Kázání
Matouš 6, 25–34
(25) Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
(26) Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
(27) Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
(28) A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –
(29) a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
(30) Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
(31) Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
(32) Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
(33) Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(34) Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Sestry a bratři, nevím, které z Božích přikázání pokládáte za nejtěžší, ale já v tom mám jasno. Nedělejte si starosti. Jak je vůbec možné se v dnešní době nestarat? Jak je možné nemyslet na zítřek? Starostlivost je dnes dokonce považována za velikou ctnost. Kdo plánuje a propočítává svůj život jako šachista několik tahů dopředu, kdo je pro zajištění své budoucnosti ochoten pracovat dvanáct hodin denně – to je prý ten správný člověk pro dnešní nejisté časy. A naopak: kdo se lehkomyslně oddává přítomné chvíli a řídí se dle hesla: nějak bylo, nějak bude – to je naopak člověk nezodpovědný, společensky nepřizpůsobivý, a nemůže se divit, že jednou třeba skončí na ulici.
Starost o budoucnost k člověku jistě patří. Kde budu bydlet? Kde najdu dobrou práci? Co vyroste z mých dětí? Co se mnou bude, až zestárnu? Co si počnu, když vážně onemocním? Člověk je člověkem i díky tomu, že myslí na budoucnost. Ptá se, jak asi bude vypadat, všelijak si ji rozvrhuje, usiluje o to, aby v ní obstál a naplnil své záměry. Totéž dělá také církev, dnes možná více než kdy jindy. Sbory jsou přímo vyzývány, aby si vypracovaly své strategické plány a promyslely si, jak budou v budoucnu fungovat a hlavně: z čeho budou žít.
Ježíš ovšem nikde netvrdí, že se máme budoucností přestat zaobírat a nic pro ni nedělat. Ani že máme přestat pracovat. Jistě: nebeské ptactvo se budoucností příliš nezaměstnává a polní práce jsou mu vysloveně cizí. Rostlinstvo je na tom se svým vztahem k práci ještě hůř. Člověk je ale jiný, on se bez obdělávání pole prostě neobejde, to víme už od Adama. Práce, kterou člověk vykonává, je – či alespoň může být – smysluplná a má své místo v Božím stvoření. Ježíš ji nezpochybňuje. Jeho otázka míří hlouběji: O co se vlastně staráš? Čím žiješ? Na co se spoléhá tvá duše?
Nemůžete sloužit Bohu i mamonu, varuje nás Ježíš v oddíle těsně předcházejícím. A o to právě jde: komu nebo čemu člověk opravdu slouží. Kdo nebo co je jeho pánem. Starostlivost o vlastní život či o život své rodiny, o životní standard, o střechu nad hlavou se tím pánem nad námi stane velmi rychle a přitom nenápadně. Nelze však sloužit zároveň Bohu i vlastnímu strachu o sebe a svou budoucnost. Nelze žít jenom otázkami: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? – protože ty nás velmi rychle od Boha odvedou.
Kroužit kolem sebe sama a svých potřeb, to je ovšem naše přirozenost. To nám jde. Ježíš se ale ptá – možná trochu drsně: Copak si vlastním nepokojem můžete prodloužit život? Stres, jak známo, náš život spíš ukracuje. Jaký další užitek z našeho starání vlastně máme? Kromě toho, že budeme mnohými oceněni pro svou pracovitost a šikovnost. Copak tím život stává lepším, šťastnějším, plnějším? Kdo obětuje svou přítomnost budoucnosti, těžko může užívat dobré dary, které Bůh dává teď a tady. Jistě, trápením se nelze úplně vyhnout, ale bohatě stačí to, které přinese dnešek. Každý den má dost vlastního trápení. Proč bychom ho měli ještě víc rozmnožovat starostmi o zítřek? Co bude zítra, nikdo neví. Možná, že skončíme jako ta polní tráva, kterou Bůh dnes obléká do překrásného šatu a zítra ji někdo hodí do pece.
Je tu však i druhá možnost, jak naložit se svým životem. Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. To neznamená přestat pracovat, živit rodinu, vychovávat děti či opravovat dům. Hledat Boží království je jít ve stopách Ježíše, který se Bohu plně oddal. Stejně jako Ježíš máme odevzdat svůj život do Boží péče. Tam bude celé naše živobytí uchováno mnohem lépe, než bychom to sami dokázali.
Hledat Boží království a o víc se nestarat není výraz lehkomyslnosti, ale naopak moudrosti. Vždyť pro Boha jsme mnohem cennější než ptáci či polní lilie. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje. S touto písní na rtech žil i umíral Boží lid už odpradávna. A Ježíš ji svým malověrným následovníkům znovu připomíná: Váš nebeský Otec přece ví, co potřebujete. Není lepší všechnu svou starost hodit na něj – dřív, než nás nepokoj úplně roztrhá?
Ježíšovo slovo vede k zdravému odstupu od našeho snažení. Současný člověk je velmi nervózní, pokud zpozoruje, že něco nemá pod kontrolou. Když přicházejí různé nevypočitatelné okolnosti, které mohou sebevětší snažení zmařit. Nebo když třeba výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí. Naše práce – byť sebevíc usilovná, promyšlená a rozplánovaná – nevede k ničemu, pokud jí Bůh nedopřeje zdar. A tak nám i v naší upracovanosti nezbývá, než se spolehnout na Boha samotného, na jeho dobré úmysly s námi. Jen on dokáže změnit všechno smysluplné – nebo někdy i nesmyslné – pachtění v požehnání.
Hledat Boží království ale znamená ještě něco víc. Vždyť život je víc než pokrm, tělo víc než oděv. Když se odevzdáme Boží předivné moci, rozvazuje nám to ruce a srdce pro důležitější úkoly a cennější hodnoty. S tělem se dá počít i něco jiného, než ho úzkostlivě oprašovat a dopřávat mu co největší luxus. A s životem se dá podniknout také mnohem víc, než si z něj urvat co možná největší díl. Ve službách Božího království jsme tu totiž pro druhé. Vlastním životem lze obohatit život svého bližního. Lze přinést chléb tam, kde se ho skutečně nedostává; lze dát napít tomu, kdo opravdu žízní; lze obléct nahého, navštívit nemocného, potěšit zarmouceného. Když hodíme vlastní starost na Boha, dokážeme lépe vnímat starost našich bratří a sester. Jsem vděčný za to, že v tomto sboru nikdy nechyběla ochota pomoci těm, kdo se ocitli v nesnázích nebo si životem vláčejí nějaké břemeno. Patří k našim obdarováním, že se nevyčerpáváme jen starostí o sebe, ale umíme se starat o své bližní – v posledních měsících třeba o ty, jimž protiepidemická opatření vzala zdroj obživy. A tak i při pohledu do budoucnosti našeho společenství se odvažuji přivlastnit si Ježíšova slova a v nich hledat naději: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Amen.
Ondřej Kolář