Kázání
Daniel 7, 1–3+13–14
(1) V prvním roce vlády Belšasara, krále babylónského, viděl Daniel sen, vidění mu prošla hlavou na jeho lůžku. Hned tedy v hlavních rysech ten sen popsal.
(2) Daniel řekl: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, čtyři nebeské větry rozbouřily Velké moře.
(3) A z moře vystoupila čtyři veliká zvířata, odlišná jedno od druhého.
(13) Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu.
(14) A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“
Milé sestry, milí bratři,
když se řekne apokalypsa, většina lidí si představí všelijaké hrůzy, které nás čekají na konci. Ve skutečnosti ale apokalyptické spisy, jako je například kniha Daniel, líčí především hrůzy, které se dějí teď a tedy. Autoři i čtenáři těchto knih vnímali svou současnost jako nesrozumitelnou, temnou a vymknutou z kloubů. Jeden krutovládce střídá druhého, všichni mají touhu podmanit si celý svět, někdy se jim to daří víc, někdy méně. Přímo se předhánějí v bezohlednosti a nemilosrdném zacházení se všemi, kdo se odmítají podvolit. Obyčejný člověk nemá šanci toto běsnění ovlivnit, natož zastavit.
Také dnes slyšíme nářky nad špinavou politikou, ale není to úplně fér, protože veřejné dění dnes může ovlivnit každý z nás – třeba jen tím, že se účastníme svobodných voleb, anebo tak, že se rovnou politiky staneme. V biblických dobách, a ještě v mnoha staletích následujících samozřejmě taková možnost nebyla, takže byl člověk zcela odkázaný na to, jaký potentát se zrovna dostane k moci. Moc těchto vladařů byla v porovnání s těmi dnešními obrovská.
Když si v zaslíbené zemi ještě Izraelci vládli sami, nejevila se situace úplně beznadějně. Izraelští králové, dobří i zlí, nějak uznávali, že ze svého vládnutí budou muset skládat účty tomu Vládci nejvyššímu, totiž Hospodinu. Pokud porušovali Boží nařízení, proroci je na to velice důrazně upozorňovali. Po čase ale izraelský národ ovládli cizinci, kteří věřili v úplně jiné bohy a čas od času se dokonce pokusili víru v Hospodina úplně vyhladit. Někdy to vypadalo, že je s vyvoleným lidem konec.
Apokalyptické obrazy v nás vyvolávají děs, ale jejich původní úmysl byl přesně opačný: totiž vzbudit důvěru v dobrý konec světového dění. Také pro nás mohou být útěchou, i když nám jejich přesný smysl občas uniká, protože se vyjadřují pomocí zvláštních metafor. Jejich poselstvím je, že Bůh neztratil nad svým světem kontrolu. Přestože máme dost důvodů myslet si opak. Všeho do času: jednou Bůh zastaví hrůzovládu i těch nejbohorovnějších, zdánlivě neotřesitelných diktátorů.
Autor knihy Daniel přirovnává světové říše ke zvířatům vylézajícím z moře. Když čteme popisy těchto zvířat, zjistíme, že to jsou spíš netvorové. To je myslím docela trefné přirovnání, srozumitelné i dnešnímu člověku. Všechny diktatury, ať už se zaštiťují jakoukoli ideologií, mají totiž společné, že v nich jednotlivec ztrácí význam a hodnotu. Vše se podřizuje jakémusi nadosobnímu celku – národu, státu či světlým zítřkům. Stát se proměňuje v obludu, požírající nejen cizí území, ale nakonec i vlastní občany. Ve státní mašinérii se přestává s člověkem zacházet jako se vzácným a jedinečným Božím stvořením. Je degradován na vyměnitelnou součástku, pracovní či vojenskou sílu. Není divu, že tato děsivá zvířata pocházejí z moře – tedy z rejdiště temných mocností vzdorujících Bohu.
Jistě, v bibli najdeme i jiné hlasy, které se vyjadřují o státní moci poněkud přívětivěji. Dokonce apoštol Pavel přímo vybízí k poslušnosti vládcům, protože jsou přece ustanoveni Bohem k tomu, aby se zlo příliš nerozmohlo a na světě nezavládl chaos. Apokalyptický pohled je jiný: stát, který má přinést mezi lidi pravidla a řád, se snadno lidem odcizí a uvolňuje destruktivní síly.
Není podstatné, které konkrétní říše měl autor knihy Daniel na mysli, když hrůzostrašná zvířata popisoval. Můžeme v nich najít historické státní útvary, ale klidně je smíme vztáhnout i na ty současné. A nemusíme myslet jen na dnešní diktatury. Autoritářské manýry se zamlouvají i mnohým politikům vzešlým z demokratických voleb a lidé právě v nejistých dobách vyhlížejí vládu pevné ruky. Stejně tak nestvůrnou podobu má moc oligarchů, kteří si ze svých téměř neomezených zdrojů mohou koupit politický vliv i přízeň občanů.
Danielova vize má ovšem nečekané pokračování. Na konci řady monster přichází vládce, který do tohoto mocenského obludária nepatří. Nevynořuje se z vody, ale sestupuje z nebe, ano: jako by ho samo nebe seslalo. Přichází až k samotnému Hospodinu a od něho obdrží věčnou vládu nad celým světem, nad lidmi všech národů a jazyků.
Kdo je tímto nečekaným králem? S nebeskými oblaky přichází jakoby Syn člověka. To zní dost neurčitě, možná až banálně. Syn člověka totiž může znamenat prostě člověk. Obyčejný člověk, zrozený z člověka. Ale v souvislostech, které máme před očima, to vůbec není málo. Ejhle, člověk – konečně člověk, a ne další v řadě různých strašidelných příšer. Syn člověka přináší do pozemského vládnutí lidskou stránku. Lidskou tvář.
Monarchové pro sebe vyžadují božské pocty, ale projevují se jako démoni: nechávají za sebou zničené lidské životy, položené na oltář státu. Syn člověka je jiný. Přichází z nebe, a přece je člověkem a vládne nikoli pro svou slávu, ale pro blaho lidí.
Syn člověka. Toto označení pro sebe s oblibou používal také Ježíš. Ono je to vlastně složitější, protože Ježíš o Synu člověka mluvil většinou ve třetí osobě, trochu tajuplně, takže není úplně jisté, jestli tím vždy myslel sebe samotného. Ježíš tento titul zvolil možná právě proto, že je tak dvojznačný, až matoucí. Odkazuje k někomu výjimečnému, ale stejně tak k někomu nám zcela blízkému.
Kdo je Syn člověka? Spasitel světa – anebo obyčejný člověk, zrozený z ženy? Vládce obdařený vší mocí – anebo spíš člověk bez jakýchkoli privilegií, který s námi sdílí všechno utrpení a ponížení? Vyslanec nebes, blízký samotnému Bohu – anebo naopak někdo Bohem zapomenutý a opuštěný? Mesiáš, pomazaný Boží – anebo spíš syn tesaře, kluk odvedle, který není na první pohled ničím zajímavý? V tom titulu Syn člověka je obsaženo obojí, protože Ježíš právě obojím byl.
Syn člověka přicházející z nebe bude jednou vládnout jinak než nestvůry vylézající z moře. To je dobrá zpráva. Jednou budem dál, jednou přijde mír, není proč se bát, zpívali jsme dnes. Jenže to jednou, po kterém už nepřijde žádný útlak, násilí a nespravedlnosti, se s každým dnem vzdaluje kamsi do nedohledna.
A tak často propadáme rezignaci a už neusilujeme ani o drobné kroky k tomu velkému budoucímu jednou. Smiřujeme se s realitou a staráme se o své soukromé štěstí. Jenže co je alternativou? Vyhlížet záchranu od světských vlád a prezidentů? Tam ji samozřejmě nenajdeme. Kdo tímto směrem upíná svou naději, nepochybně bude vždy znovu zklamán.
Ježíš nám ukazuje jiný postoj. Poslechněme si, jak o svém poslání hovořil on sám: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Syn člověka nepřišel své království prosadit s mečem v ruce. Naopak se sám stal obětí politického násilí. Nebyl Mesiášem takového střihu, jak si ho představovali mnozí jeho současníci. Poznal odmítnutí a odpor, zakusil prohru. A přece jeho cesta měla v Božích očích smysl.
Pro nás to především znamená, že Boží vláda v tomto světě nemá žádné mocenské páky, nepoužívá nátlak, vyhrožování a násilí. Proto se také neprosazuje snadno a hladce. Naopak naráží trvale na odpor a překážky. A když se nakonec někde prosadí, je její vítězství křehké: co se v jedné generaci podaří, v další se může zase vytratit.
Má tedy vůbec smysl se pokoušet o spravedlivější svět, o lidštější poměry? Právě že má – protože Bůh se přiznal ne k bohorovným a velkohubým vládcům, ale k poraženému Synu člověka. A tím se zastal také všech neprávem pronásledovaných, utlačovaných a umlčovaných.
V příběhu Ježíše Krista vidíme, jaké postoje a hodnoty mají trvalou budoucnost. A vidíme v něm také, podle jakých měřítek budou souzeni králové a politici, ale také my všichni. Máme se proto postavit na stranu toho, co má přetrvá. Na stranu světla, které ještě není pořádně vidět, ale jedou se plně rozzáří – a ne na stranu tmy, která se tváří jako ta jediná pravá skutečnost. Jeho království nebude zničeno, slyšeli jsme v Danielově proroctví. To platí nejen o tom budoucím království na konci věků, ale také o tom království přítomném. Už teď se šíří všude tam, kde dáme v sobě prostor Božímu dílu.
Amen.
Ondřej Kolář