Tuto neděli měl náš sbor dvě bohoslužby: část z nás byla na víkendovém výletě v Chotěboři, zbytek sboru se sešel v našem kobyliském kostele. Protože jsme celý výlet prožívali s příběhy proroka Elijáše, i kázání chotěbořské bohoslužby je na tomto textu založeno. A aby nebyl sbor tak rozdělen, ze stejného textu vycházelo i kázání u Jákobova žebříku (vizte zde).
Kázání
1. Královská 19, 9–18
(9) Eliáš vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“
(10) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(11) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
(12) Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
(13) Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
(14) Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
(15) Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem.
(16) Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.
(17) Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša.
(18) Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty , jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“
Elíjáhú.
Krásné hebrejské jméno. Hebrejským uším muselo krásně znít.
Znamená: Můj Bůh je Hospodin.
A nyní tento Hospodin tohoto Elijáhúa oslovuje. Promlouvá k němu.
Děje se něco velkého. Neslýchaného.
Ale Elijáš to takto neprožívá. Alespoň zpočátku ne.
Elijáš je na tom bledě a má temné vyhlídky.
Už padá noc, temná jako ty jeho vyhlídky – a dokážeme si představit, jak ho přepadá úzkost.
Když se vcítíme do jeho kůže, až nás začne mrazit.
Píše se o něm, že byl psancem.
Král Achab, který tehdy vládl, a vládl úspěšně čtyři desítky let, tento král měl za ženu takovou jezinku. Jezábel se jmenovala a pocházela z Pelištěje. Ekonomicky vzato výhra. Ale pokud jde o víru – nesnáz.
Vzala si sebou do Izraele své bůžky.
Elijáš pak zosobňoval prorocké hnutí, hnutí jediného Hospodina, jak se mu dnes někdy říká. Nejde ale jen o počet a počty. Jde o to, že pravda je jedna – a křesťané by měli dávno vědět, že Bůh a pravda je totéž. Takže člověk vlastně nikdy pravdu jako takovou nemůže mít. Může se na ní podílet, může ji mít. Ale pravda není majetek.
Mnohým lidem se však zdá, že stačí mít dojem, že mají pravdu. Ale když pak byste jim řekli přímo, že pravdu hledáte a usilujete o ni – tak se vám vysmějí. Vždyť někomu právě stačí se tvářit a mít pocit, že má jeden pravdu. Jaképak spekulace! Když pak mu to ale někdo zpochybní, je zle. A pokud se takto tváří král, je hůř stokrát. To i padají hlavy.
Elijáš měl co dělat, aby si tu svou hlavu zachránil. Uprchl ze Samaří do pustin – a pak rovnou k Boží hoře. K Orébu. Nad Třebechovicemi ve východních Čechách máme taky Oréb, ale tento byl někde ve východní Arábii. A jeho jméno znamená něco jako „Pustina“. V žádném přívětivém světě se Elijáš nenacházel.
Hlavně že se mu podařilo prchnout. A jak se stmívalo, rozhodl se přenocovat prostě v jeskyni. Odedávna se ví, že jeskyních se skrývá tajemství země. A jedno tajemství na Elijáše čekalo.
Bůh najednou promlouvá, a vlastně velmi prostě a jednoduše. Ptá se ho: „Co tady Chceš, Elijáši?“ Aby si Elijáš uvědomil, o co mu vůbec jde. Jistě mu nešlo jen o to – utéci. Samozřejmě, když někdo prchá, na nic než na záchranu nemyslí. Ale Elijáš už unikl. A tak měl pomyslet na něco dalšího. A také si měl uvědomit sama sebe.
Elijáš pak na boží otázku odpovídá: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Těmito slovy vlastně shrnuje svůj životní příběh. Horlení pro Hospodina – to se stalo jeho životní náplní. Jako prorok byl tím, kdo prosazuje boží zájmy mezi lidmi.
Kdo by dnes něco takového mohl o sobě říci? Ale už tehdy to bylo prekérní, poslání. Izraelci – podobně jako mnozí Češi v moderní době – se rozešli s úctou k Hospodinu – a to i prakticky: ničili svatyně a pronásledovali proroky. Božímu lidu už moc nešlo být božím lidem.
A tak se také snadno stalo. že jedinec Elijáš zakusil proti sobě moc státu. A nyní se ocitl v samotě. Ale v té samotě mohl zostřit svou vnímavost, čehož byl jako prorok obzvláště schopen. Vyšel ven z jeskyně – a zakusil tři atmosférické úkazy: vichřici, zemětřesení a požár. Naráz si tak měl ve svém překvapení uvědomit boží moc. A také nesmírnost boží moci. To aby si to v sobě přerovnal: nemá si připadat jako človíček ke zdi přitlačený státní mocí, ale má si být vědom toho, že je jako prorok obklopený a naplněný boží mocí.
To byla velmi silná zkušenost. Dodnes může lidem připomínat velikost boží moci. V Elijášově příběhu to pak znamená velký obrat. A je to velmi poučné i povzbudivé.
V dobách bezduchosti – Bůh to nezabalil. V dobách nebezpečných konfliktů – Bůh to nezabalil. I když si mnoho lidí sbalilo fidlátka a šlo si za svým – Bůh to nezabalil. Neobrátil jedním rázem svět vzhůru nohama – ale projevil se vůči jednomu. Nejprve mu ukázal svou moc – a pak promluvil potichu. Toho jednoho oslovil. Široko daleko o tom nikdo nevěděl. Ale mělo to pak závažné důsledky.
Nebylo to tedy žádné chlácholení pro zlé časy. Člověku Bůh otvírá novou životní cestu – a po ní může dojít dál. Jsou okamžiky, kdy to jeden moc potřebuje si uvědomit.
Elijášovi Hospodin řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti.“ Neřekl mu: „Bude zase líp“. Ale řekl „Jdi“. Máš od Boha nohy – a nohy máš od toho, abys šel. Nohy nejsou jen taková prodloužená část těla, která vede dál od zadečku, na kterém sedíme u kompu. Ale je na člověku, aby šel. Zní to na první pohled banálně. Ale kolika už lidem bylo zatěžko, jen se vydat na cestu, zvedout se a jít.
Když se měl na cestu vydat Elijáš, tak měl při své chůzi zakusit naději. Dostal cíl – a už ve svých nohách měl možnost, jak k cíli dojít. Měl svůj vlastní konkrétní cíl a konkrétní úkoly. Ale je to i obraz lidského života: nebýt jen článkem v soukolí, ale směřovat. Mít cíl. Být k něčemu dobrému. Zosobňuje-li Bůh dobro, máme dobrý cíl. I když cesty bývají často těžké a bolestivé.
Elijáš to pochopil hned. Když utíkal, prchal jen, aby se zachránil. Byl pronásledován. A to také něco znamenalo. Kdo totiž někoho pronásleduje, upírá mu smysl života. Nenávist a nepřátelství – to jsou nástroje, jimiž někdo někoho jiného obírá o smysl jeho života. Elijášovi nešlo jen o život v tom smyslu, aby jeho tělo si zachovalo své životní funkce. Šlo mu o zachování svého horlení pro Hospodina. To byla jeho životní náplň, náplň jeho osobního směřování.
A protože se o tomto horlení vyjádřil, ukázal, že si to uvědomuje. A Hospodin mu podle toho odpověděl: Elijáši – dávám ti tři velké úkoly: pomažeš Chazaela za aramejskoho krále, Jehúa za izraelského krále, a Elíšu za svého prorockého nástupce. Tyto tři osobnosti budou razit budoucnost Izraele.
Vidíme, že se Elijášovi musel nyní proměnit svět před očima.
Nebudu zamlčovat, že to vše se odehrávalo v časech krutostí. V časech, kdy bylo užití meče zpochybňováno jen slabě. To až později Ježíš zpochybnil užití násilí zásadně. Podpořil tím vůli po nenásilí – ale to se dosud neprosadilo. Proto bychom neměli vyčítat krutosti tomu starému světu, jako by si moderní člověk mohl mýt ruce.
Můžeme jen lépe vědět, že vzdát se nenávisti a nepřátelství vede tomu, že násilí se oslabí. Bojovat proti násilí nenávistí – by bylo naopak špatným řešením.
A na Elijášovi také vidíme – byl prost nenávisti. Byl jen nešťastný. A pak objevil naději. A místo nenávidění se chopil svého životního úkolu, který mu byl vlastní. A také proto začal být považován za největšího proroka v Izraeli. S jeho pomocí vidíme něco z toho, co je důležité na dějinách Izraele. Jak velká je boží moc a vůle – zatímco my sami se nacházíme jen někde v dalším úseku boží cesty.
Jiří Hoblík