Kázání
Filipským 3, 20
(20) My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.
Něco podobného jako apoštol pověděl jednou T. G. Masaryk: „Politika je jenom skromnější část života duchovního“. My kazatelé si musíme dávat pozor, abychom se nestali komentátory politického dění, a té menší části života duchovního nevěnovali nadměrnou pozornost. Když mi ale bylo svěřeno kázání v den před výročím 28. října, kdy byla před sto šesti lety vyhlášena Republika Československá, bylo by škoda nepřipomenout, že k našemu pozemskému pobývání patří také politika.
V Písmech svatých se nedočteme, kdy a jestli vůbec je účelné, aby vznikl či zanikl nějaký stát, národní, či vícenárodní, či nějaké soustátí. O žádném právu národů na sebeurčení či státní suverenitě se v Bibli nepíše, asi proto, že naše přináležitost k nějaké pozemské obci je vnímána jako samozřejmost. Nesamozřejmé však je, co vyznává apoštol a my s ním, že máme své občanství v nebesích. To občanství pozemské, které máme zapsané v našich dokladech, je v pořadí důležitosti až druhé. Neznamená to ale, že je bezvýznamné. Máme v této časnosti svá občanská práva a povinnosti. O svou pozemskou obec, o naše přechodné bydliště, náležitě pečujeme. Chodíme volit a necháváme se volit, usilujeme o stát, kde platí právo, ne svévole silnějšího, a jsme rádi, když se v naší pozemské obci něco povede.
V Republice Československé se toho povedlo hodně. Říká se, že to byl ostrůvek demokracie ve střední Evropě, a toto hodnocení je oprávněné. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že na československých univerzitách nikdo nezkoumal, zda uchazeč o studium je či není Žid, zatímco třeba v Polsku a Maďarsku platil pro Židy přísný numerus clausus. V souvislosti se svou vlastí nerad užívám slova hrdost, ale na mnohé z toho, co naši předkové za první Československé republiky vykonali, můžeme být hrdi.
Ovšem nemáme jen občanství, máme také svou národnost. Před časem mne zaujala v jedné anketě odpověď jedné dívky, která napsala: „Jsem člověk, až potom Češka. Miluji Zemi, lidi a život, až potom je pro mne důležité, že jsem Češka.“ Tento postoj je mi velmi blízký. Vždyť řečeno po našem, pravá podoba lidství se zjevila v Ježíši Kristu, je pro nás tedy příslušnost k lidu Ježíše Krista důležitější než příslušnost k národu. Naším praotcem zakladatelem je kočovník po písečných pláních předního východu Abrahám, o něm a o jeho potomstvu se učí děti v nedělní škole a probíráme to v biblických hodinách. O Čechovi, Krokovi a jeho dcerách se neučíme, ti pro nás tak důležití nejsou. V dějích a dějinách Izraele – Božího lidu – rozeznáváme své dějiny, proto se zabýváme i starozákonními rodokmeny, tam nacházíme své kořeny. Důležitější než hora Říp, je pro nás hora Sinaj. Naší směrovkou na cestě za svobodou je Desatero na Sinaji předané Božímu lidu, nikoli nějaká slovanská mytologie. V této věci si rozumíme se všemi dobrými křesťany po celém světě, ač z národů jsme různých. Vždyť jsme pokrevně příbuzní, krev Kristova nás sbratřuje, a z této pokrevnosti, kterou prožíváme i u stolu Páně, žijeme jaksi podstatněji než z krve biologických předků. Přiznávám, že největší pohnutí cítím u stolu Páně v cizině, anebo i doma, třeba zde v Kobylisích, když přijímám chléb a víno s těmi, kdo se jako Češi a Češky nenarodili, zvláště když už na první pohled je na nich vidět, že oni praotce Čecha v rodokmenu nemají. Jsme my křesťané jedna rodina, k jednomu Otci nebeskému se v modlitbě obracíme.
První kniha Bible vidí v národech – a nelichotivě jim říká gojim, pronárody – přirozené rozšíření rodin po vší zemi a hlavně, spojuje vznik národů s neúspěšnou stavbou Babylonské věže. Však jsme ten příběh četli. Lidstvo je ještě jednotné v řeči i činech, ale jeho jednota nevěstí nic dobrého, naopak, lidstvo si chce udělat jméno, zřejmě jméno nad každé jméno, nad jméno Boží, a pustí se do realizace obludného projektu. Megalomanská stavba se má dotýkat nebe a jak člověk bude hledět vzhůru, bude ho jímat závrať nad nadzemskou velkolepostí lidského díla. Věž má zajistit lidstvu přesah do věčnosti a dokázat, že člověk může být víc, než je, že může být přímo nadčlověk.
Načež Hospodin, k němuž ta věž ani zdaleka nesahá – to jen lidé občas propadnou iluzi, že nějakým svým dílem se dotýkají hvězd – ze svého nebe sestoupí, obhlédne tu věžičku a řekne si, že tohle je jen začátek zlého díla. Jestli nadále budou lidé takto globálně jednotní v řeči i činech, pak už je nikdo nezastaví a oni si ty své ještě šílenější plány uskuteční. I učiní Hospodin protiopatření a zmate jim jejich jednotnou řeč. A tak tu až dodnes máme lidstvo rozptýlené, rozdělené do mnoha jazyků, do jazykově rozlišených pronárodů. Národy tedy jsou tu za trest. Zároveň ale je mnohost národů užitečné ochranné opatření, aby snad nevzniklo nějaké jednotné, totalitní lidstvo, jež by se samo před sebou klanělo, sobě bylo bohem a sobě vzdávalo hold.
Opravdu zvláštní je ten příběh a zarážející. Vždyť my víme, že rozrůzněnost národů je nebezpečná, však mezi nimi nepřestává doutnat válečný požár, a když znenadání vypukne, je to hrůza a utrpení, zvěrstva a šílenství. A přece v Bibli čteme, že lze vymyslet ještě něco horšího. Nedokážeme ani domyslet, jak by to horší mohlo vypadat, jedno ale je jisté: všechny národy jsou na tom po Hospodinově preventivním opatření podobně: žádný národ není žádná sláva, žádnému z nich není svěřeno nějaké zvláštní, nadstandardní poslání, které by ostatní národy neměly – ovšem s výjimkou jednoho vyvoleného lidu – národa, jemuž svěřil Bůh v plánu spásy zvláštní a jedinečné poslání, a tím je Izrael. My křesťané věříme, že zaslíbení jemu daná pro zásluhy Ježíše Krista platí i pro nás, pro Kristovu církev, tento nový rod.
Co tedy s tím, že jsme se narodili jako Češky a Češi? Má to vůbec nějaký význam? Ano, má. Však čteme v Bibli, že „Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům“. (Přísloví 14; 34). Jestli si náš národ stojí v Božích očích vysoko či nízko, to ovlivňujeme tím, jak se k sobě my Češi chováme, jestli šíříme kolem sebe nevraživost, sprostotu a lež, nebo se přece jen znovu pokoušíme mít se rádi, žít poctivě, něco dobrého, krásného a pravdivého tvořit, být k sobě vstřícní jak v rodině, tak v sousedství, na pracovištích, nebo na cestách v MHD či za volantem vlastního vozidla.
Ale co je to národ? Odpovědi bývají různé, ale zdá se, že pro nás Čechy je přijatelné to, co nacházíme i v Bibli. Tam se často pro označení toho, čemu říkáme „národ“, užívá slova „jazyk“. Však jazyk, který jsme do sebe vstřebávali s mateřským mlékem, poznamenává i způsob našeho myšlení a cítění. Naše písně jsou jiné než našich bezprostředních sousedů Rakušanů, s nimiž jsme žili tak dlouho pospolu. Zkrátka my Češi jsme jiní než nečeši, a ten hlavní rozdíl není dán krví ani v krajinou: však „zemský ráj to napohled“ mohou zpívat Švýcaři o své domovině snad ještě vroucněji než my. Rozdíl je v jazyce. A jazyk začasté bývá bariérou, která nás od jiných odděluje. Ale jazykové rozdíly mohou být i materiálem, ze kterého se staví nádherné mosty porozumění. Když o letnicích v Jeruzalémě lidé různých jazyků, kulturních okruhů a historií slyšeli o velkých skutcích Božích a najednou tomu všichni rozuměli, Parthové, Médové, Elamité atd., až po Araby, to musela být nádhera, až extáze. Tedy ono nutné zlo, že jsme rozděleni do Čechů, Němců, Ukrajinců, Korejců atd., nabízí velikou šanci, aby každý jazyk – se vším, co jazyk obnáší – „vyznával ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus jest Pán“. Jsme-li Češi, tedy svým jazykem, svým způsobem myšlení, svou hudebností, svou mentalitou buďme křesťany mezi jinými na planetě zemi a tím přispějme k pestrosti a kráse Kristovy církve, tohoto nového lidu, nového národa, kde všichni slyší o velikých skutcích Božích a rozumějí.
Dnešní kázání bych rád ukončil citátem T. G. M.: „Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže značný počet nás spojených bude spojen tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovati. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí“.
Jistě jsou to slova nesmírně závažná, varovná i nadějná, a velmi aktuální.
Ale „Amen“ bych za ně ještě nedával. Myslím, že jako národ budeme za něco stát a v mnohosti národů nebudeme zbyteční, když tu kromě pracovitých, rozumných, nápaditých a poctivých Češek a Čechů bude také ta potřebná dávka soli vší země. Solí země jsou ti, kteří svou tichou zbožností, každodenním životem oslavují Boha, a když je toho třeba, hezky česky, veřejně a nahlas, se dokáží přihlásit ke svému občanství v nebesích, odkud i spasitele očekáváme, Pána Ježíše Krista.
Amen.
Miloš Rejchrt