Bohoslužba 12. 9. 2021

Kázání

Poslední věta z oddílu, který jsme právě slyšeli, je napsaná na pamětní desce na našem kostele, kterou po bohoslužbách společně odhalíme. Deska připomíná příběh mladých lidí, kteří se ztratili před dvaceti roky v albánských horách. Je dobré, že tato tabule není jen připomínkou tragické události, ale také svědectvím o naší naději.

Z této naděje smíme čerpat sílu právě tváří v tvář událostem temným a absurdním. Naše víra je v takových chvílích podrobena zkoušce – jaký to mělo smysl? Kde v tom byl Bůh? Odpověď nemáme. Pokorně doznáváme, že křesťanská víra nepodává jasné a srozumitelné vysvětlení úplně všeho, co se nám či kolem nás děje. Některé bolestné skutečnosti našeho světa prostě vysvětlit nelze. Možná občas dokážeme rozplést jednotlivé příčiny různých dějů, ale tím ještě neodpovídáme na zásadní otázku proč: proč se vůbec děje neštěstí, proč někoho potká a jiného ne.

Věřící lidé někdy podléhají pokušení hledat za vším hned nějakou nebeskou logiku, odhalovat skryté Boží záměry, vidět vyšší smysl. Nevěřící – či spíše jinak věřící – si zase rádi vypomáhají spikleneckými teoriemi. Takováto vysvětlení ovšem jsou nejen umělá a přitažená za vlasy, ale především mohou být zraňující či přímo urážlivá pro ty, jichž se týkají.

Jsem přesvědčen, že bychom měli být v tomto ohledu zdrženliví a opatrní. Je těžké unést nesmyslnost přítomnou v tomto světě. A skoro neúnosné je připustit, že Bůh dává této nesmyslnosti prostor. Mnohem snesitelnější je přispěchat hned s nějakým vysvětlením. Tím se ale s vlastními pochybnostmi nevyrovnáme, jen je vytěsníme: tváříme se, že nejsou, a ještě u toho vypadáme zbožně.

Rychlá a zdánlivě pochopitelná vysvětlení navíc mohou být dobrou výmluvou pro to, abychom před absurditou světa nakonec kapitulovali. Když třeba prohlásíme, že je přírodní katastrofa nebo válka Boží trest, říkáme tím zároveň, že je to tak vlastně správně a nelze se tomu nijak bránit. Bůh to tak chtěl, Boží vůle je svatá, je potřeba se jí podřídit, i kdyby to mělo znamenat, že přitakáme násilí a krveprolití. V minulém století takto mnozí křesťané bez reptání přijali (a někteří dokonce uvítali) nástup Hitlera k moci a později komunistický režim.

Ježíšovo slovo, které jsme dnes slyšeli, s temnotou tohoto světa prostě počítá. V Janově evangeliu je Ježíš sám vylíčen jako světlo přicházející do temnot a svítící na cestu lidem. Ale proč je toho světla vůbec zapotřebí, neboli: proč je tma, odkud se vzala – to se vlastně nedozvídáme. Podobně je tomu i v ostatních evangeliích – máme mnohé zprávy o tom, jak Ježíš vyháněl démony, ale kde se tyto temné síly zrodily, to nevíme. Ježíše pokoušel dokonce samotný satan, ale ani jeho původ neznáme. Příznačné je, že Ježíš o tom nijak nespekuluje. Nepřináší žádnou démonologii, on démony poráží a osvobozuje od nich.

V temnotě je možné se snadno ztratit. Janovo evangelium ponechává otevřené, co taková ztráta znamená. V běžném křesťanském pojetí je ztracený člověk odpadlík: vzdaluje se Bohu, bloudí a posléze hyne. Slovo „ztratit“ či „ztracený“ má hodně blízko ke slovům „zatratit“ či „zatracený“. Opět se můžeme ptát: proč k tomu vůbec dojde? Proč to Bůh dopouští? Na to je celkem jednoduchá odpověď: Bůh nás tak stvořil. Ne, že by to přímo zamýšlel. Ale Bůh stvořil člověka tak, že se může ztratit. Ta možnost je sice hrozná, ale je tu, už od počátku. Člověk může minout své vlastní určení, může přestat být tím, kým má být. Ztratí se Bohu, a tím se ztratí sám sobě.

To je naše situace před Bohem. Ponecháni sami sobě jsme všichni ztracení. Do této naší ztracenosti ale zní dobrá zpráva: Bohu se nikdy nemůžeme ztratit definitivně. Bůh nás hledá a nachází, ať se ocitneme kdekoli. Není žádná oblast světa ani podsvětí, kam by bylo možné Bohu utéct, schovat se a zabarikádovat před ním.

Celé evangelium by se proto dalo shrnout jako cesta Boha za člověkem do jeho ztracenosti. Bohu záleží na i tom nejposlednějším a nejztracenějším. Nejsme pro něj masa odsouzená ke zkáze. Každý z nás má svůj nezaměnitelný příběh. A každý je pro Boha důležitý, nepostradatelný a nenahraditelný. Proto se Bůh vydává k nám, po našich stopách. Jde v Ježíši Kristu za námi do nebezpečných končin, kde ho nečeká nic dobrého. Vždyť jeho cesta končí na kříži. Ale kdyby nevstoupil až do těch nejtemnějších míst, nedostihl by nás. Kdyby spolu s námi nesestoupil až do smrti, nemohl by nás zachránit a přivést zpět k sobě.

V Kristu Bůh nás všechny našel. Ježíš dokonce říká, že jsme mu Bohem darovaní. Nejsme ztracenci a zatracenci, jsme vzácný dar, který Bůh dal Kristu k opatrování. To je to nejdůležitější, co máme slyšet. Zdá se, že víc už k tomu není potřeba dodávat. Tím bychom ovšem přeskočili složitou skutečnost, v níž se nacházíme. Obávám se, že velká křesťanská slova o zatracení a spáse zní mnohým lidem dutě, protože se nepotkávají s jejich bolestmi a starostmi. Bůh nás nalézá –  není to zase jen další rychlé a rádoby jasné vysvětlení, které ale nikomu moc nepomůže?

Evangelista Jan o našem trápení dobře ví – a právě že je lacině nepřeskakuje. Ježíš je světlo světa, které září v temnotách a tma ho nepohltila. To ale znamená, že temnota tu stále existuje. Je už protnutá a narušená neuhasitelným světlem, můžeme dokonce říci, že je na ústupu. Je tu totiž něco mnohem silnějšího než tma. Přesto ve světě dál můžeme propadat temnotě, bloudit a ztrácet se; uklouznout a spadnout.

A nemusí jít přímo o nějakou tragédii. Současný svět se rychle mění a je stále složitější: čím víc o něm víme, tím více mu zároveň nerozumíme. Mnoho lidí se v něm už necítí jako doma, jako v důvěrně známém a bezpečném prostředí, ale jako cizinci, dezorientovaní a zmatení. Mění se také naše vztahy, bortí se doposud neotřesitelné modely jednání. Hledáme spolehlivé opory, pevné body, případně rovnou vůdce, kteří by za nás převzali kus odpovědnosti a břímě rozhodování. Ano, také my křesťané můžeme zabloudit a ztroskotat, případně naletět falešnému prorokovi.

A přece: navzdory tomu věříme, že se Bohu nikdy neztratíme. Co si z tohoto ujištění můžeme vzít pro náš pozemský život? V jedné písni se zpívá: Může být, že celý svět bude plný křivd a běd, příliš mnoho na člověka. Právě tehdy světlem buď, svého Pána nezarmuť, koruna tě čeká.

Tedy: Buďme my sami světlem! To zní hodně opovážlivě – právě když si uvědomíme, kolik temnoty v nás pořád je. A přece právě takto opovážlivě nás oslovuje sám Ježíš: jste světlo světa. S tímto napětím musíme žít: Ježíš je tím jediným světlem, ale také my máme svítit, máme to Kristovo světlo šířit dál, ukazovat cestu, zapalovat naději. Také my máme hledat ztracené, pomáhat vstát padlým, všímat si těch, kdo v naší společnosti těžko hledají své místo. Jak bychom my mohli soudit druhé a vylučovat je, když Ježíš říká, že nikoho, kdo k němu přichází, nevyžene ven! Jak bychom my mohli být lhostejní vůči těm, kterým se život hroutí, když Ježíš nad nikým neláme hůl! Máme být světlem pro všechny ztracené, i když jsme sami odkázaní na to, že nás Bůh hledá a nalézá.

Jednou nastane chvíle, kdy se ocitneme na konci naší cesty. A také tam nás Bůh nalézá. Tam, kde už sami neumíme udělat žádný další krok a propadáme se do prázdnoty, právě tam nás Bůh podrží. Proto Ježíš nakonec dodává, že Boží vůlí je, abychom byli vzkříšeni v poslední den. Ani smrt není místem, kde bychom se před Bohem mohli ztratit, ukrýt, nebo kam by nás mohlo odstranit naše okolí. Ani smrt není prostorem bez Boha, protože do něj Bůh v Ježíši vstoupil. Bůh si nás najde a přivede k sobě i z této temnoty nejtemnější.

Amen.

Ondřej Kolář