Kázání
Matouš 3, 1–12:
(1) Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:
(2) „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
(3) To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘
(4) Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel.
(5) Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu,
(6) vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.
(7) Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?
(8) Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.
(9) Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.
(10) Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
(11) Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.
(12) Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
Dnešní dobrou zprávou se nám má stát příběh, který příliš jako dobrá zpráva nezní. Řečí Jana Křtitele jsme spíše znepokojeni, než potěšeni.
O Janu Křtiteli se někdy říká, že byl posledním starozákonním prorokem. A skutečně, má všechno, co k takové prorocké postavě patří. Sděluje nám cosi závažného od Boha. Jeho vzhled a životní styl tomuto poselství odpovídají: je to asketa, odhazuje všechno zbytečné, co by mu bránilo vejít úzkou branou do Božího království.
Jan mluví bez obalu, otevřeně, možná neomaleně. Jeho slovo nemá pohladit, ale pořádně otřást. A přece dokáže posluchače uchvátit. Jdou za ním lidé z širokého kraje. Kupodivu jsou dějinné chvíle, kdy lidé nechtějí slyšet jen populistické sliby. Někdy snesou i nepříjemnou pravdu, která ale dokáže osvobodit od falešných opor. Jan Křtitel nevystupuje jako konejšivý duchovní poradce, ale jako buřič. Vraťte se k Bohu, dokud je čas. A lidé ho poslouchají a na znamení obrácení se dávají pokřtít.
Jsou mezi nimi dokonce farizeové a saduceové, zástupci izraelské elity. Samozřejmě ani před nimi si Jan nebere servítky. Člověk by řekl, že je k nim až nespravedlivě krutý. Vždyť by mohl ocenit, jak se pokorně zařazují do zástupu hříšníků. A on místo toho, aby je přivítal a pochválil, vyrukuje s obviněním: i toto vaše pokání je jen prázdným gestem. Naoko jste kajícníci, ve skutečnosti jen pokrytci. Chcete se zalíbit lidem a dokonce oklamat i samotného Pána Boha. Navenek se podrobíte náboženskému rituálu, ale uvnitř zůstáváte tím, čím jste byli předtím. Ta voda lítosti po vás jen sklouzne, ale nezadře se vám pod kůži. Nemyslete si, že se takto bezbolestně vyhnete přicházejícímu hněvu.
V jednom ohledu ale Jan přece jen trochu přestřelil. To, co od něj dále slyšíme, totiž nabourává jeden z pilířů židovského náboženství. Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abraham, varuje své posluchače.Něco takového se muselo dotknout každého, zbožného i svévolníka, spravedlivého i pokrytce.
Nejde ani tak o Abrahama samotného, ale o zaslíbení, která mu Hospodin dal. Abraham není žádná ideální postava ze zlatého věku, proto si ho nepřipomínáme. Byl hříšník jako my. Stojí ale na samotném začátku příběhu mezi Izraelem a Hospodinem. Právě jeho si Bůh vyvolil a on směl od Boha slyšet: Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.
Tato zaslíbení byla pro starozákonní lid přímo evangeliem. Skálou, o kterou se je možné opřít v nejrůznějších zkouškách a protivenstvích. Žid není člověk, který mluví hebrejsky a píše zprava doleva, ale je to především dědic těchto Abrahamových zaslíbení. Jsou něčím tak drahocenným, že je možné kvůli nim podvést i vlastního otce a bratra, jak ukazuje příběh praotce Jákoba.
A tento prorok Jan se odvažuje tento posvátný pilíř zpochybnit. Nestačí jen hrdě hlásat: náš otec je Abraham – a přitom se hlásit k Bohu jen vnějšně, na základě tradice a příslušnosti k národu. Je nutné patřit Bohu plně, celým životem – a nést ovoce takového života. Však Hospodin si může stvořit nový lid, když se jeho vyvolení neosvědčí. Třeba i z kamení, bude-li to zapotřebí.
Při naslouchání Janových hrozeb o sekeře, mýcení a pálení se vnucuje otázka: co to všechno vlastně má společného s Ježíšem? Janův obraz toho Přicházejícího je dost odlišný od životní pouti Ježíše Krista. Jiný Jan – totiž evangelista Jan – vystihuje její smysl docela jinak: Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Co má nástroj planoucího Božího hněvu společného s trpícím služebníkem z Nazareta, který uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, a hlavně: odpouští hříšníkům? Nepřizpůsobil si Jan Křtitel – hnán spravedlivým zápalem – Mesiáše poněkud k obrazu svému? Nepředstavoval si náhodou, že bude tak trochu jako on: asketa a puritán, žijící v sebezapření a odříkání, nelítostný a přísný? Ježíš, nazývaný milovníkem hodů a pitek, vyskytující se často v nevybrané společnosti do tohoto obrazu vůbec nezapadá. Že by se tedy Jan Křtitel ve svém proroctví tak hluboce mýlil?
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské, volá Jan Křtitel. Úplně stejná slova jednou zazní i z Ježíšových úst. Co s lidmi tato zpráva udělá?
Asi záleží na tom, jak sami sebe před Bohem vidíme. Na různé lidi bude působit různé. Když si zoufám nad svými slabostmi, lituji svých selhání, neumím se ve svém životě pohnout z místa – pak je to pro mě nepochybně slovo nadějné. Blízkost Božího království nebeského mě nemá srazit k zemi a ochromit, nýbrž naopak probudit, napřímit, zmobilizovat. Soud, který vidí Jan stát přede dveřmi, není pohroma, která se na nás valí, a ať děláme, co děláme, stejně neunikneme. Je šance se změnit! Ještě je možné se sebou něco udělat! Ještě není vše ztraceno. Žádný život není před Bohem beznadějně ztracený a prohraný.
Řeka Jordán, kde Jan křtil, byla výmluvným symbolem toho, že je možné překročit svůj vlastní stín, být vysvobozen z toho starého a vykročit do nadějné budoucnosti. Ostatně: také Abraham sám kdysi musel vyjít a opustit vše staré. Změna je možná – a tak i vy vyjděte, říká Jan, navraťte se k Bohu! Jsme pozváni do Božího království. Můžeme se do něj nechat vtáhnout, nebo se mu naopak otočit zády.
Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské, volá také Ježíš. A přece jeho volání to janovské překonává. Ježíš totiž není jen další z proroků. Je někým mnohem větším. Jan Křtitel to ostatně dobře ví a říká: “On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.”
Janův křest totiž nestačí. Vždyť až moc dobře víme, že sami ze sebe nedokážeme smýt své viny, ani kdybychom použili tu nejúctyhodnější jordánskou vodu. Jsme schopni se zlu postavit, ale neumíme ten boj dobojovat do konce. Jsme schopni na cestu změny vykročit, ale nedokážeme sami sebe očistit od nánosů zla. Skutečná očista teprve musí přijít.
Připravte se na něco mnohem většího, neslýchaného, říká Jan. Každého z vás se dotkne Boží plamen. Ale nebude to oheň, který ničí hlava nehlava. Bude to oheň očistný. Vše, co nám brání vstoupit do Božího království, bude spáleno. Všechny nepravosti a křivárny, jež poznamenávají naše vztahy, budou narovnány. Všechny naše bezedné hlubiny, děsivé propasti duše budou zasypány. Všechno přebytečné, co nás obtěžkává a co si po celý život s sebou vlečeme, z nás náš Spasitel sejme. To je ten křest Duchem svatým a ohněm – křest skutečně proměňující.
Věříme tedy, že všechno to zlo, o kterém hovořil Jan, nás nemá nadále ovládat. Bůh nás v tom nenechá, on zakročí. Věříme, že on ho chce vymýtit i s kořenem, odstranit ho z našich životů i z celého našeho světa. Síly temnoty musejí konečně vyklidit pole. V Božím království pro ně není místo.
Vraťme se nakonec ještě k Janovu nejtvrdšímu slovu. Nemyslete si, že můžete říci: náš otec je Abraham. My křesťané se k otci Abrahamovi hrdě hlásíme. Nejsme přitom o nic lepší než farizeové a saduceové, na které se Jan u Jordánu obořil. Nemáme na Abrahamovo otcovství větší právo než mají naši židovští bratři a sestry. Pouze věříme, že zůstáváme dědici jeho zaslíbení – i navzdory všem svým selháním. Tak jako Abraham navzdory svým selháním vždy znovu směl od Boha slyšet: já jsem s tebou, nikdy tě neopustím. Tato Boží slova si dovolujeme vztáhnout na sebe. Zůstáváme Abrahamovy děti – ne, ještě více: jsme v Kristu Božími dětmi. Smíme proto doufat, že i když zabloudíme, Bohu se vzdalujeme, ba dokonce i když spadneme úplně na dno, Bůh se nás nezřekne. Protože Bůh své slovo nikdy nevezme zpět.
A tak i my připravujme cestu Páně, nejen v adventu, ale v každé době. Vpusťme Pána do svých životů, připravme se, aby mohl přijít a obnovit nás. Tomu velkému čištění a tříbení máme sami jít vstříc. Ano, bude to leckdy bolet. Riskujeme, že se v našem životě mnohé úplně změní. Možná v nás nezůstane kámen na kameni. Ale právě tato očista je branou do Božího království.
Amen.
Ondřej Kolář