Kázání
Lukáš 1, 26–38:
(26) Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret,
(27) k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.
(28) Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“
(29) Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.
(30) Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.
(31) Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.
(32) Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.
(33) Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“
(34) Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“
(35) Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
(36) Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.
(37) Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“
(38) Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
Milé sestry, milí bratři,
dnešní kázání bude o Boží milosti, která jednoho dne vstoupila do života Panny Marie. Nebo – chcete-li – do života mladé, ještě neprovdané dívky jménem Maria.
Přesto, že je Bible knihou převážně mužských hrdinů, hrají v Písmu ženy významnou roli – a to především ženy matky. Ne snad proto, že by chtěli bibličtí autoři vytvořit nějaký ideál mateřství – to snad ne. To, co spojuje všechny významné biblické matky, totiž není jejich talent pro mateřství, ale skutečnost – že jsou na začátku svých příběhů neplodné. Pramatka Sára, Ráchel i Rebeka. Chana – matka Samuelova nebo novozákonní Alžběta – matka Jana Křtitele – o které je řeč i v našem dnešním příběhu.
O všech těchto ženách se v Bibli dočteme, že byly neplodné. A všechny se díky Božímu zásahu nakonec staly matkami.
Ale nenechme se zmást, v těchto příbězích nejde o zázračné řešení neplodnosti. V biblických příbězích o neplodných matkách nejde o zázrak medicíny – to je zdůrazněno hned v prvním příběhu – o neplodné Sáře – tím, že se dovídáme, že jí bylo devadesát. Detail, který dovádí její neplodnost do definitivní nezměnitelnosti. A stejné je to i u Alžběty. Byla příliš stará. Tyto zmínky, které dovádějí příběhy o neplodných matkách až do absurdnosti, nás, myslím, mají odradit od výkladu, který by se omezil jen na biologickou stránku věci. Neplodnost biblických žen nemáme chápat jako nemoc, ale jako symbolické vyjádření omezených lidských možností. Naproti kterým stojí neomezená Boží moc.
Jde o symbolické vyjádření – že to dobré, co přichází do našich životů – si ani náhodou nemůžeme zajistit vlastními silami. Je to Boží zázrak. Jen považte! V Bibli, která je knihou převážně mužských příběhů, se dočteme, že to hlavní, co posouvá život Božího lidu dopředu, není mužská potence, ale Boží milost. U Boha zkrátka není nic nemožné.
Boží posel vyřizuje Marii stejnou zvěst: „U Boha není nic nemožné. Jsi zahrnutá Boží milostí.“ Marie není příliš stará, je naopak docela mladá. Ale i pro ni je vidina těhotenství špatně představitelná. Anděla se ptá: „Jak se to může stát, vždyť ještě nežiji s mužem?“ Ve chvíli, kdy jí anděl zvěstuje narození syna, je panna. Zdá se to absurdní – ale to je právě ono – v příběhu o mladé dívce Marii si máme všimnout zase té Boží milosti, která daleko přesahuje naší fantazii. Asi se neubráníme otázkám: Jak je to možné? Jak se to stane?
Ale o to tu nejde. Jde o Boží milost, která překonává naše představy možného.
Když vstupuje do Božího příběhu na scénu Marie, máme ji jako čtenáři vnímat v zástupu spolu s ostatními matkami Bible. „Bůh dokáže divy“ – stojí za všemi jejich příběhy – jen se na Boha spolehněte. Bible není učebnice biologie, ale kniha, která popisuje lidskou zkušenost s Bohem. A ta zní: U Boha není nic nemožné. Bůh může přijít za mladou dívkou, která si nijak Boží milost svými skutky nezasloužila, a může jí zahrnout milostí.
Pro nás lidi je to těžké, přijmout takhle otevřenou Boží milost. A tak někdy vymýšlíme kde co, aby to pro nás bylo lépe stravitelné. Chceme vymazat absurdity ze života, chceme Boží milosti vymezit hrací pole. Tato lidská tendence je hezky vidět třeba na tom, jak v průběhu dějin dívka Maria získala pověst nejen té, která díky moci Ducha svatého počala Božího Syna, ale také té, která byla sama počata bez hříchu. To říká známé dogma O neposkvrněném početí Panny Marie. Sama Maria je prý od chvíle, kdy byla sama počata, vyjmuta z koloběhu dědičného hříchu. Matka Božího Syna přece musí být bez hříchu.
Ale proč? Copak je pro Boha něco nemožné? Copak může vstoupit svou milostí do života jenom těch neposkvrněných? Ve vší úctě k Panně Marii, považuji snahu o retuš jejího života za nadbytečnou. Bůh přece může vstupovat do našich životů, i když jsme takoví, jací jsme, poskvrnění životem.
Před Bohem se nemusíme uměle vylepšovat, nemusíme sami sebe ospravedlňovat, nemusíme vysvětlovat Bohu, sobě i druhým, v čem jsme dobří. Nemusíme čekat na uznání. Nemusíme se bát připustit, že nejsme dokonalí. Pravda přece je, že leckdy dokonalí nejsme. A myslím, že ani dívka Maria, matka Božího Syna, dokonalá nebyla. A právě proto mi připadá její příběh tak inspirativní i dnes. Právě proto v sobě nese zvěst, která je platná pro nás pro všechny. Boží milost může vstoupit života každého z nás.
O tom, že není potřeba Pannu Marii nějak vylepšovat, svědčí i další biblický moment, kde se Maria objevuje. A to v Ježíšově rodokmenu. Do rodokmene se Maria dostala díky Josefovi, nejde tedy o její předky, ale i tak evangelista Matouš Marii staví do jedné řady spolu s cizinkami, které se do Božího lidu dostaly řekněme velmi svérázným způsobem. My bychom možná měli tendenci na svém rodokmenu vylepšit, co se dá. Možná sami někdy nemluvíme o příbuzných, kteří se něčím vymykají. Někdy se za některé členy rodiny dokonce stydíme. Kéž bychom se od nich mohli nějak odříznout. Ale v rodokmenu Ježíše Krista najdeme spolu s matkou Božího Syna Marií, prostitutku Rachab, která pomohla izraelským zvědům uprchnout z Jericha. Kenaanku Támar – která své potomky počala se svým tchánem ve chvíli, kdy se za prostitutku vydávala, nebo Batšebu, ženu Uriášovu, kterou svedl král David ve chvíli, kdy byl její muž Uriáš na vojenském tažení. To je panečku rodokmen. Je vidět, že v něm nejde o čistotu linie, která by dospěla k Božímu Synu. Lidé si neumějí svojí svatostí zplodit Božího Syna. Smysl takového pestrého rodokmenu vidím právě v tom, co anděl zvěstuje Marii. „U Boha není nic nemožné“. Může obrátit na cestu víry kohokoli. Není třeba zpětně nic cenzurovat.
Díky Bohu se můžeme i my, kteří se třeba cítíme někdy jako cizinci, stát Božími dětmi. I my můžeme přijmout zaslíbení, že poneseme plody Božího požehnání. I my se můžeme stát služebníky Pána.
Já vím, je to těžké přijmout tak otevřenou Boží mysl. Touhy po dokonalosti se těžko zbavujeme. I když sám Boží Syn vstoupil do našeho světa ve špinavém chlévě – vidíme kolem sebe všechny ty tendence věci retušovat a uhlazovat – jen si představte nějaký ozdobný betlém – třeba nějaký krásný vyřezávaný ze dřeva. Všechno chceme mít čisté a nazdobené, když jde o něco tak krásného jako je Vánoční zvěst.
Je to pochopitelné. Možná je za tím taková ta potřeba pořádně uklidit, než přijde návštěva. Chceme mít čistý štít, než se druhým otevřeme. Ale zkusme tuhle potřebu vědomě omezit – alespoň tváří v tvář tomu – Božímu navštívení. Bůh sám se narodil v chlívě, takže prošel docela důkladnou zkouškou imunity už jako novorozenec. Nemusíme se bát pozvat ho do svého života, i když je náš život zrovna hodně v nepořádku. Nechci tím říct, že snad máme upustit od krásných betlémů a nahradit je nějakými ošklivými – zabahněnými – to ne – jen je dobré ve vší té kráse a čistotě nezapomínat, že pro působení Boží milost v našich životech není čistota podmínkou.
Boží milost můžeme přijmout – a nemusíme se před tím nijak zvlášť oprašovat. Naopak – vždyť právě Boží milost má moc člověka očistit. Má moc nás milostivě zastínit tak, že naše vlastní stíny na duši už nejsou tak nápadné.
U Boha není nic nemožné. Boží schopnost tvořit život tam, kde to lidské síly nedokážou je pozoruhodná. Bůh umí přemáhat zmar, zkázu, smrt. Bůh vždy najde cestu, která nakonec vede k životu. Která probudí život i tam, kde je to podle našich představ nemožné.
Zkusme tomu v adventu uvěřit.
Maria této Boží možnosti – chvála Bohu – uvěřila – řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“
K těmto slovům se můžeme v modlitbě připojit i my:
Bože, staň se i nám podle Tvého slova,
vstupuj i do našich nemožností,
vstupuj i do našich nedokonalostí,
vstupuj i do našich nečistot
a proměňuj nás svým Duchem.
Amen.
Anna Pokorná