Kázání
Lukáš 13, 22–30
(22) Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému.
(23) Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl:
(24) „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.
(25) Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘
(26) Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘
(27) On však vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.‘
(28) Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.
(29) A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.
(30) Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“
Je opravdu málo těch, kteří budou spaseni? Podle toho, jak je otázka položena, to vypadá, že obecné přesvědčení bylo tehdy právě takové. Do nebe se mnoho lidí nedostane. To samozřejmě vyvolává znepokojení. Do velké množiny se nějak vejdu, ale jak se mohu stát členem elitního klubu?
Kritéria přijetí byla přitom stanovována různě. Farizeové obepnuli celý lidský život hustou sítí příkazů a zákazů. Je jasné, že takto přísné požadavky dokáže splnit jen málokdo. Ježíš ale farizeům přesvědčivě ukázal, že pokud by se do nebe měli dostat jen ti vskutku zbožní, spravedliví a bezúhonní, neměl by šanci vůbec nikdo.
Přitom někteří šli ještě dál a kvůli své záchraně se raději úplně odřízli od zkaženého světa a pěstovali svou svatost v ústraní u Mrtvého moře. Potíž je, že člověka neposkvrňuje jen zlé okolí, ale nejvíc to, co se rodí v jeho vlastní mysli. A sám před sebou člověk neuteče nikam. Proto si ani v přísně odděleném klášterním společenství nemůžeme být jisti, že budeme od hříchu uchráněni.
Když Ježíš začal zvěstovat Boha jako milujícího a milosrdného nebeského Otce, který do svého království zve úplně každého, muselo to být nesmírně osvobozující a úlevné. Najednou se už nemusím strachovat o svou vlastní spásu, ani přemítat nad tím, které z mých provinění a prohřešků ještě Bůh může odpustit a které ne. Nad takovou zvěstí zajásají všichni, kteří se vůbec necítí být dokonalí, kteří ve svém životě tolikrát selhali a stále selhávají, a mají pocit, že je přece Bůh musí zavrhnout.
Ale co ti ostatní? Jejich námitky slyšíme v evangeliích často. Vůbec se jim nelíbí, s jakými pochybnými existencemi se Ježíš stýká a jak jim velkoryse odpouští. Reptající zákoníci netají svou zlost. Takže se ukazuje, že jedna podmínka vstupu do Božího království tu přece jenom je. Totiž: to Ježíšovo osvobozující slovo přijmout. A tím uznat, že Ježíš nepřichází jen s nějakým novým teologickým názorem, ale že skrze něj mluví sám Bůh a volá nás k sobě.
A současně také uznat, že každý člověk je Božím milovaným a chtěným dítětem. I ten, kdo je mi hodně protivný, kterému to nepřeji, nebo kterého už jsem dávno odsoudil a zlomil nad ním hůl. Ano, i toho Bůh k sobě zve. A může se stát, že se jednou ocitne ve stejném nebi jako já. To není úplně příjemná zpráva. Někteří přímo řeknou: to je přece konec morálky, když nemůžeme svévolníkům pohrozit trestem. Lidé si budou dělat, co chtějí, zavládne libovůle a chaos.
Ježíš říká: Snažte se vejít úzkými dveřmi. Takto, bez dalšího vysvětlení, by to mohlo docela dobře znít jako heslo farizeů. Cesta do nebe není snadná, není pro každého, jen pro ty, kdo se opravdu snaží dodržovat Boží zákon. Mnoho lidí, nejspíš většina, jednoduše neprojde, protože se na ně během života nabalila spousta nepravostí a ty jim vstup neumožní. Ale aspoň se o to pokoušejte, požadují farizeové. Když se toho zla, které si s sebou životem nesete, budete soustavně zbavovat, třeba se nakonec do nebe protlačíte.
Pointa Ježíšova přirovnání je ale jiná. Těmi úzkými dveřmi je totiž Ježíš sám. Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, říká Ježíš jinde. Tyto dveře nejsou úzké proto, že by do nich dokázali vstoupit jen obzvlášť mravní a zbožní jedinci. Vždyť Ježíš nás ujišťuje, že právě ti poslední, ti, kteří podle tradičních měřítek nemají u Boha místo, budou první, a nebude jich málo: přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.
Naopak ti první, ti, kdo si namlouvají, že mají ten správný klíč do dveří vedoucích k Bohu, zůstanou nakonec venku. Nezůstanou tam kvůli svým prohřeškům, slabostem a nedokonalostem, ale proto, že pro ně úzké dveře nebudou dost dobré. Vždyť je ztělesňuje pochybný kazatel, který se vydává za mesiáše, a přitom hlásá zjevné bludy. Do těchto dveří není radno vcházet, varují Ježíšovi odpůrci, ty je naopak potřeba co nejdřív pořádně zabouchnout, aby do nich nevešli prosťáčci, co se Ježíšem nechali obalamutit.
Ježíš zve ke vstupu velice naléhavě. Je na cestě do Jeruzaléma a tuší, že jeho dny se krátí. Ještě je ale čas. Ještě Ježíš žije. Jakmile ale hospodář zavře dveře, už nebude možnost vejít. A mnozí z těch, kdo Ježíše odmítali, až poté pochopí, že on je tou jedinou branou k Bohu a k věčnému životu. Ale to už bude pozdě, varuje Ježíš. Nepomůže ani jejich ujištění, že Ježíše přece znali, a dokonce s ním jedli. To nestačí, protože ten zásadní krok neudělali, jen ty dveře zvenku okukovali, možná ze zvědavosti, možná s výsměchem, možná s pohrdáním, ale vstoupit se neodhodlali.
Když první křesťané slyšeli tato Ježíšova slova, zněla pro ně jako povzbuzení: jsou na té pravé cestě, vstoupili do správných dveří – i když je ostatní nenávidí a odsuzují jako odpadlíky a bezbožníky, tak jako předtím nenáviděli Ježíše. Jak je ale máme číst dnes? Jen jako ujištění o své vlastní spáse, o tom, že my jsme ti správní, protože jsme se rozhodli pro Ježíše, a ostatní půjdou do pekla?
Především si všimněme, že Ježíš na položenou otázku vlastně neodpovídá, respektive odpovídá nejprve výzvou. Je opravdu málo těch, kteří budou spaseni? – ptá se kdosi. A odpověď vlastně zní: Nestarej se o ostatní a raději se ptej: co pro své spasení dělám já? Pečuj nejprve o svůj vztah s Bohem, dbej na to, abys následoval Krista, snaž se, aby se tvá víra uplatňovala ve tvém životě.
To zní možná trochu sobecky. Ve skutečnosti nás ale tato péče o svůj vlastní život víry chrání před příliš rychlým a snadným souzením ostatních. Do jejich životů přece vůbec nevidíme. Jak často přitom křesťané propadali a propadají pokušení hodnotit víru druhých a známkovat jejich zbožnost. Jak často máme o druhých jasno, a přitom ulpíváme jen na povrchu a na základě toho vynášíme dalekosáhlé soudy. Také dobře míněná misijní snaha se snadno zvrhne v povýšenost majitelů jediné pravdy, nebo v blahosklonné moralizování. To jistě neznamená, že se o druhé nemám starat vůbec. Mám pouze respektovat duchovní život svého bližního a arogantně do něj nevystupovat. Každý z nás má dost práce s tím, aby kultivoval ten svůj vztah s Bohem.
Snažte se vejít úzkými dveřmi. To je výzva i pro nás, křesťany. Jistě: my už v těch dveřích jsme, byli jsme přece pozváni a vpuštěni. Ale tím náš život víry nekončí, ale právě začíná. Bereme-li svůj vztah s Bohem poctivě, zjistíme, že té práce je opravdu hodně a je namáhavá.
Možná nejvíc ta pracnost vynikne, rozhlédneme-li se kolem na duchovní nabídkou, která nás obklopuje. Oproti ní se křesťanství může jevit jako málo atraktivní: právě jako ta úzká brána, do které se nikomu moc nechce. Ale z jiných důvodů, než tomu bylo v Ježíšově době. Zatímco farizeové podmiňovali vstup do věčného života plněním celé řady nařízení, dnešní poskytovatelé duchovna nabízejí spásu hned, teď a tady. Ne zadarmo, nechávají si za to slušně zaplatit, ale zato slibují rychlou a snadnou cestu ke štěstí. Nelze se divit, že v takové konkurenci křesťanství těžko může vyjít vítězně.
Věřit v Boha zjeveného v Ježíši Kristu se v dnešním světě jeví jako nesnadná cesta, pro mnohé neschůdná. Víra v Boha nám totiž nezaručuje, že se nám život podaří a budeme v očích světa úspěšní. Bůh není garantem našich plánů a představ, často je naopak různě kříží a narušuje.
Současně z nás Bůh nesnímá břemeno odpovědnosti a rozhodování. Víra není přesvědčení, že za mě kdosi nahoře všechno zařídí. Nejsem zbaven samostatnosti, nikdo mi neříká, co přesně a kdy mám udělat. Mám svobodu, včetně svobody šlápnout vedle. Bible není jízdní řád budoucnosti, ani z ní nevyčtu, co mě čeká zítra a pozítří a jak se mám vůči tomu zachovat. Ani farář není žádný guru, nezná odpověď na každou životní otázku.
Jdeme po úzké cestě za Kristem. Není divu, že na ní občas zakopneme, že se nám leccos nezdaří. I křesťan může ztroskotat. Přece však na té cestě můžeme počítat s Boží blízkostí a oporou, s nečekanou milostí tam, kde si už nevíme rady, s milosrdenství tam, kde si nad sebou zoufáme. Ta cesta je plná naděje.
Amen.
Ondřej Kolář