toho, aby se dali pokřtít a začali chodit do kostela. Jen ještě nejsou dostatečně přesvědčeni. Modlitby, zpívání křesťanských písní a účast na večeři Páně by vnímali jen jako přetvářku. Jsou upřímní vůči sobě, vůči svému okolí, a vlastně i vůči Bohu, a tak do církve zatím nechtějí vstoupit.
Vedle toho jsem ovšem potkal také pár křesťanů, jejichž víra – tak se mi to alespoň zdálo – již vyhasla a nenesla žádné ovoce, ale navenek a snad i sami před sebou se stále tvářili jako věřící, někdy dokonce aktivní. Vystoupení z církve by pro ně bylo přiznáním osobní prohry nebo i veřejným znemožněním.
Kdo je lepší? Upřímný hledač, který se zatím pro Krista nerozhodl, ale žije podle křesťanských hodnot – kolikrát víc než my věřící? Anebo matrikový člen církve, který má těchto hodnot plná ústa, ale svým životem se jim dávno odcizil? Opět nás to láká k souzení, ale ne, od toho tu opravdu nejsme.
Ježíš dává možnost cestu následování odmítnout. Nebo alespoň prozatím odmítnout, než si člověk dobře uvědomí, co všechno se po něm žádá. Je dobré, když církev má odvahu nejen zvát či lákat, ale také jasně říci, že Kristus klade na člověka nároky. Víra není jen hřejivý pocit z Pána Boha, ale nové nasměrování celého života.
To neznamená, že církev má být elitním klubem pro ty zvlášť schopné. Připomeňme si: Ježíš přece také nikoho nevylučuje. Opakovaně mluví o tom, že k hostině v Božím království jsou pozváni všichni. Nemáme právo nikoho kádrovat.
Důležité je ale ukázat, že křesťanství není návodem, jak být blažený snadno a rychle, ale pozváním na obtížnou, a přece radostnou cestu za Ježíšem. Že právě ve své obtížnosti má následování Krista smysl. Nejlepší jistě je, když to ostatním neříkáme jen slovy, ale především vlastním životem. Pokud v tom budeme důslední, možná budeme pro ostatní přesvědčivější, pravdivější a tím i přitažlivější.
Když hovoříme o obtížnosti následování Krista, mohlo by to vyvolat dojem, že nás Kristus chce především obtížit, naložit nějaké břemeno, s kterým se pak budeme životem vláčet, zatímco nevěřící si jdou lehkým krokem. Je to ale přesně naopak. Ježíš své učedníky chce takříkajíc od-břemenit. Cesta kříže především znamená se něčeho vzdát.
Ježíš začíná rovnou tím, co je vůbec nejtěžší opustit: naši nejbližší, naše rodina. Jako by se nechtěl zdržovat méně důležitými věcmi, na kterých nám sice taky záleží, ale za jistých okolností bychom je uměli odhodit. Ježíš doslova říká: chcete-li být učedníky, musíte nenávidět svého otce a matku. Jsou to tvrdá slova, uvážíme-li, že Ježíš nám naopak přikazuje milovat všechny lidi, dokonce své nepřátele. A přikázání cti otce svého a matku svou také nezrušil, naopak výslovně potvrdil. Co po nás vlastně Ježíš žádá?
Dobře víme, že právě víra může rodinu zásadně rozdělit. Vztah k Ježíši Kristu vstupuje i do našich nejtěsnějších a nejsilnějších vztahů. Může je posílit a obohatit, ale může je také nabourat a odcizit. Jsou chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout, co má pro něj větší závaznost: jestli přání jeho rodičů, nebo Boží zavolání. Ježíš nevybízí k trhání rodinných pout, tak jak to s oblibou dělají různé sekty, ale ukazuje, že učednictví může zasáhnout i to, co je vám nejdražší.
Následování Krista však jde ještě o krok dál. Nakonec se musíme naučit nenávidět sami sebe, říká Ježíš. Nad těmito slovy jsme zaraženi ještě víc. Nevede nás víra spíše k pravému opaku? Když vím, že mě Bůh bezpodmínečně miluje a odpouští mi, dokážu pak přece přijmout i sám sebe, milovat svůj život, odpustit sám sobě. Proč bych měl ve jménu Božího království sám sebe nenávidět?
Kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem, říká Ježíš. To, co mám, ovšem nemusí být jen moje rodina, majetek, peníze, postavení, kariéra. Jsem to i já sám. Ale právě ta představa, že svůj život mám, že ho mám pevně ve svých rukou, je tím břemenem, kterého nás chce Ježíš zbavit. Dnes se nám leckdo snaží namluvit, že máme svůj život plně ve své režii, že pokud se budu snažit a použiji tu správnou metodu, budu navždy zdravý, úspěšný, bohatý a budu mít skvělou rodinu a přátele. Nemyslím si, že nás Ježíšovo slovo učí nenávidět sebe sama. Jistě nás ale osvobozuje od lpění na našich představách o vlastním životě. A zároveň umožňuje ho svěřit do rukou mocnějších a spolehlivějších, než jsou ty naše.
Upozadit vlastní já, neulpívat zbytečně na sobě samotném, odstoupit se od své přirozené sebestřednosti – to může být velice uzdravující. Na cestě následování se ukáže, které moje myšlenkové vzorce, návyky, způsoby jednání slouží k mému růstu, a které jsou jen balastem, zralým na vyhození. Kristus nás volá ke svobodě od toho všeho. Dává nám šanci udělat si ve vlastní duši inventuru a dozrát.
Jednou budeme muset svůj život odevzdat zpátky Bohu, který nám ho daroval. Následování Krista nás upomíná na vlastní konečnost. Život je vzácný dar, kterého si máme vážit a opatrovat ho, ale nemáme ho milovat víc než Boha. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu, říká apoštol Pavel. Tato jistota nám dává sílu nelpět a vzdávat se mnohého, nakonec i vlastního života. A zároveň z ní čerpáme naději, že Bohu se nikdy neztratíme.
Amen.
Ondřej Kolář