Záznam bohoslužby můžete zhlédnout na Facebooku.
Kázání
Genesis 17, 15–21
(15) Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna) .
(16) Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“
(17) Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“
(18) Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“
(19) Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Bude se smát) . Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.
(20) A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.
(21) Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“
Milé sestry, milí bratři,
kdo se to vlastně podle tohoto vyprávění má smát? Abraham? Ale ten už se pousmál. Nebo Izák? Možná. Anebo Bůh? Možná.
To, že se Abraham pousmál, je zajímavý motiv, ale není zcela jednoznačný. Někdy se vykládá jako výraz Abrahamovy nevíry. Praotec víry, kterého Bůh vyznamenal a pochválil, že mu uvěřil – a najednou Bohu nevěřil? Ale všimněme si: Abraham se dozvěděl, že bude mít syna – a nejprve padl na tvář. Vyjádřil úctu a respekt Bohu. Ne že by se mu vysmál.
Ale usmál se. A můžeme mít pro to velmi dobré pochopení: kmet se má stát otcem – to přece působí komicky samo o sobě. Nemusí to být míněno zle, stačí, když to vypadá velmi nezvykle a paradoxně. Někdo už pomalu směřuje do lůna země – a přitom z lůna jeho ženy vyjde dlouho očekávaný potomek – a dokonce budoucnost Izraele. Všimněme si také, že Bůh Abrahamovi nic nevyčítá, ale jen ho ujišťuje, že jeho žena porodí syna a že dostane jméno Izák. Jicchak: „Směje se“ / „Bude se smát“.
Zdá se tedy naopak, že smích se s vírou spolu docela dobře snesou. A to i když je smích reakcí na něco komického. Asi bychom se taky usmáli, kdyby někdo věřící chtěl fouknout na horu a kdyby čekal, že se ta hora silou jeho víry přenese z místa na místo. Brát něco doslovně – to totiž taky může působit komicky.
Raději si tu ale připomeňme jednu starou anekdotu. V ní vyjede farář autem, ale ještě než vyjede z města, dojde mu benzín. Nejbližší čerpací stanice se nachází pár set metrů, a co teď? Farář hledá v autě nějakou příhodnou nádobu, až nakonec najde alespoň nočník. Vezme ho tedy, dojde ke stojanu a natankuje aspoň do nočníku, aby pak alespoň dojel k té pumpě. A pak se vrátí, otevře nádrž, strčí dovnitř trychtýř – a opatrně nalévá. Když tu však – jde kolem kurátor, vypoulí oči nejdřív na faráře a pak na nočník a praví: „Ale, bratře faráři, vaši víru bych chtěl mít…“
Anekdota je anekdotou, i když obsahuje nějaké ty věcné nesrovnalosti. A to, že se vtip snese s vírou, odpovídá skutečnosti, že víra dokáže překlenout lecjaké životní absurdity a nesrovnalosti. Vtip, komično a smích – to jsou přeci průvodní jevy životní radosti. A také dokážou povzbudit povadlé lidské city. Něco povzbudivého značí i to smíchové jméno Izákovo.
Zdá se mi, že nejpravděpodobnější je, že tím, kdo se ve jménu Izák směje, je sám Hospodin. Hospodin se skrývá v řadě jmen, tak proč by nebyl skrytě přítomen i ve jménu Izák… „Hospodin se směje“ – to by mohlo to jméno znamenat, i když v něm boží jméno není přímo naznačeno. Ale o co jde? První potomek v dějinách Izraele je doprovázen boží radostí. To by pak mohlo být směrodatné také pro naše dnešní uvažování. Radost v božím vztahu k nám lidem.
Smích mívá sice různé zbarvení, ale tady jde o radostný smích. Sami jsme ovšem zvyklí, že se nás smích pokaždé nějak zmocňuje, že nás popadá. Někdy je až takový, že jsme mu vydáni na pospas. Bylo by samozřejmě od věci s Bohem spojovat tímto způsobem afektivitu. Boží a lidský smích se jistě nějak také liší. A to i v tom ohledu, že lidé ke smíchu potřebují i tělo. Proč ale třeba ve sluníčku nevidět odlesk božího úsměvu? A proč odhánět radost a smích od víry?
Ne že by smích nikdy do kostela nepatřil. Ve středověku se dokonce konaly velikonoční a pašijové hry. Do nich se postupně vneslo mnoho vtipného a komického. I když se časem tyto hry přestěhovaly z kostelů na náměstí. Také vznikala komická kázání, v Čechách 14. století je doloženo „Druhé kázání za tři facky etc.“ – Od té doby, co o této kultuře smíchu vím, odmítám středověku říkat „temný středověk“. Středověk znal i diskusi o smíchu, kterou znázornil italský spisovatel Umberto Eco ve svém románu Jméno růže. Podle jedněch je smích ďábelský, zatímco podle druhých je ďábel zamračený. Které z těch dvou stan bychom přisvědčili?
Smích nemá rád ten, kdo bere až příliš vážně sama sebe. Podobně by se dalo říci, že když někdo bere až moc vážně svou víru, tak z ní vlastně ubírá. Hezky to ukazuje jedna známá anekdota:
V městě je záplava a jakýsi chlap utekl na střechu. Přijedou si pro něho záchranáři na lodi a říkají mu, aby si nastoupil. Ale on se brání: „Ne, nenastoupím, mne zachrání Bůh“. Za chvíli za ním přiletí záchranáři ve vrtulníku, spustí k němu provazový žebřík a volají na něho, aby nastoupil. Ale on zase: „Ne, mne zachrání Bůh.“ Nakonec se ten chlapík utopí. Přijde do nebe – a tam se potká s Bohem a ptá se ho vyčítavě: „Proč jsi mě, Pane Bože, nezachránil?“ A Bůh na to: „Vždyť jsem ti poslal loď, a navíc i vrtulník…“
Tímto kázáním nechci přímo obhajovat humor, to bych nosil sovy do Athén. Spíš bych chtěl poukázat na to, že spojnice mezi vírou a vtipem se nezdají příliš snadné. Někdy proto, že je potřeba umění – podle toho, jak je komu dáno. Alespoň bych připomněl českého kreslíře Ivana Steigera. Anebo na Jacka Londona a jeho knihu povídek „Když se Bůh směje a jiné příběhy“. – Ale také záleží na obyčejné vnímavosti a pozornosti.
V bibli samé můžeme také najít leccos humorného – navzdory všem, kdo si to za žádnou cenu nechtějí připustit. Málo se třeba připomíná příběh o Davidovi, který utíkal před králem Saulem – a jednou utekl mezi Pelištějce do města Gatu. Ale protože to byli úhlavní nepřátelé, hrozilo mu, že se prozradí jeho inkognito. A tak si začal hrát na blázna a značkovat nesmyslně dveře a slintat, až ho Pelištejci začali považovat za pomatence a až se jim znechutil, a tak se před nimi zachránil.
Jak ale patří smích do evangelií? Už dávno si jejich čtenáři všimli, že se v nich Ježíš nikde nesměje. Ve 4. století se dokonce někteří teologové začali domnívat, že se Ježíš vůbec nikdy nesmál. Občas pak někoho napadlo, že by se křesťané neměli smát vůbec. Tvrdil to například v 15. století řeholník Tomáš Kempenský. Anebo v 17. století psal pietistický teolog Heinrich Müller: „Křesťan se smát nemá, protože Ježíš se také nesmál.“
Ale za prvé – Ježíš měl smysl pro humor. Dokládá to jeho výtka: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ Anebo jeho podobenství o tom, jak vede slepý slepého. Stačí si to jen představit, a nalezneme u Ježíše něco černého humoru. Jeho cesta na oslátku byla zase parodií na slavnostní příjezd starověkých králů jak vítězů do města. – Ovšem, když se v evangeliích píše o smíchu, tak je to spíš výsměch než opravdový smích. Zejména si můžeme vzpomenout na vojáky, kteří Ježíše před popravou opatřili trnovou korunou, rákosovým „žezlem“ a rudým pláštěm (Marek 15; 16–18 par.). Pověšení na kříž bylo zase ponížením, které bylo chápáno jako výsměšné vyvýšení. Jenže pak Kristus vystoupil na nebesa – a tím smetl veškerý výsměch.
Ukřižování je sice stěžejní bod Ježíšova příběhu, který vyvolává nářek, ale jeho pointa spočívá ve vzkříšení a nanebevstoupení. Celé vyprávění evangelií vlastně k ukřižování směřuje – jenže mezitím Ježíš, když působil mezi lidmi, působil mnoho radosti. A ve výsledku příběhu se nachází věčná radost.
Radost není sice totéž, co smích, ale obojí se k sobě dobře má, obojí si občas rádo vyhoví. Je dobře, když je smích projevem radosti, když smích je vyšponovaná radost – anebo když radost způsobuje.
Neříkám, že by se z kostela měl stát zábavní podnik, ale dějiny středověké kultury napovídají, že kostel a smích se nemusí vylučovat. Od renesance se ale stále více rozvíjelo světské divadlo, a evangelíci na pašijové a velikonoční hry moc nebyli, a vůbec tyto hry upadaly. Takže není divu, že v moderní době přichází nejistota, jak se to vůbec má mezi vírou a smíchem.
A aby tato nejistota do nynější chvíle moc nepřesahovala, připomenu ještě jednu anekdotu: Ptá se malá dcerka táty faráře: „Taťko, proč ty se vždycky v neděli ráno před bohoslužbami posadíš na okraj postele a skloníš hlavu. Co to děláš?“ „Prosím našeho Pána, aby mi dal dobré kázání,“ vysvětluje otec. „A proč to tedy neudělá?“
Smích je emoce, které se často neubráníme. Jako by nás ovládala. I proto je smích někdy podezírán. Ale je zapotřebí, abychom si dělali radost navzájem, a prožívali život silně a otevřeně. Když se Bůh směje, tak i v lidský prospěch, jak to vyplývá ze jména Izák. Smích rozhodně potřebuje interakci, zatímco smát se o samotě je slabé a suché. Smích je pro společenství, a přitom se nespokojuje s pouhým předváděním. Potřebuje rozpohybovat se. A tak má smích velkou moc. Dokáže prorazit krunýř těžkostí a nesvobody. Kromě toho člověk je vůbec tvor, k jehož přirozenosti schopnost smíchu paří. Je-li tedy smích člověku obecně nějak vlastní, nedává smysl ho odlučovat od víry. Ledaže by byla víra pro mrtvolné duše. A tak tu povídám, a to na základě bible, o souvislosti víry a smíchu. Jestliže je víra pro lidi, nepatří smích jen mimo zdi kostela. A proto tu také cituji anekdoty, abychom souvislost víry a smíchu dostali i do své vlastní zkušenosti.
Ale vraťme se ještě zpět k Abrahamovi. Zprávě, že by se jim měl narodit v jejich věku synek, se o něco později zasmála také Sára. Ale není smích jako smích. Hlavně je rozdíl mezi smíchem a posměchem. Posměch není výraz radosti, ale slabosti, někdy dokonce pocitu nadřazenosti. Bohužel smích a posměch nedokážeme často rozlišit. Kdybychom to ale dovedli lépe, byl by svět veselejší. O Sáře čteme, že se „smála v duchu“ a pak o tom ještě rozumovala (Genesis 18; 12). A pak ještě to zapírala. Styděla se za to. – V tom všem se její smích lišil od Abrahamova smíchu.
Co říci na závěr? Ke studu by mělo vést spíš popírání smíchu než smích sám. Chceme-li sami sebe i druhé brát opravdu vážně, nestačí nasazovat vážnou tvář. To, jak prožíváme svět, je přeci velmi rozmanité, velmi rozmanitě zpracováváme svou zkušenost. Do lidské zkušenosti patří jistě i smutek. Ale neméně do ní patří i smích. Obojí má své místo už v bibli. Je nakonec velmi jednoduché si to uvědomit. Méně snadné je to však v praxi uplatnit. A tak bych dnes chtěl zdůraznit: Radujme se vždy společně. Nebručme jen tu písničku, ale radujme se. A to myslím vážně i vesele zároveň.
Amen.
Jiří Hoblík