Kázání
Jan 6, 52–59
(52) Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“
(53) Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
(54) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
(55) Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
(56) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
(57) Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
(58) To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
(59) To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.
Co to Ježíš řekl, milé setry a milí bratři, když učil v Kafarnaum? Nechceme se taky pohoršovat podobně jako ti lidé, co se mezi sebou přeli „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“
Než se rozhodneme, doporučuji k našim dvěma úvodním liturgickým čtením podívat se ještě na začátek Janova Evangelia, na to, co pohoršovalo už Goethova Fausta. Na počátku přece nemohlo být pouhé slovo, ale čin, durdí se doktor Faust.
Nechám teď Fausta Faustem, ještě se k němu vrátím, a postavím se na poetickou stranu dávného sporu – zda vykládat Písmo doslovně nebo alegoricky. A dnes na té alegorické straně zůstanu, přinejmenším v otázce, jak jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev.
Alegorie, to znamená, že to, co říkám, může znamenat i trochu jiné slovo, že by se podle jednotlivých slovíček mohlo zdát. Když básník říká „Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě[i],“ tak to přece neznamená, že se chce státi trpaslíkem.
A teď řeknu, možná to vyzní troufale, ale řeknu to. Ostatně řekl jsem to už kdysi v kázání o zjevení maličkým: Ježíš je, mimo jiné, básník, který se nechce stát trpaslíkem.
Slovíčko chléb jistě může být jen krajíc nebo bochník, anebo jak praví encyklopedie[1] „Pekárenský výrobek z mouky převážně žitné a pšeničné dodávají organismu energii, vitaminy a biogenní minerálie.“
Ve slovu chléb je ale shrnutý obraz veškeré pro život potřebné potravy, a i mimo biblický jazyk je slovo chléb takový až symbol života, dokonce život sám. Všude je chleba o dvou kůrkách, říká se přece. „Řidič, ten tvrdej chleba má,“ zpívával Ladislav Vodička, a určitě při tom nemyslel na zkamenělé krajíčky, jaké se dávají chroustat králíkům. No a Martin Luther do prosby o chléb náš vezdejší zahrnoval[2] nejen „pokrm a nápoj“, ale i „oděv, obuv, dům, příbytek, pole, dobytek, peníze, majetek, laskavého manžela, zdárné děti, věrnou čeleď, mírnou vrchnost, ba i příznivé počasí“. Tak, a jestli je ve slovu chléb obraz veškeré potravy pro život, tak proč ne obraz nejen potravy pro tělo, ale i stravy duševní a duchovní. Jenže duchovní strava, to přece není namazaný krajíc, základní těsto duchovní stravy, to je přece slovo, pravdaže namíchané a uhnětené ze slůvek a slovíček.
A teď se už podívejme, do úvodu Janova Evangelia, co to vlastně vyvedlo Fausta z míry? No, chtěl si pořídit toho Evangelia vlastní překlad. A zarazil se hned na první větě (cituji z překladu Otokara Fischera):[3] Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu. Ale jak dále? Nesnáz je hned tu./ Nelze mi slovo přec tak v úctě míti, / musím to jinak přeložiti; … A náhle, osvícen, zřím do hlubin. / Já napíšu: Byl na počátku čin!.
My ale nebuďme tak zbrklí jako pan doktor Faust a nedělejme závěry hned v půlce prvního verše. Čtěme dál[4]: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“
A čtěme dál až k veršům, které nám pomůžou pochopit tu Ježíšovu hroznou řeč: „A Slovo[ii] se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy … Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“[5]
Tady je Faustovo jádro pudla, které on hledal někde jinde. Slovo se stalo tělem. Jíst tělo Syna člověka, to není odpověď na otázku, jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo, to je i něco víc než úkon na Kristovu památku, při kterém chleba a víno neseme.
To znamená: živit se Božím slovem, být z něho živ. Božímu slovu naslouchat, vírou vstřebat a podle téhle duchovní stravy pak jednat. Řečeno s Karlem Barthem[6] „Ježíš dosvědčený Písmem je jediné Slovo Boží, kterému máme naslouchat, jemu důvěřovat a jeho být poslušni.“.
Tak proč to Ježíš neřekne rovnou a jednoduše? No, jednak proto, že Evangelium není zjednodušující katechismus a k v víře patří taky promýšlení takových slov o životě, která, jako život sám, vzbuzují na první poslech údiv, možná i nesouhlas. A Ježíš, řekli jsme, je básník a mluvívá v obrazech.
A taky se ten rozhovor netýká jen přímých účastníků, ale má vtáhnout – i v době dávno po těch událostech – ještě i nás, kdo víme, že Boží Slovo v Ježíšově těle už nikde jen tak u břehu jezera nebo na ulici osobně nepotkáme. A kromě toho na začátku dlouhého rozhovoru se zástupem lidí to Ježíš říká docela jednoduše: „Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.„[7] A nastala obvyklá nedůvěra: „Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: „Dal jim chléb z nebe“. Teď ukaž, co dokážeš ty?“ A nastal ten zvláštní dlouhý rozhovor, ze kterého jsme dnes četli až úplný závěr a který tu notně zkrátíme. Rozhovor, ve kterém jedni mluví o jídle a ten druhý o životě, dokonce o životě věčném. Když ten rozhovor zkusíte přečíst pomalu a pozorně, zjistíte, že je to docela napínavé čtení.
Chléb z nebe nedal přece Mojžíš osobně, pravý chléb z nebe dává můj Otec, řekne Ježíš na tu poznámku o jídle na poušti. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu[8]. Nepochopili a řekli mu Pane, dávej nám ten chléb stále. V rozhovoru se potom stupňuje napjaté nedorozumění, když Ježíš zesiluje čtyřikrát vyslovené „Já jsem chléb“.
- Já jsem chléb života. Kdo přichází k mně, nebude hladovět.
- Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.
Aha, reptají posměšně, jaképak nebe, jakýpak „jeho“ Otec – vždyť je to Josefův syn, známe i jeho matku. - Já jsem chléb života – otcové jedli manu a zemřeli.
- Já jsem chléb živý – kdo z něho jí, živ bude na věky.
A chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa.
Celý ten dlouhý rozhovor se otevírá slovem o chlebu, který dává život světu a uzavírá slovem o chlebu, který se v Ježíšově těle za život světa dává. A já se teď vrátím ke svému obrazu Ježíše jako básníka a zkusím výklad. On tvrdošíjně zůstává u obrazu chleba a my teď zkusme v tom obrazu zapátrat.
V chlebu, který ve svém těla dá za život světa, je to Boží slovo, které bylo na počátku: buď světlo a bylo světlo a v něm byl život lidí. Je v něm i nekvašený chléb z počátku cesty z Egypta do svobody.
Je v něm také mana, kterou Hospodin na poušti zachraňoval svůj lid od hladu,
je v něm i voda, která na té poušti vytryskla ze skály.
Je to vtělené Boží slovo, kterému máme naslouchat, důvěřovat a podle něj i žít a jednat. Je to potrava pro duši.
Škoda, že některé české idiomy nemají jemnější formu než třeba „láskou by ji sněd“ nebo „tohle nebo toho já žeru“[9][iii]. Nejmírněji to snad můžu vyjádřit takto: jíst tělo Syna člověka znamená hltat Boží slovo. Ještě mírněji to vyjádříme ve vyznání vin po tomto kázání – Plnými doušky pijeme a plnými ústy jíme tvé milosrdenství.
A na závěr mi, prosím, odpusťte ještě jeden návrat ke Karlu Barthovi a k prvnímu článku Barmenského prohlášení: naslouchat, důvěřovat a být poslušni. Ta poslušnost znamená, že my, kdo víme, že slovo učiněné tělem jen tak na břehu jezera nebo dokonce na ulici nepotkáme, že můžeme být hodně zaskočeni, když se najednou objeví v některém z jeho bratří nejmenších, které je třeba obléknout, nasytit anebo aspoň navštívit.
Pane, prosím, pomoz nám rozeznat, co jsou jen slovíčka a co už je slovo. A kde se Tvé slovo vtěluje ještě i dnes. Pomoz nám, prosím, poznat, kde duchovní potravu pro bližního je třeba podpořit chlebem z mouky žitné a pšeničné.
Amen.
Jan Hon
[1] Malá československá encyklopedie, ČSAV 1985
[2] Menší katechismus Dr. Martina Luthera
[3] Přel. Otokar Fischer. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/67/93/19/faust.pdf
[4] J 1:1-5
[5] J 1:14, 1:12
[6] v prvním článku Barmenského prohlášení
[7] J6:28,29
[8] A třeba světu život, jak už si čeština významově hraje se slovosledem
[9] A nejsem první, kdo tohle úsloví v našem kontextu použil. Našel jsem je i v letošním květnovém kázání bratra Daniela Kvasničky z CB v Litomyšli
[i] Pokora (Jiří Wolker, Host do domu)
Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním: „Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.“
[ii] Barth: (Čl. 1 Barmrmenského prohlášení)
Jesus Christus, wie er uns in der Heiligen Schrift bezeugt wird, ist das eine Wort Gottes, das wir zu hören, dem wir im Leben und im Sterben zu vertrauen und zu gehorchen haben.
[iii] „Já ho žeru“, též v https://www.youtube.com/watch?v=yCnAhV_CYRY
(Daniel Kvasnička, CB, Nový Kostel Litomyšl)