Kázání
Lukáš 13; 1–9
(1) Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.
(2) On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?
(3) Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.
(4) Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
(5) Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
(6) Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.
(7) Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘
(8) On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.
(9) Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“
Milé sestry, milí bratři,
před pár lety běžel v televizi zahraniční pořad, který by se dal do češtiny přeložit jako: kde se stala chyba? nebo: co se pokazilo? Podrobně se tu rozebíraly nejrůznější katastrofy, hlavně dopravní nehody, zjišťovalo se, v kterém okamžiku kdo udělal to, co udělat neměl, anebo naopak neudělal něco, co udělat měl. Co bylo dílo náhody, nešťastné shody okolností, co bylo lidské zavinění. Je přirozené, že se takto ptáme. Nalezení příčin přispívá k tomu, aby se nic podobného už neopakovalo. Zároveň takové vysvětlení přináší jakousi úlevu. Když víme, proč se neštěstí stalo, je snadnější se s ním vyrovnat.
Na mnohé věřící velice úlevně působí vysvětlení, že neštěstí je trest Boží. Je to srozumitelné. Žádný hřích bez následujícího trestu, žádné neštěstí bez předchozího hříchu. Potíž je, že ve skutečnosti žádným vysvětlením není, jen si na to celkem úspěšně hraje. Pokud na ně přistoupíme, musíme totiž ihned konstatovat, že Boží spravedlnost pracuje jaksi divně. Ti, co by si trest zasloužili, si často žijí celkem v poklidu (nepočítáme-li ovšem trýzeň svědomí, jehož se ovšem ti skuteční lumpové dávno zbavili). Bůh zřejmě z nějakých důvodů jejich potrestání odkládá až na onen svět. A naopak velmi tvrdě a bez průtahů trestá za drobná provinění ty, kdo se nikdy žádného velkého zločinu nedopustili. Takový stav možná dobře odráží práci pozemské policie a soudů, ale nevěřím, že odpovídá i nebeské spravedlnosti.
Ježíš se proti mechanickému zákonu odplaty několikrát jasně postavil. Ostatně, nebyl v tom úplně první. Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě, stěžoval si už starozákonní Kazatel. Nefunguje to tak jednoduše, jak bychom si přáli.
Podobně nezjednodušeně Ježíš komentoval i události, o kterých mu přinesli zprávu. Nevíme, co se tehdy přesně odehrálo. Galilejci putující do Jeruzaléma, aby tam obětovali v chrámu, se jistě nedopustili ničeho závažného, za co by si zasloužili potupné povraždění. Měli zřejmě jen tu smůlu, že pocházeli z oblasti, která byla proslulá různými buřiči. Pilát si je pro svůj masakr vybral jen proto, aby odstrašil ostatní. Byl to jen další projev jeho krutovlády. Žádnou pozemskou, ale ani nebeskou spravedlnost v tom nehledejme.
Složitější to bylo s lidmi, které zavalila zhroucená věž v Siloe. Tato tragédie pravděpodobně nebyla – na rozdíl od Pilátova vraždění – důsledkem žádného lidského provinění, alespoň ne vědomého. Prostě se stala. Patří mezi události, u kterých se zákonitě vynořuje otázka, jestli je náhodou nezpůsobuje Bůh sám.
Je pozoruhodné, jak se při podobných záležitostech krásně shodne jistá skupina ateistů s jistou skupinou křesťanů. První řeknou: jak můžete věřit v Boha, když něco takového dopouští! Vždyť je to nespravedlnost! A druzí na to odpoví: ano, Bůh dopouští neštěstí na toho, kdo si to zaslouží, určitě něco hrozného musel spáchat! Jedni i druzí mají před očima obraz Boha, který každému přesně naměřuje trest podle vykonaných skutků. Ježíš učil takový obraz Boha bourat.
Ježíš se nejprve ptá: Myslíte si, že ti, na které dopadají různé katastrofy, si to zaslouží víc, než ti, kterým se vyhýbají? Myslíte si, že právě vy, kteří jste takového zla ušetřeni, jste nějak lepší? Pravda je taková, že Boží trest si zasloužíme úplně všichni. To se neposlouchá moc hezky.
Občas se setkáme s názorem, že zatímco Bůh Starého zákona trestá, Bůh Nového zákona odpouští. Že je to nesmysl, to ví každý jen trochu pozornější čtenář bible. Dějiny starozákonního Izraele by se daly popsat jako dějiny nikdy nekončící Boží trpělivosti a odpouštění, které dávno přesáhlo Ježíšovu hranici sedmdesát krát sedmkrát. A naopak: i Ježíš dobře ví o Božím soudu. Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete, říká Ježíš. Podobně, jako kdysi varovali před Božím soudem izraelští proroci i Ježíšův předchůdce Jan Křtitel. Jsme od Boha vzdáleni. Chtěli bychom se vrátit zpět, ale ono to nějak nejde. Kdo kdy vytáhl sám sebe z bažiny jako baron Prášil?
Před Bohem jsme tedy všichni trestuhodní. To není žádné protestantské sebemrskačství, to je skutečnost. Základní filozofická otázka prý zní: proč je něco, a ne nic. Základní otázka víry by mohla znít: proč tu vůbec ještě jsme – i když jsme takoví, jací jsme. I když jsme takoví, jaké nás Bůh nechtěl. Nejen, že bychom mohli nebýt. My bychom dokonce měli nebýt. Kdyby Boží mlýny mlely jak švýcarské hodinky, už dávno by nás všechny semlely. Boží spravedlnost je bohudíky – a ne bohužel – velice nedůsledná. Ptáme se, proč Bůh dopouští zlo. Ale spíš bychom se měli ptát, proč Bůh dopouští nás.
Na tuto otázku odpovídá Ježíšovo podobenství o neplodném fíkovníku. Je o tom, jak našemu Bohu už pomalu dochází trpělivost. Tři roky, a pořád žádný výsledek, žádné plody na nás Bůh nenachází. Jen tak si tu vegetujeme, bereme vše dobré, co nám Bůh dává, ale nijak to nevracíme zpět. A nejen to: ještě navíc svou přítomností kazíme zem, v níž rosteme. Jak aktuální!
Jsme tedy pro našeho Pána hodně mizerná investice. Nejlepší by bylo se nás rychle zbavit a věnovat se něčemu užitečnějšímu. Bůh je na nás rozhněvaný a vůbec není divu. Čeká, že se snad nějak umoudříme a polepšíme, a my pořád nic. A čeká opravdu dlouho. To už není jen nějaká chvilkové selhání či slabost, ze které ještě máme šanci se vzpamatovat. Tady už žádná šance není. Jsme na vyhození.
Vinař, který má trest vykonat, nám ale chce dát ještě jednu šanci. Vyjednává pro nás poslední podmínku. A nejenom to: sám je ochoten nám věnovat veškerou možnou péči. Slibuje, že bude neplodný fíkovník okopávat a hnojit. Podle některých soukromých zjevení, která se objevila v katolické církvi, prý panna Marie zadržuje trestající ruku Boží. Podle tohoto podobenství je to rovnou Boží Syn, kdo tuto ruku zadržuje. Vinař Ježíš Kristus dělá vše pro to, aby ta ruka na nás nedopadla.
Zkušení zemědělci by se jeho návrhu ovšem zasmáli: vždyť fíkovník nic takového nepotřebuje. Buď je zdravý a plodný i bez okopávání, anebo je nezdravý a neplodný a žádné okopávání ho nezachrání. A po třech letech už vůbec ne.
Jak to nakonec dopadlo, nevíme. Vlastně všechna Ježíšova podobenství mají otevřený konec, ale tady to asi nejvíc bije do očí. Jsme napjatí. Co s námi bude? Nevíme, jak na vinařův poněkud zoufalý či naivní návrh odpověděl majitel vinice. A už vůbec nevíme, co se stalo s fíkovníkem. Napravil se nakonec? A pakliže dál zůstal neplodným, nevyjednal mu vinař třeba ještě dodatečnou lhůtu? Anebo se nakonec majitel vinice nad špatným fíkovníkem přece jen smiloval?
Konec podobenství neznáme. Co naopak známe, je to, jak to nakonec dopadlo s Ježíšem. Žádné okopávání ani hnojení by nám opravdu bývalo nepomohlo. Ježíš se za nás zasazuje celý. Přichází nás zachránit. A dopadne při tom tak, jak měl původně dopadnout ten fíkovník. Trestající ruka na nás tedy nedopadla. Ale musel kvůli tomu zemřít Boží Syn. To je konec toho podobenství, který Ježíš sice nedořekl, ale na kříži dožil.
A tak i ten neplodný fíkovník má stále šanci. Ne proto, že by se sám od sebe vzpamatoval a vzchopil, našel v sobě dostatek síly a energie. To Ježíš sám nás povolává z hrobu, a oživuje to, co už vypadá beznadějně. To Ježíš sám oslovuje své vystrašené učedníky a zve je k novým úkolům. To Ježíš sám nám rozvazuje jazyk, když nás bolest umlčuje. To Ježíš sám nás proměňuje, abychom opět nesli ovoce.
Amen.
Ondřej Kolář