Kázání
Jan 4, 15–26
(15) Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“
(16) Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“
(17) Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.
(18) Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
(19) Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.
(20) Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“
(21) Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
(22) Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
(23) Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
(24) Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“
(25) Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“
(26) Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“
Milé sestry, milí bratři,
žijeme v době vysychajících zdrojů. Jejich omezenost si uvědomujeme silněji než kdy jindy. Naše planeta je jen jedna a zatím to nevypadá, že bychom mohli najít zdroje naší stále narůstající spotřeby někde jinde.
Omezené jsou ovšem také naše zdroje osobní. S přibývajícím věkem to pociťujeme stále více: ubývá síla, kreativita a často také motivace o něco usilovat, měnit sebe i svět kolem. Pro mnohé lidi je těžké vůbec ráno vstát a přežít do večera.
S omezenými zdroji musíme počítat i v církvi a ve sborech: nebude to dlouho trvat a budeme muset hospodařit pouze ze svého, stát už nás nebude podporovat. Také lidské zdroje v církvi mají své meze, práce pro sbor a církev vyžaduje dost sil a výsledek není vždy hmatatelný.
Samařskou ženu, která se u Jákobovy studny potkala s Ježíšem, bychom mohli označit za symbol tenčících se zdrojů. Měla za sebou pohnutý život s dlouhou řadou vztahových karambolů. Nevíme, co se stalo, nakolik si to sama zavinila – ale to vlastně není podstatné. Nemám muže, říká, zdráhá se před Ježíšem přiznat, jak to s ní ve skutečnosti je, ale nechtěně vyslovuje pravdu. Ano, nemáš muže, přitakává Ježíš, vždyť kolikátý muž ve tvém životě to už je – ale ani o něm se nedá říci, že je tvůj. Když se má žena musí postupně oddat čtvrtému, pátému, šestému muži – co z ní ještě zbude?
Nezapomeňme také, že pro Ježíše je to navíc nečistá cizinka. Pro Židy tehdy platily přísné předpisy, co se týče kontaktů se Samařany. Ač jim byl tento národ v mnohém blízký, přesto ho Židé pokládali prakticky za pohanský – a tak s ním i jednali. Nejen po lidské, ale ani po náboženské stránce neměla Samařanka Ježíši co nabídnout.
A přece za ní Ježíš přichází a prosí ji o vodu. Ježíš se ocitá v nezvyklé úloze toho, kdo je v nouzi a potřebuje pomoc. Už tím, že osloví právě tuto ženu, že od ní cosi žádá, jí prokazuje velkou službu: vrací jí důstojnost. Od ní přece nikdo nic nečeká, vzbuzuje pohrdání, v lepším případě soucit. Ježíš se zachová jinak.
Je skoro zázrak, že se v tuto denní dobu vedle Ježíše objevila – pro vodu se v poledne obvykle nechodí, člověk tam zajde spíš, když je trochu chladněji. Samařanka asi zvolila čas, kdy nehrozilo, že by mohla někoho potkat a stát se terčem výčitek či posměchu.
Ježíš se ale u jejího osobního života nezdržuje, netrápí ji rýpavými otázkami, ani ji neodsuzuje. Hlavní téma rozhovoru je jiné. Pomalu a pracně, s mnohými odbočkami a neporozuměním, se Samařanka dobírá k jádru problému. Nikoli Ježíš, ale Samařanka je ta, která ve skutečnosti potřebuje napojit. Doposud se snažila uhasit žízeň v různých – kdo ví proč nepovedených – vztazích, ale pokaždé to dopadlo špatně. Krok za krokem si uvědomuje, že je to ona, kdo potřebuje živou vodu, kdo touží povstat z pustiny svého dosavadního způsobu života. Z čeho čerpáš sílu? Z jakých zdrojů žiješ? To je otázka adresovaná každému z nás.
U jednoho zdroje oba právě teď stojí. Je to Jákobova studna. Po staletí zdroj nejen vody, která byla a dodnes je v těchto krajinách vzácností, ale také úctyhodné tradice sahající až k praotci Jákobovi. Z čeho jiného čerpat než z našich náboženských tradic, řekli by nejspíš Ježíšovi tehdejší náboženští představitelé. Dá se ale žít jen z minulosti? Živá voda Božího oslovení už příliš dlouho nepokropila vyprahlý Boží lid. Zůstává jen ta tradice. Ale komu ještě byla pramenem naděje?
Náboženská tradice byla navíc nejednotná: rozdělení mezi Židy a Samařany toho bylo výmluvným dokladem. Oba národy se sytily z téhož slova, a přece šel každý z nich vlastní cestou a vzájemně se odcizily. Samařanka se právem ptá: Kdo je vlastně ten pravý Bůh? Kdo ho správně uctívá? Vy, Židé, v Jeruzalémě, anebo my, Samařané, na hoře Garizim? A není to náhodou tak, že Bůh není ani zde, ani tam, že není nikde, když ho člověk potřebuje? Že se prostě vzdálil a odmlčel? Zde už vkládám Samařance do úst něco, co neřekla, ale tento pocit nebyl v Ježíšově době vůbec ojedinělý.
Také my žijeme v době, kdy už se nelze na žádnou tradici spoléhat. Ne proto, že bychom si tradic nevážili, že bychom opovrhovali tím, v co věřili a co ve víře vykonali naši předkové. Ale tato krásná minulost není žádnou zárukou, že to v budoucnu půjde stejně tak, jako to šlo doposud.
Avšak přichází hodina, říká Ježíš, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. Toto slovo otřásá základy, na nichž stojí náboženství. Ani Jeruzalémský chrám není nezpochybnitelnou náboženskou jistotou. Ostatně: už moc dlouho stát nebude a Židé ztratí svou politickou samostatnost.
Zároveň je Ježíšovo proroctví povzbuzením. Bůh dokáže svým Duchem naplnit i prázdné nádoby našich životů, i vyschlé studny našich tradic. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud pocházíme, co máme za sebou, jestli jsme tradiční evangelíci, anebo nově příchozí, jestli se můžeme prokázat vzorným životem, anebo jsme prodělali mnoho zranění a pádů. Každý z nás je stejně hodný toho, aby byl naplněn Božím Duchem.
Bůh nás v Kristu nalézá jako potřebné a žíznící. A tam nás oslovuje. Tam, kde si nevystačíme sami se sebou. Ježíš vstupuje do vyprahlosti našich duší, vztahů i našeho církevního života. Nepohrdá našimi omezenými zdroji. Ale dává mnohem víc.
Dává vodu, po které se už nežízní, protože dokáže napojit trvale. Není jen na chvíli, pro chvilkové potěšení, pro okamžité uhašení žízně, která ale zase – dříve či později – přijde. Boží voda se nevytrácí a nespotřebovává. A nejen to: dokonce se v nás stává oživujícím zřídlem i pro druhé. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, říká Ježíš, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.
To nás ovšem staví do nové pozice. Nemáme neustále hledat důvody k naříkání na nedostatek zdrojů, na to, že bychom měli dostat víc – od společnosti, od státu, od Boha. Máme sami sebe vnímat jako obdarované, jako ty, kdo mají naopak rozdávat.
Ekologové dnes přemýšlejí, jak co nejvíc zadržet vodu v krajině. Myslím, že církev má postupovat přesně opačně: nikoli zadržovat, ale co nejvíce rozlévat. Svěřené hřivny rozmnožovat. Věřím, že církev přetrvá, když si zdroj života nenechá pro sebe.
Boží zdroje jsou totiž obnovitelné, obnovují se tak, jako se každého dne obnovuje Boží milosrdenství s námi. My sami nejsme žádné duchovní perpetuum mobile. Ale nemusíme čerpat jen z vlastních sil, ale z Božího Ducha v nás působícího. Každý z nás, i tento náš sbor.
Amen.
Ondřej Kolář