Kázání
Marek 10, 17–27:
(17) Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
(18) Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
(19) Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“
(20) On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“
(21) Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“
(22) On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
(23) Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“
(24) Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!
(25) Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“
(26) Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“
(27) Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“
Ježíš – jak známo – přitahoval lidi, kterým život více vzal, než dal. Našly se však i výjimky. Tomuto člověku – podle matoušovské verze mladému člověku – bylo dáno hodně. Nejspíš pocházel z dobré rodiny, a to po všech stránkách. Byl dobře zajištěný, nic mu nechybělo, ovšem také byl řádně vychovaný a svým rodičům nejspíš dělal od malička radost. To se hned tak nevidí. Žádný příslušník zlaté mládeže, který dostane k maturitě za odměnu nové auto a chodí zásadně ve značkovém oblečení, ale je to rozmazlený, nesnesitelný fracek, který si ničeho a nikoho neváží. Byl nejen bohatý, ale i bohabojný. Takový náboženský snaživec, toužící po dokonalosti. Mojžíšův zákon každopádně dodržoval na jedničku. Co ho tedy k Ježíšovi vedlo?
Snad se chtěl ujistit o tom, že neopomíjí žádný Boží příkaz či zákaz. Byla by škoda, kdyby mu kvůli pouhé neznalosti zákona byl podíl na věčném životě odepřen. Pokud by ho Ježíš na nějaký opomenutý Boží paragraf upozornil, jistě by si to hned vzal k srdci. Nic takového ovšem Ježíš nedělá. Pokud ten muž očekával, že mu Ježíš naordinuje nějaké přísnější kázeňské předpisy, pak musel být zklamán. Přikázání znáš. Nic nového a dodatečného Ježíš nepřikazuje. A ani přikazovat nechce. Jen tak ledabyle, na přeskáčku odříká Desatero, navíc ještě neúplné.
Pro horlivého mladíka to nejspíš bylo zklamání – copak Ježíš neučí žádnou novou cestu, nový zákon? Desatero přece každý zná z nedělní školy. Nicméně i těchto pár starozákonních slov stačí k tomu, aby měl člověk do konce života co na práci.
Ježíš navíc překvapivě odmítá označení „dobrý“, s kterým se na něj ten člověk – jistě v dobrém úmyslu – obrátil. Dobrý je pouze Hospodin. On nám dal svůj dobrý zákon, který je k dobrému životu dostačující. Nic lepšího, dokonalejšího, tvrdšího nechť se k tomu nepřidává. Ani Ježíš nechce svého nebeského Otce překonat a jeho zákon rozšířit o další články. Mimochodem – je to varování také pro nás, když se sami označujeme za dobré, slušné, řádné lidi a rádi se vymezujeme vůči těm ostatním. V porovnání s Boží dobrotou nikdo z nás není dobrý a nikdy dobrý nebude. Bůh jediný je dobrý, k nám všem.
Náboženskému horlivci to ale samozřejmě nestačí. Nechce být průměrný, chce být dokonalý. Peněz má na kontě už dost; teď jde o to, aby měl na svém nebeském kontě také dostatek dobrých skutků, aby byl nadprůměrný i před Bohem.
Jedno ti schází, říká nakonec Ježíš. Tak přece něco. Zní to, jako by zbývalo už jen jedno jediné přikázání, na které je ještě potřeba dbát, aby pak člověk už mohl být se sebou naprosto spokojen. Z toho, co Ježíš řekl, se ovšem zbožnému muži asi dost zatočila hlava. To není žádná další položka mezi paragrafy; to je výzva, která staví na hlavu celý život. Snaživý boháč nemá udělat nic menšího, než se rozloučit se svou dosavadní existencí a začít úplně znova.
Od Ježíše tedy odchází ve smutku. Kdo by na jeho místě nebyl smutný? Už se zdálo, že má věčný život na dosah ruky, ale teď se mu najednou vzdálil kamsi do nedohledna. Nevíme, jestli nakonec Ježíšovu výzvu vyslyšel, anebo ne. Nebo jinak: jestli byl smutný z toho, že teď bude muset spadnout sociálně na dno, anebo z toho, že se do Božího království kvůli svému majetku nedostane.
Ať už si své bohatství ponechal nebo ne, jeho pohled na vlastní mravní úsilí se musel změnit. Vždyť nestačí jen něco úzkostlivě dodržovat nebo se něčeho vystříhat – nezabíjet, nesmilnit, nekrást. Spíš je potřeba se stále znovu ptát: Chápu to, co mám, jako prostředek pomoci, nebo prostě jen jako své soukromé vlastnictví, s nímž mám právo si dělat, co se mi zlíbí? Žiji tak, že z toho mají užitek a požehnání i moji bližní? Jsem tu jen pro sebe, nebo i pro druhé?
Tím vlastnictvím přitom nemusí být jen hmotný majetek. Stejně tak to může být i nadání, vlastnosti, schopnosti, které mohu a mám dát do služeb potřebným. Nebo to může být třeba i dostatek lásky, kterou jsem přijal, a proto bych ji měl rozdat dál. Každé mé obdarování, ale i vše, co jsem získal vlastním úsilím, je tu pro dobro druhých, a ne pro můj vlastní pocit dokonalosti.
Chceš dodržovat přikázání „nezabiješ“? Pak nestačí, že jsi nikoho nezavraždil; stejně tak je důležité, že kolem sebe nevyvoláváš dusno, napětí a nenávist, že se snažíš lidi kolem sebe spíš usmiřovat než rozhádávat, že šíříš pokoj a porozumění. Chceš dodržovat přikázání „nesesmilníš“? Pak nestačí, že svého manžela či svou manželku nepodvádíš; stejně tak je důležité, jak pečuješ o svůj vztah, jak si svého životního partnera vážíš, jak jsi mu pomocí a oporou. Chceš dodržovat přikázání „nepokradeš“? Pak se nechlub tím, že jsi v obchodě nikdy neukradl ani rohlík, a raději přemýšlej, jak by tvůj – třebas i poctivě nabytý – majetek mohl pomoci těm, kdo jsou z nejrůznějších důvodů na mizině a třeba jim už nezbývá nic jiného, než právě krást.
To je samozřejmě mnohem těžší cesta, než mít před sebou pevně daný seznam toho, co je nutné udělat či neudělat, a pak si v něm jen spokojeně odškrtávat. Bohatý muž by za nějaký takový seznam byl nejspíš vděčný. Jenže Ježíš mu neurčuje žádný podíl, který je nutné dávat na charitu. Ani dvacet, ani padesát procent z příjmu nestačí. Bůh chce po nás sto procent. Nás celé.
Nedivím se, že takový požadavek vzbudil u Ježíšových učedníků všeobecné zděšení. Kdo se pak může vůbec dostat do Božího království? Vždyť nikdo z nás nežije takto na sto procent pro druhé a pro Boha. Nikdo z lidí se neumí úplně rozdat (i když se to tu a tam o někom říká). Žádný Ježíšův učedník není učedníkem na plný životní úvazek.
Ano, u lidí je to nemožné. A čím víc toho mám, tím víc je to nemožné. Ježíš sice nedělá ze všech boháčů podvodníky. Neodsuzuje ani bohatství jako takové, ani tohoto konkrétního bohatého muže. Úskalí majetku je spíš v tom, jak moc na něm lpíme. Majetek není sám o sobě ani dobrý, ani zlý, ale je mimořádně velkým pokušením. Člověk mu snadno propadne. Dodává nám sebedůvěru, pocit moci, nadřazenosti nad ostatními. Proto chceme stále víc a víc, na úkor druhých. A kdo začne sloužit mamonu, na Boha už nemá ani místo, ani čas.
Cesta do Božího království vede přesně opačným směrem. Co nejméně lpět na tom, co mám, a co nejvíce být znepokojen tím, co druzí nemají. Bohatí lidé často říkají, že peníze pro ně znamenají hlavně svobodu. Skutečnost ovšem bývá opačná: peníze život v mnohém ohledu komplikují a také ona vychvalovaná svoboda je jen zdánlivá: kdo si na něčem velmi zakládá, moc svobodný asi není.
A když se pak rozhoduje o věčném životě, z údajné svobody už nezbude vůbec nic: protáhnout se uchem jehly je nejtěžší pro ty, kdo toho na sebe během života nejvíc nabalili. To, co jim dříve usnadňovalo život, se náhle mění v nepotřebný balast, který brání vejít k Bohu.
Jenže do úzké nebeské brány budeme mít problém se vecpat nakonec všichni, bez ohledu na to, zda jsme či nejsme boháči. Ucho jehly je nepřekonatelnou překážkou pro každého z nás. Vždyť všichni na něčem lpíme, na něčem si zakládáme. Nikdo z nás se neumíme Bohu cele odevzdat. A proto nikdo nejsme tak svobodní, jako byl svobodný Ježíš. Nevíme, jak nás Bůh toho balastu u nebeských bran zbaví. U Boha je ale možné všechno.
Amen.
Ondřej Kolář