Bohoslužba 21. 11. 2021

Dnešní neděle je poslední po svaté Trojici, zanedlouho vstoupíme do nového církevního roku. Při takových přelomových příležitostech se obvykle říká: něco končí, něco začíná. My ale tuto podvojnost prožíváme jen omezeně. Jistě: něco nového se rodí, ale zatím to ještě není vidět. Čeká nás doba adventu, tedy prozatím jen přípravy na to nové, co Bůh s tímto světem učinil. Ale ani v okamžiku, kdy Boží záchrana definitivně vstoupí do našeho světa, tedy o Vánocích, se přece nic zásadně nemění. Na jednom místě, kdesi v zapadlé římské provincii, tmu prozáří světlo, ale všude jinde svět tone dál v temnotě. O narozeném Spasiteli se skoro nikdo nedozví. Světlo se prosazuje postupně, krok za krokem. Něco končí – a něco začíná, avšak skrytě a nenápadně. Není to žádný náraz, jako když vyjedeme autem z tunelu a venkovní světlo nás úplně oslní. Symbolem adventu jsou přece svíčky. A ty, jak známo, neoslňují. Jejich světlo je jemné a křehké.

Na biblických hodinách nyní společně čteme příběh o vysvobození Izraelců z Egypta. Zastavili jsme se u scény, která se pro dnešní den dobře hodí. Něco starého končí a něco nového začíná, ale vůbec nic zatím nenasvědčuje tomu, že by změna byla byť alespoň na dohled. Vypadá to spíš, že se naděje ještě víc vzdálila a cesta ven z domu otroctví se pro Izraelce definitivně uzavřela. Mojžíš vyzývá faraona, aby Izrael propustil na svobodu, ale ten si svoje otroky samozřejmě nenechá jen tak vzít, a tak těžkou robotu ještě víc přitvrdí. Izraelští předáci celkem pochopitelně situaci vyhodnocují tak, že s příchodem Mojžíše se postavení Izraelců ještě zhoršilo a pěkně mu to vmetou do tváře. Mojžíš se nachází v nezáviděníhodné situaci. V zápase za svobodu izraelského lidu zůstává nakonec úplně osamocen – jen se svým Bohem.

Pochopili bychom, kdyby Mojžíš v tuto chvíli všechno vzdal. Místo útěku pryč se ale znovu obrací k Bohu a ptá se – k čemu to všechno je? Jaký to má smysl? Hospodin Mojžíšovi skutečně odpovídá. Ale zatím neříká přesně, co se bude v následujících dnech či týdnech odehrávat. Nedává Mojžíšovi nahlédnout do budoucnosti. Místo toho převádí řeč zdánlivě na jiné téma. Připomíná Mojžíšovi příběhy Abrahama, Izáka a Jákoba a dodává k nim trochu zvláštní vysvětlení: zjevil jsem se jim jako Bůh všemohoucí, ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat.

Jaký to má ale pro Mojžíše smysl? Co je mu vlastně platné, že mu Bůh zjevil své pravé jméno – tedy jméno Hospodin? Jak mu to pomůže v jeho zápasech? Znát jméno nějakého božstva bylo pro tehdejšího člověka důležité, protože jméno byl jakýsi klíč k danému bohu, otevíralo k němu přístup. Bylo možné ho oslovovat a modlit se k němu. Mojžíš tento tajemný kód, na rozdíl od předchozích praotců, poznal. Bylo mu tedy dáno veliké privilegium. Ale co si s tím počít? Aktuální situace Mojžíše a Božího lidu tomuto privilegiu vůbec neodpovídala. Izrael se těžko mohl cítit jako Bohem vyvolený či upřednostněný, spíš jako Bohem zapomenutý. A Mojžíš, který měl být poslem nové budoucnosti, se stal prozatím poslem utužení stávajících poměrů.

Poznat Boží jméno – to ovšem v bibli znamená něco víc než jen zaslechnout skupinu samohlásek a souhlásek. Boží jméno není žádné kouzelné abrakadabra, nebo sezame, otevři se. Bůh Mojžíšovi říká: Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. To znamená, že Izraelci teprve ještě mají poznat, kdo je Bůh. Jeho jméno jim už bylo zjeveno, ale teď toto jméno mají takříkajíc okusit na vlastní kůži. V tom, co je nyní čeká, se mají naučit, kým je ve skutečnosti Hospodin.

Příběh vyvedení Izraelců z Egypta je příběhem Božího jména. Kdo je Bůh, to můžeme vyčíst z jeho velkých vysvoboditelských činů. Tyto činy – to je pravé Boží jméno. Zatím Boží lid zná svého Boha jen jako těžko srozumitelnou šifru, ale to se brzy změní: pozná ho v příběhu vysvobození.

Ostatně: stejně tak tomu bylo také s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Slyšeli jsme, že se jim Bůh zjevil jako Bůh všemohoucí. V hebrejštině je těžko přeložitelné spojení El Šaddaj. Asi nejlépe by se dalo přeložit jako Bůh silný či Bůh mocný. Toto označení Boha prošlo pozoruhodným vývojem. V řeckém překladu Starého zákona se z Boha mocného stává Bůh vševládnoucí, tedy panující nad celým světem. V latinské bibli pak najdeme Boží jméno, které dobře známe i z českého překladu a jiných moderních překladů: Bůh všemohoucí. Cítíme, že došlo k značnému posunu: Ze silného Boha se postupně stává nejvyšší bytost, která prostě dokáže všechno, co si usmyslí. Z takové definice Boha pak pozdější teologie vyvozovala poněkud bizarní úvahy o tom, zda Bůh opravdu může všechno, například stvořit kámen, který sám neuzvedne, nebo způsobit, aby se nějaká minulá událost nestala.

Bůh silný – mocný – všemohoucí. Za těmito velkými slovy se může skrývat téměř cokoli. Mohou vzbuzovat naději, ale také děsit, mohou přivádět k pravdě, ale také na scestí. Boží moc mě může nejen vytrhnout od nepřátel, ale také zadupat, ponížit, zničit. Boží všemohoucnost se může snadno změnit v Boží svévoli: dnes mě Bůh zachrání, zítra si to rozmyslí a zavrhne mě, vždyť přece může dělat všechno a mně nezbývá než se mu podřídit.

Vidíme, že nakonec není nejdůležitější jméno samotné, ale příběh, který se s tímto jménem pojí. V bibli o žádné definice Boha nejde. Boží jméno je v bibli obtisknuté a rozprostřené do příběhu mezi Bohem a člověkem. V příbězích praotců, soudců, králů a proroků, v příbězích Izraelců známých i neznámých – tam hledejte odpověď na otázku, kdo je Bůh a co s námi zamýšlí.

Co to ale znamená v tuto chvíli pro Mojžíše? Mojžíš sice měl tu čest na poušti zaslechnout Boží jméno. Ale kdo Hospodin ve skutečnosti je, to ještě přesně neví, to teprve pozná. O tom se teprve přesvědčí. Na základě toho, co s ním prozatím prožil, nemůže ještě vyvozovat žádné závěry. Je totiž teprve na začátku příběhu. To podstatné ještě přijde. Boží jméno poznají reptající Izraelci a pozná ho také faraon, celý Egypt i ostatní národy. Hospodin všem ještě ukáže. Prokáže svou věrnost, tak jako ji kdysi prokázal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

A co to znamená pro nás, křesťany? Pro izraelský lid bylo příběhem Božího jména vysvobození z Egypta. Pro nás je příběhem Božího jména příběh Ježíše Krista. Věříme, že právě v něm se ukázala Boží tvář v nejvěrnější podobě. V jeho slovech a činech, v jeho utrpení, smrti a vzkříšení je nám jasně a nezkresleně vysvětleno, kým Bůh je. 

Současně ale věříme, že příběh mezi Bohem a člověkem tím neskončil. Něco starého skončilo a něco nového začalo. V dějinách světa, když vystoupil Ježíš Kristus. I v našich životech, když jsme přijali křest. Zdaleka ještě nejsme u konce. Často se cítíme ne jako Izraelci vstupující do zaslíbené země, ale spíš jako Mojžíš v Egyptě, který ztrápený před Bohem vylévá své srdce. Necítíme se jako zcela svobodní, protože je mnoho věcí, které nás spoutávají a tísní. Nevnímáme kolem sebe ani v sobě zářící světlo, ale spíš jen pár nadějných svíček, poblikávajících, někdy sotva doutnajících. Nezdá se nám, že plujeme na vítězné vlně, spíš musíme konstatovat, že v různých malých a velkých bojích prohráváme.

Něco v našich životech začalo. Ten začátek je skromný, jako to hořčičné zrno, které když spadne do trávy, tak ho ani nenajdeme. Ale jednou z něj bude mocný strom. My už bychom tak moc chtěli přeskočit tu náročnou pouť a být v zaslíbené zemi, v Božím království. A tak pamatujme na to, že i v našich životech Bůh nezjevuje své jméno jinak než skrz příběh. My jsme uprostřed toho příběhu, Bůh ještě neřekl poslední slovo, naopak: chce nám toho ještě tolik sdělit, tolik dobroty a lásky ukázat. A protože jsme každý z nás jiný, každému se ukáže zvláštním, nezaměnitelným způsobem. Život každého z nás je jedinečným papírem, na který má být napsáno Boží jméno. Kdo je Hospodin, to jsme už poznali v Kristu – a v našich životech ještě poznáme.

Amen.

Ondřej Kolář