Kázání
Římanům 8, 26–30
(26) Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.
(27) Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.
(28) Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.
(29) Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;
(30) které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.
Pavlova slova jsou určena slabým. Tedy nám všem. Každý máme své silné a slabé stránky. Každý z nás někdy na něco nestačíme, něco nezvládáme, docházejí nám síly. A každý z nás také někdy pocítil slabost vlastní víry. Právě k těmto lidem Pavel mluví. K těm, kteří nevědí, jak a za co se mají modlit. Ne snad proto, že by byli nábožensky nezkušení a nevzdělaní, že by nevěděli, jak má správná modlitba vypadat. Spíš se ani nedokáží modlit, protože se jim zdá, že se jim Bůh vzdálil. Touží Boha zakoušet, ale zároveň se trápí tím, že jejich život víry za moc nestojí.
Možná jste to také někdy nebo vícekrát zažili. Druzí mluví o tom, jak jsou ve své víře radostní a jistí, jak jim jejich víra dává sílu a oporu. Ale co já? Jak je to se mnou? Jiní básní o tom, jak moc pro ně znamená modlitba, a zřejmě pro ně vůbec není těžké nalézat ta správná slova a formulace. Ale co já? Jak je to se mnou? Jiní jsou nesmírně výřeční ve svých svědectvích víry, hovoří o svých zkušenostech s Bohem, popisují chvíle, kdy zcela zřetelně pocítili Boží blízkost. Ale co já? Jak je to se mnou?
Nikoli na silné ve víře se obrací Pavel, ale na ty, kdo ve víře tápou, nedostává se jim slov a krásných formulací, víc se ptají, než odpovídají. Na ty, kdo mají dojem, že by víra v jejich životě měla být mnohem více viditelná a mnohem více určovat jejich život. Na ty, kdo někdy pociťují bolestnou prázdnotu a nenaplněnou touhu. A třeba i závist a žárlivost na jiné, jejichž víra vypadá silnější, viditelnější, pevnější a výřečnější.
Těmto slabým ve víře Pavel říká: Duch přichází na pomoc naší slabosti. Jak se to projevuje? Dělá z nás Duch svatý duchovní supermany a superženy? To bychom si možná přáli. Čteme o nich třeba v životopisech světců a světic. Když se ale začteme do bible, tak tam takové duchovní přeborníky hledáme těžko. Biblické postavy mají své výšiny i pády, své chvíle slávy i chvíle ponížení, své heroické výkony i svá zoufalá selhání.
Ale i v těch pádech a selháních, kdy nám modlitba nejde, protože nám slova k Bohu připadají jako mluvení do zdi – ani tehdy nejsme Bohem opuštěni. Duch pomáhá naší slabosti. Když nás různé starosti dusí a nedovolí ani mluvit, Duch mluví k Bohu za nás. Vždyť Bůh nás zná lépe, než my známe sami sebe. Ještě nemáme slovo na jazyku – a on ví už vše. Když se k Bohu neumíme obracet a spíš se od něj odvracíme, když se náš vztah k Bohu hroutí, Duch svatý nás zastoupí a ten vztah sám obnovuje.
To je pro nás veliká úleva. Modlitba není žádný výkonnostní sport. Při ní se nemusíme s ničím a s nikým poměřovat. A nemusíme také nic vynucovat. Někdy je slov naopak až příliš mnoho, a to i při modlení. Sám Ježíš varuje před upovídaností: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Myslím, že je to nebezpečí, které dnes nehrozí ani tak pohanům, nýbrž některým křesťanům. Občas je prostě namístě předložit Bohu vlastní mlčení a nevědění.
Nevíme, jak a za co se modlit, říká Pavel. Samozřejmě, že ne. Svět je přece tak složitý. Problémy a konflikty ve světě, ale i ve vlastním životě či v rodině, jsou často tak nepřehledné a zamotané. Neexistují žádná jednoduchá řešení. Proto je zcela normální, že nám chybějí slova. Kdybychom měli po ruce snadná řešení, vlastně bychom ani nemuseli Boha o nic prosit. Sami bychom přece věděli, co je správné, a sami vše rychle vyřešili.
Předložit Bohu vlastní nevědění a trápení z něj plynoucí, přinést to před něj, vydržet to, vydržet to i v modlitbě – to je přiměřenější postoj tváří v tvář složitostem světa. Upovídanost často zůstává na povrchu. Dokonce i krásná a zbožná slova mohou znít dutě, mohou se snadno stát necitlivými a cynickými vůči lidskému utrpení. Ztišit se před Bohem může znamenat, že se modlíme pravdivěji.
Pavel jde ale v své úvaze ještě o krok dál. Dokonce i samotná krize víry může mít smysl, i když ho na první a třeba ani na druhý pohled nevidíme. Pavel říká: Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.
To je klasické biblické místo pro takzvanou nauku o předurčení. Ta tvrdí, že jedni lidé jsou od věčnosti Bohem určeni, predestinováni ke spáse, zatímco jiní – důsledně domyšleno – jsou předem zavržení, nebo alespoň Bohem opominuti. Tato myšlenka má svoje dlouhé dějiny. Německý sociolog Max Weber na počátku 20. století dokonce vyslovil názor, že z predestinačního učení vyrostl „duch kapitalismu“. Když se prý chceme dovědět, zda patříme k vyvoleným, můžeme to zjistit na základě osobního úspěchu a blahobytu. Kdo to v životě daleko dotáhl, ten je Bohem viditelně požehnaný.
Chápeme-li Boží předurčení takto – a někteří protestanté to tak skutečně vnímali a dodnes vnímají –, má to velmi nebezpečné důsledky. Obrátíme-li toto tvrzení, je naprosto zdrcující a nemilosrdné: Kdo v životě nemá viditelný úspěch, ten je patrně Bohem zavržený. Asi netřeba dodávat, že takové přesvědčení je v naprostém rozporu s evangeliem, jak ho Ježíš zvěstoval.
Myslím, že dnes nebezpečí nespočívá tolik v tom, že by někdo z úspěchu, bohatství nebo zdraví odvozoval Boží požehnání. V dnešní náboženské atmosféře – v církvi i mimo církev – hrozí něco jiného: totiž tlak na to, abys měl duchovní zážitek, mimořádnou zkušenost s Bohem. Abys Boha cítil hluboko v sobě. Abys pak mohl vyprávět o tom, kde a jakým způsobem se s tebou setkal. Abys byl správně nábožensky nadšený a chvála ti tryskala ze srdce a z jazyka.
V tom, co Pavel říká, slyšíme něco úplně jiného. Bůh nás zprošťuje nutnosti mít silné náboženské prožitky. Osvobozuje nás od myšlenky, že význam má jen to, co jsem sám prožil. Dnes existuje cosi jako teror zážitků a pocitů. Pokud ale ke své víře, že jsem Bohem nesen, nutně potřebuji neustálý intenzivní prožitek Boha, pak se náboženská zkušenost stává nepřiměřeným tlakem. Když totiž takovou zkušenost nemám, musím nutně dojít k závěru, že má víra není pravá, anebo není vůbec.
Pavel píše v listu Římanům lidem, jejichž náboženská zkušenost není tak jednoznačná, anebo dokonce občas mluví proti Bohu Ježíše Krista. Těmto lidem Pavel říká: I když Boha necítím, jeho Duch ve mně sténá a modlí se. I když to nevnímám, on pomáhá mé slabosti. I když tomu nyní nedokážu věřit, jsem Bohem milován a povolán. A i když mi ani v nejmenším není jasné, jak by mi to, co se mi přihodilo, mělo sloužit k dobrému – přece se spoléhám na to, že Bůh to se mnou myslí dobře.
Takové ujištění je evangeliem pro lidi, kteří se s Bohem spíše trápí, než radují. Aby tě Bůh miloval, nemusíš být někým zvláštním, něco mimořádného mít, něco intenzivního prožít. Samozřejmě je krásné, když něco velkého s Bohem prožiješ a můžeš o tom hovořit. Je to jeden z plodů víry. Ale pokud takový prožitek zrovna schází, nejsi mimo Boží milost, nejsi mimo Boží lásku.
Jedině Bůh vyvoluje, povolává a ospravedlňuje. Zkušenost sama neospravedlňuje. A naopak: nepřítomnost zkušenosti nezatracuje. Má spása nevisí na mně. Ani na mém jednání, ani na mém rozumu, ani na mých pocitech. Jestli se cítím nebo necítím být spasený, to nakonec nehraje žádnou roli. Je to Bůh, kdo mě drží, když se sám držet nedokážu – anebo když mám pocit, že se dokážu držet sám. Nemusím se v životě teprve objevovat, hledat, nacházet – vždyť jsem byl nalezen, dávno předtím, než jsem hledal.
Sestry a bratři, tak to vypadá s naší občas pevnou a občas kolísající, občas povýšenou a občas sotva vnímatelnou vírou. Když nám chybějí slova, Bůh svým Duchem hovoří za nás. Když se nám nedostává zkušeností víry, Bůh nás přece povolává a ospravedlňuje. Jedině na Boží milost se máme spolehnout.
A snad i ta prázdnota srdce, ta poušť, na které se člověk občas ocitne, napomáhá k dobrému těm, kdo jsou Bohem milováni a povoláni. Snad nás přivádí k tomu, abychom méně stavěli na sobě, a více na Ježíši Kristu.
Amen.
Ondřej Kolář