Kázání
Matouš 8, 1–3:
(1) Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy.
(2) Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
(3) On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.
V tomto církevním roce máme již za sebou Ježíšovo narození a zjevení jeho slávy. Teď už podle starocírkevních rozvrhů četby z evangelií máme před sebou texty, kde se Ježíš takříkajíc pouští do práce. Tou prací je kázání. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské,“ tímto kázáním podle evangelisty Matouše Ježíš započal svou veřejnou činnost, a to ještě dřív, než si povolal učedníky, než se objevil zárodek církve. Ten, který v Betlémě v jesličkách na slámě nám, nám narodil se, před nímž se spolu s mudrci od východu skláníme jako před svým Pánem a Bohem, je především kazatel a učitel. Dojímat se rozkošným Jezulátkem, jež k nám z jesliček vztahuje něžnou ručku, to je hezké, ale je to málo. Ježíš toho od nás vyžaduje víc: chce, abychom v rámci přípravy na příchod Božího království pokání činili, jinak řečeno, zapracovali na sobě, aby se v nás hnulo svědomí a zahořela srdce, abychom si ujasnili, co máme dělat, kde nasadit síly, s čím přestat, čeho litovat a za co být vděčný.
Ten, kterého při ponoření do Jordánu hlas s nebe potvrdil jako milého, vyvoleného Božího syna, uskutečňuje své božské poslání kázáním. Učí, dává lekce, varuje, vyvrací předsudky, blahoslaví, zlořečí, přivádí na nové myšlenky. Boží spása je obsažena nejen v Kristově utrpení za nás a pro nás, ale také v Ježíšově učení pro všechny, kdo mají uši k slyšení, tedy snad s Boží pomocí i pro nás.
Hned v počátcích své mise Ježíš podobně jako kdysi Mojžíš vystupuje na horu a káže. Zástupy užasly nad jeho učením, neboť učil jak moc maje, ne jako zákoníci. Pilně a neomylně žasněme i my jako církev nad jeho učením. Dnes si ale zažasněme nad tím, co se dělo pak, když Ježíš z hory sestoupil.
Zkřížil mu cestu nemocný člověk, malomocný. Bylo prý tehdejší malomocenství podobné dnešní lepře. A to je nemoc hodně zlá. Každá nemoc tak či onak narušuje zapojení nemocného do kolektivu. Lepra tradičně z lidského společenství přímo vyhání, a to doslova. Děs z malomocných se táhne dějinami i civilizacemi. Pryč s nimi, někam za město, mimo zabydlený prostor. Albert Schweitzer vzpomíná, jak afričtí vesničané u řeky Ogowe řešili onemocnění leprou tak, že své malomocné prostě zahnali ke krokodýlům. Ve starém Izraeli, jak se dočteme ve 3. knize Mojžíšově, takhle krutí nebyli. Když ale kněz diagnostikoval malomocenství, nebožák byl prohlášen ze nečistého a odsouzen k izolaci, k živoření mimo společenství věřících, mimo jakýkoli bohoslužebný život. Vždyť on by mohl společenství znesvětit, neboť malomocenství je nejen nemoc, nýbrž také náboženská poskvrna. Nemocný je odepsán ze světa živých a zbožných, je vlastně chodící mrtvola, která sama nad sebou truchlí.
Nevíme, proč právě malomocenství neboli lepra vedly k tak drastickým opatřením, vždyť jsou i jiné nakažlivé a mnohem nakažlivější nemoci, s nimiž i starověký člověk měl svou zkušenost. Snad si lidé začali ošklivit postižené leprou pro to, že my lidé máme rádi hezké věci, rádi se díváme na hezké obličeje, a obličej malomocného je znetvořený. A na znetvořený obličej se nám dívat nechce, snad proto, že se v tváři druhého člověka přece jen trochu jako v zrcadle vidíme, a nám se nechce připustit, že i tohle je jedna z našich lidských podob. Ne, takhle bychom vypadat nechtěli, a tak pryč s ošklivým obličejem, pryč s tímto zrcadlem, ať se nemusíme děsit možnou podobu sebe samých. Malomocný byl exkomunikován ze světa lidí.
Nu a malomocný člověk vstoupí kazateli Ježíši do cesty: Ta směřovala jinam než ke kariéře úspěšného léčitele. Ježíš přišel volat ku pokání a zvěstovat blízkost Božího království, ne se věnovat lékařství a ošetřovatelství. Jeho posláním je kázat evangelium. Když mu ale malomocný jednou vstoupil do cesty, kazatel Ježíš se mu nevyhnul, nýbrž vyslechl jeho prosbu a nechal se oblomit.
„Chci, buď čist,“ řekl. To promluvil někdo, kdo je víc než zdatný léčitel, který si našel čas a má zrovna náladu na uplatnění svých zdatností. Tady mluví ústy Ježíšovými sama Boží vůle. Vždyť kdo má uši k slyšení, nemůže si nevšimnout, že na hoře ve svém obsažném kázání promluvil nový Mojžíš, nový zjevovatel toho, co Bůh skutečně chce, co od nás požaduje a k čemu nás zve. „Říkáno bylo starým, ale já pravím vám“ – takto suverénně promluvil Ježíš na hoře. Je tedy Ježíš víc než Mojžíš, vždyť otcům včetně Mojžíše bylo říkáno, kdežto tady říkám já, v první osobě: „Já pravím vám“. Ano, v Ježíši promlouvá a jedná Bůh sám, ten nejvyšší, nejsvětější Bůh. A tento Bůh Ježíšovými ústy říká malomocnému: „Chci, buď čist.“ Nechci tvou exkomunikaci, chci tvou integraci, tvé zapojení do společenství. Nechci tvůj nářek, chci tvůj smích. Nechci tvé živoření, chci tvůj život, plný, šťastný a vděčný.
Hezky vystihl Mistr Jan Hus, že člověčenství Ježíšovo tu bylo „strojem“, tedy nástrojem, pomůckou jeho božství. V Ježíšově lidském soucitu s vyděděncem se ozval soucit toho, jenž se na Sinaji zjevil jako plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, kterýž osvědčuje milosrdenství tisícům, odpouští vinu, přestoupení a hřích. Všechny Ježíšovy mocné činy, jimž jsme uvykli říkat zázraky, jsou znamení a něco znamenají, něco říkají, nesou poselství. Podobně jako Ježíšovo kázání nese poselství i Ježíšovo léčení, kříšení, uklidňování rozbouřených živlů, sycení zástupů – to vše je Boží odpověď na lidskou nouzi, to je poselství, jak se ke všem malomocným, nemocným, souženým a otřeseným Bůh staví. Je to zpráva o Boží povaze, o Boží vůli. Ta je jasná: „Chci, buď čist“.
Nemůže nás nenapadnout otázku, proč tedy ten nejmocnější všemohoucí Bůh už teď nezařídí, aby zmizela všechna lepra a AIDS a rakovina a koronavirus, nebyla ani žádná tornáda, zemětřesení a tsunami. A když se nás na to někdo zeptá, ať svou otázkou sleduje cokoliv, mějme připravenu pravdivou odpověď. A ta zní: nevíme. Zkoušeli to mnozí, dát nějakou odpověď, ale vždycky ty odpovědi byly nepřesvědčivé až hloupé, anebo naopak děsně chytré, předstírající vědění, jaké je vyhrazeno samému Bohu a nikomu jinému.
Vůbec ale není troufalé a hloupé, jak se se svým neuzdravením vyrovnal apoštol Pavel. Jak jsme četli, apoštol velice těžce – asi bolestně – snášel jakýsi svůj neduh, snad nemoc, a tuto nemoc nazval ostnem satanovým. Nebyla to lepra, ale píchalo to, bolelo to a bylo to zlé. I volal k Pánu, aby ho té nemoci, postižení či dispozice zbavil. A Pán ten osten nevytrhl, neuzdravil ho. Promluvil však k němu a řekl: „Moje milost ti stačí. Moje moc se dovršuje v slabosti.“ – „Moc má v nemoci se dokonává,“ tak to krásně přeložili kraličtí. Boží moc jde opravdu nevyzpytatelnými cestami, vždyť v bezmoci se dokonává, tam naplňuje své určení, a kulminuje na Golgatě. Tam ve svém synu je Bůh všemohoucí přibit na dřevo kříže. Jeho moc se chová úplně jinak než moc mocnářů a mocných tohoto světa. Má blízko k lidem bezmocným a nemocným, a možná, že když už jsme úplně bezmocní, to je nám nejblíž, tehdy se ukazuje její nezdolnost, tehdy ona z konce činí počátek, z debaklu završení, ze smrti život. Je to moc předivná, na její tajemství jsme krátcí, můžeme ho jen tušit, ve chvílích milosti je pocítit a sklonit se před ním. Boží chtění, Boží záměr s námi, Boží vůle ale žádným tajemstvím není, ta byla odtajněna, zjevena! Pán Bůh chce, abychom byli čistí, zdraví, abychom se těšili z daru společenství a mohli chválit Boha za jeho dobré skutky nyní i vždycky. Proč Bůh často neuzdravuje, ač jeho vůlí je naše zdraví, ne nemoc a nemohoucnost, to nevíme a nedozvíme se to od nikoho z lidí.
Apoštol chválil Boha i poté, co uzdraven nebyl. A vyznává dokonce, že rád přijímá slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista, neboť „Právě když jsem sláb, jsem silný“. Tady asi už promluvila víra, která nehledí na to, co je viditelné, hmatatelné, pocítitelné, ale na to, co připravil Bůh těm, kdo jej milují, a co nepřipravil hned na teď, ale na později, až se naplní čas a smrt bude pohlcena životem. A taková víra, vyhlížející Boží království, slavnou Boží budoucnost, dovoluje žít podle Boží vůle i v našich trvajících slabostech, nemocech a útrapách. I tehdy, když Pán nás nezbavuje bolestných ostnů, můžeme prosit „buď vále tvá“ a konat spoustu věcí, které odpovídají jednoznačnému Božímu výroku: „Chci, bud čist.“ Kde se umenšuje bolest a léčí nemoci, kde si jedni přestávají druhé ošklivit, kde vzniká povědomí, že i ti všelijak handicapovaní, malomocní a bezmocní patří mezi nás, tam se na této zemi děje ta dobrá Boží vůle, o kterou prosíme.
Amen.
Miloš Rejchrt