Kázání
Jan 19, 28–30
(28) Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“
(29) Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.
(30) Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.
každopádně vzbuzuje dojem, že jediným smyslem Ježíšova života bylo samotné umučení, čím drastičtější, tím lepší pro naši spásu.
Evangelijní pašije rozhodně nejsou žádným náboženským thrillerem. Ne, že by tu byla Ježíšova muka zamlčena. Jejich popis je ale celkem strohý a bez záliby v utrpení. Autorům evangelií zjevně nešlo o to – na rozdíl od autorů výše zmíněného filmu – posluchače šokovat a zdrtit. Ježíšovo utrpení totiž není samoúčelné. Ježíš není vylíčen jako profesionální mučedník, který přímo prahne po tom, aby jeho bolesti byly co největší a nejdelší a aby se tím Bohu o to víc zalíbil.
Bůh totiž není krvelačný moloch, který musí být obměkčen a usmířen co nejbolestivější obětí. Ježíš jde na smrt, protože ho tam přivedla jeho láska k nám. Království nebeské, které přinesl, ve světě narazilo na odpor. Avšak Ježíš se tím nenechal odradit a zastrašit. Proto dopadl tak, jak dopadl. Nevyhledával utrpení pro ně samotné. Neliboval si v něm. Podstoupil je, protože jedině tak mohl cele dostát svému úkolu. Necouvl před cílem. Šel dál cestou, kterou pokládal za správnou v Hospodinových očích. A šel po této cestě až do konce.
Přece se však pisatelé evangelií u některých pašijních chvil zastavují. Ne kvůli zbožné zálibě v utrpení, ale prostě proto, aby nezamlčeli, že Ježíš opravdu trpěl. Nebyla to žádná božská komedie, kterou by před námi zahrál. Ježíš byl člověk z masa a kostí a jako takový cítil bolest – úplně stejně jako my. Nebyl fakírem, který bez mrknutí oka chodí po rozžhaveném uhlí a usíná na hřebících. Ani se během života nepromeditoval k nějaké vyšší duchovní a tedy bezbolestné existenci. Jeho tělesnost nebyla vnějším převlekem, pod nímž se skrývá čiré božství. Tělesnost k němu skutečně patřila. V těle přišel, žil a také trpěl.
Dokladů o tom bychom našli mnoho. Jedním z nich je nepochybně i skutečnost, že Ježíš na kříži žíznil. Podle shodného podání všech evangelistů mu pak krátce před smrtí okolostojící podali trochu octového nápoje. Těžko říci, co vlastně obsahoval. Možná to bylo zkyslé víno, které tu měli vojáci pro svou potřebu. Stejně tak nevíme, proč ho Ježíšovi vlastně podali. Snad pro občerstvení a utišení bolesti, snad to byl jen projev výsměchu a potupy, jak naznačuje evangelista Lukáš v návaznosti na žalm, který jsme slyšeli v prvním čtení: Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet.
U evangelisty Jana čteme ovšem pozoruhodné zdůvodnění. Celá ta scéna se stala proto, aby se naplnilo Písmo. Ježíšova žízeň a její utišení tu má hlubší smysl. Nejde tu jen o to, aby se do puntíku naplnila dávná proroctví. Jde spíše a naplnění Ježíšova života samotného.
Každý člověk žízní a touží po naplnění. Nejen po tom fyzickém. Máme v sobě také hlad po lásce, společenství, smyslu, trvalých hodnotách. Všichni jsme proto odkázáni na Toho jediného, který naši vyprahlost a vyhladovělost může proměnit v občerstvení a radost. Dokonce i hebrejský výraz pro duši znamená původně hrdlo. Každá duše – každý z nás – jsme takovým hrdlem otevřeným směrem vzhůru – směrem, odkud očekáváme nasycení.
Aniž by Ježíš jakkoli pohrdal hladem tělesným, přece svým učedníkům několikrát připomíná, že člověk je živ nejen chlebem. Lidská touha směřuje ve skutečnosti dál a výše, než jen k tělesnému naplnění – i když se nás dnes leckdo snaží přesvědčit o tom, že fyzické uspokojení je tím nejvyšším statkem. Ve skutečnosti by byl život mnohem jednodušší, kdyby tomu tak bylo. Ale není – člověk se nenechá natrvalo opít rohlíkem. K opravdu lidskému životu potřebujeme něco víc.
Žíznivý Ježíš okusí kyselého nápoje a teprve pak může říci: dokonáno jest. V Janově evangeliu jsou to poslední Ježíšova slova na kříži. Zdá se, že to byla právě žízeň a její pochybné uhašení trochou octa, co bylo tím úplně posledním Ježíšovým úkolem. Zakusit žízeň – a zároveň poznat, co to znamená, když zůstává neutišena, když místo čisté vody nebo lahodného vína dostaneš jen náhražku, která možná na chvíli vyvolá dojem napojení, ve skutečnosti tě ale nechává dál žíznit.
Při svém zatčení Ježíš odpovídá Petrovi, který by ho rád s mečem v ruce bránil: Což nemám pít kalich, který mi dal Otec? Ježíš má pít Boží kalich až do dna. A dobře ví, co je v něm nalito. Není tam občerstvení a osvěžení, ale hrozné utrpení a smrt. Teprve tehdy, až plně okusí z tohoto kalicha, bude dokonáno. Teprve až pozná do největší hloubky lidskou bídu, dojde jeho život do svého cíle. Teprve pak naplní Boží vůli.
Všimněme si, jak Ježíš tento kalich hořkosti bere do svých rukou. Není v tom žádný klidný nadhled, žádná vyrovnaná odevzdanost. Ježíšovu smrt můžeme porovnat se smrtí jiného velikána, filozofa Sókrata, který byl také odsouzen k trestu smrti. Sókratés prý zlehka a bez jakéhokoli pohnutí vypil číši bolehlavu a při tom do poslední chvíle pokojně konverzoval se svými přáteli a uklidňoval je. Ježíš naopak – zejména podle svědectví ostatních evangelistů – vyčítavě volá ke svému Bohu a prožívá chvíli temné opuštěnosti. Janovo evangelium líčí Ježíšovu smrti střídměji, ale i tam zazní z Ježíšových úst: žízním.
V této kratičké epizodě je shrnutý osud nás lidí – věčně žíznivých a také sahajících po různých náhražkách, které mají v duši naplnit prostor ve tvaru Boha. Zároveň se nám zvěstuje, že právě tento úděl vzal Ježíš na sebe. Také on žíznil, právě že nejen fyzicky, ale také duchovně. Také on toužil po Bohu, ale ten se mu v této chvíli kdesi skryl, ustoupil do pozadí a tím jako by zpochybnil celé Ježíšovo dílo. Na kříži se Bůh stává člověkem hladovějícím po Bohu. V jeho žízním cítíme naši vlastní žízeň po pravém životě, který nám může dát jen Bůh sám – ale ten nějak není k nalezení.
Nakonec Ježíš naklonil hlavu a skonal. Ve skutečnosti se tu ovšem píše: odevzdal svého ducha. To může být obrazný opis smrti, ale může to být i narážka na cosi hlubšího. Ježíš odevzdává svůj život svému nebeskému Otci. A odevzdává ho taky nám. Až se Ježíš po svém vzkříšení setká se svými učedníky, odevzdá jim svého ducha již zcela konkrétně, tím, že na ně dýchne.
Ježíšova cesta utrpení tedy měla smysl. Ten, který na kříži žíznil, se stal pramenem života pro nás všechny. Ten, který na kříži naposledy vydechl, vydechl pro nás, naplnil nás svým Duchem. Ten, který na kříži přijal namísto dobrého nápoje octové víno, nás osvobozuje od všech náhražek, jimiž se snažíme svůj život naplnit. Ten, který byl na kříži opuštěn, nám Boha znovu přiblížil.
Toto tajemství nikdy plně nepochopíme, ale má být pro nás povzbuzení. Zejména ve chvílích, kdy padáme žízní – po životě, po smyslu, po Bohu – a všude kolem je jen beznadějná poušť, nebo nádoby plné nechutného octa. Tehdy máme slyšet, že na své cestě nejsme sami. Ježíš, který na sobě poznal hořkost života, je totiž s námi. Cesta s Ježíšem vede nejen na kříž, ale nakonec k nasycení a naplnění. Je cestou zpět do domu našeho nebeského Otce. Je cestou ke studni, z níž vyvěrá živá voda.
Amen.
Ondřej Kolář