Kázání
2. list Korintským 5, 1–4
(1) Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.
(2) Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.
(3) Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí.
(4) Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.
Jinak, než jsme zvyklí, mluví apoštol o šatech a těle. Podle něj samo naše tělo je šatem, jsme do těla oblečeni. Když z nás šat těla spadne, sice trváme i nadále, ale není to žádná radost a žádná sláva, jsme jako nazí. Rozumím tomuto apoštolovu postřehu tak, že naše duše potřebuje být v těle, tam má svůj stan. Tělo není vězení duše ale její příbytek.
Je tedy v pořádku, když o tento příbytek přiměřeně pečujeme. Šaty svého těla nosíme rádi a neodkládáme ho, ani když někdy je ten oděv nepohodlný a bolí, zvláště ve stáří. Chceme být v těle, neboť chceme konat, být s druhými, pro druhé, jim dávat, od nich přijímat, chceme cítit, zpívat, myslet, milovat, předávat život, a to bez těla nejde.
Ovšem smůla je, že ten šat těla, do něhož je naše duše oblečena, dlouho nevydrží. Je to ošacení na jednu sezónu. Jak my staří zjišťujeme, byla to prima sezóna, ale všeho krásného, dobrého a utěšeného jsme se vlastně jen tak dotkli. Mělo by to trvat věčně – a ono netrvá. Najednou je tu listopad a podzim života. Nesnesitelná pomíjivosti bytí na nás doléhá, až sténáme, ať už tiše nebo i nahlas.
Řečeno s apoštolem, chtěli bychom, aby přes naše pozemské chatrné tělo bylo převlečeno tělo nebeské Jen při nepozorném čtení se nám může zdát, že apoštol už touží umřít: ale kdepak, on touží žít! Touží po tom, aby naši pomíjivou tělesnost překrylo něco solidního, co vydrží, příbytek věčný. nějaké tělo nepomíjející, které přetrvá. Zatím přetrvává jen tato naše touha, vždycky nenaplněná.
Je dobře, když na nás občas dopadne smutek z toho, že se všechny touhy nenaplnily, že život nám ubíhá, šat našeho těla je stále chatrnější a brzy zvětší docela. Zvláště dušičkové dny jsou pro uměřený, trochu sladkobolný smutek tohoto druhu jako dělané. Osobně mám toto období v oblibě a rád se do nálad padajícího listí nořím. Všímám si, že i lidé, kteří do kostela nechodí, přijdou ke hrobu svých drahých, rozžehnou svíci či zapnou světélko a promění hřbitovy v nasvícené zahrady, kde jako by se konala několikadenní tichá zahradní slavnost. Prostě dušičky se v kalendáři i v našem rejstříku nálad uchytily, a to je dobře.
Škoda ale, že se u nás vůbec neuchytil Den reformace, což je svátek v devíti německých spolkových zemí včetně Saska. Kdo by si chtěl zítra zajet na nákup do Drážďan, ať tam nejezdí, obchody mají zavřeno. Poslední říjnový den si naši sousedé pracovním klidem připomínají, že 31. října 1517 zveřejnil mnich Martin Luther ve Würtenberku svých 95 tezí. Odstartoval tím reformní hnutí, které poznamenalo celý svět a k jehož plodům se hlásíme i my, čeští evangelíci. Však jsme jako první píseň zpívali slavný Lutherův chorál „Hrad přepevný“ a rádi zpíváme i jiné jeho písně. Navíc Den reformace a Dušičky spolu úzce souvisí a byla by škoda si toho nevšimnout.
Luther vystoupil proti prodeji odpustků, jímž měla být dofinancována stavba Svatopetrské baziliky v Římě. Odpustkové podnikání bylo zdůvodněno velmi šlechetně, totiž soucitem s dušemi zemřelých,
Věřilo se tehdy, že po smrti čeká tělo v hrobě na vzkříšení, duše v očistci na poslední soud. Tam se duším dostává očisty, aby mohly předstoupit před soudce všeho světa bez neodčiněných vin a bez nevykonaných trestů. Očistné procedury v očistci jsou velmi trýznivé, neboť se tam čistí ohněm. Církev ale dokáže pobyt v čistírně duší zkrátit svými přímluvami na nejvyšších místech, což ochotně učiní. ovšem bez jakéhosi manipulačního poplatku se to neobejde. Toto pojetí odpustků byla spíš lidová verze než oficiální učení, ale tehdejší církev to nikomu hlasitě nevymlouvala a peníze za zprostředkování úlev pro trpící duše ochotně přijímala. Prodavači odpustků zvláště v období dušiček měli žně, lidé slyšeli na jejich reklamní slogan: „Máte-li rádi své drahé zesnulé a chcete, aby se po smrti netrápili, kupte jim odpustek“.
Luther to viděl jinak: „Pouhé lidské výmysly hlásají ti, kdo říkají, že jak stříbrňák zazvoní v pokladnici, vylétne duše z očistce. Jisté je, že jakmile stříbrňák v pokladnici zazvoní, jen se zvedne zisk a naroste hamižnost, zatímco: přímluvná pomoc církve závisí jen na Boží milostivé vůli“ (Teze 26. a 27.).
Bylo to a je dodnes jasné slovo, odvážné a osvobodivé. I nás osvobozuje od pocitu, že všechno je obchod a že všechno se dá koupit. Ne, nedá se všechno koupit: milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží, dary Ducha svatého, ty nejsou na prodej. Duše našich drahých vykoupila nezištná Kristova oběť, my je vykupovat nemusíme a ani nemůžeme. Ve věcech spásy pravidla trhu neplatí.
Lutherovo vystoupení se setkalo s velkým ohlasem a přispělo k tomu, že nemalá část křesťanstva představu očistce opustila.
V jedné z reformačních konfesí ze 16. století, ke které se i naše církev hlásí (II.Helvetské vyznání), čteme zdůvodnění, proč je očistec zbytečný: „Věříme, že věřící se ubírají po tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb. Naši reformační otcové znovuobjevili osvobodivou zvěst, že obětí na oltáři golgatského kříže i je dokonáno, krev Kristova očišťuje dokonale a činí způsobilými ke vstupu do nebeské radosti přímo ke Kristu.
Pro chvíle loučení s těmi, kdo opustili šat pozemského těla, nám naši reformační otcové dali jasnou instrukci. Čteme v Helvetské konfesi „Rozkazuje Písmo svěřit těla věřících zemi počestně a bez pověry, činiti počestnou zmínku o těch, kteří svatě zesnuli v Pánu, a prokazovati jejich pozůstalým, jako vdovám a sirotkům, všechnu službu lásky. Jiné péči o mrtvé neučíme“. Opět slovo úderné a osvobodivé: své bližní milujme jako sebe, dokud bydlí v těle, pečujme o ně, služme jim. O zesnulé se starat nemusíme, je o ně už je postaráno. Samozřejmě, nějaké rozloučení být musí, ale velkolepé pohřební slavnosti, jako byl pohřeb praotce Jákoba, patří minulosti, do letopočtu po Kristu se nehodí.
Víra v Krista, jak nám ji reformátoři vyložili, nás od všeliké pompy osvobozuje. Reformace z pohřebního obřadu učinila střízlivé bohoslužebné shromáždění, kde poděkujeme za lásku a všelikou péči těch, kdo nás opustili a ujišťujeme se o lásce a péči nebeského Otce. Od těch, kteří nás cestou všelikého těla předešli, se nepotřebujeme dlouze a složitě odpoutávat a dlouho smutnit. Však nás předešli jen na chvíli. Tu chvíli vyplňujme činorodým uplatňováním víry, naděje lásky, vykupujme čas, neboť žijeme jen jednou a žádné reparáty nebudou.
Čím jsme starší, tím víc přibývá našich milých a drahých, kteří odešli. Nemůže nás při tom nenapadnout otázka: Kam odešli? Kde jsou?
Věřil apoštol a věřme i my, že ti, kteří nás opustili cestou všelikého těla, šli do lepšího. Mají se tam dobře, jsou Bohu blíž než my. Připravil jim Pán, čeho lidské oko ještě nevidělo a co na srdce lidské nevstoupilo. Ale že jim v tom nebeském bydlišti vůbec nic neschází, to bych neřekl. Když se stýská nám po nich, asi se stýská i jim po nás: tak to v lásce chodí. Těla z mrtvých vzkříšení je teprve před nimi stejně jako před námi, takže plné společenství s námi nemají. Přímo s nimi komunikovat neumíme, všelijaké spiritistické senaře jsou jen iluze a sebeklam.
Nejsme však od nich odděleni železnou oponou. Copak ten, na koho vzpomínáme, není svým způsobem přítomen? Vzpomínka na něj přece s námi něco dělá, rozesmutňuje, naplňuje odhodláním, něhou, lítostí nad nesplaceným dluhem, vděčností. Oni nadále patří k nám, jsou součástí našeho života, byť méně a jinak, než bychom chtěli. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, a jednou se s tím setkáme naplno, neboť v Boží paměti je uloženo všechno, nejen naše skutky, ale i vztahy, city a touhy.
Nu a když stříbrňák do odpustkové pokladny nic nepomůže, můžeme pro naše drahé zesnulé vůbec něco udělat?
Určitě ano. Mít je rádi, být jim vděčni, odpustit, čím se na nás provinili. radovat se z toho, co dobrého nám zanechali. Pakliže v někom se probouzí touha po odpuštění, vděčnost a pocit sounáležitosti speciálně o dušičkách u hrobu jeho blízkých, tak ať na ten hrob zajede, položí květinu a rozsvítí svíčku. Někdo se bez dušičkového folklóru obejde, na své zesnulé se rozpomíná i při jiné příležitosti či zcela samovolně Dobře činí i on.
Modlitby za mrtvé naši reformační otcové neschvalovali, ale možná, že tady byli příliš přísní. Když někoho milujeme, klinická smrt přece pouto lásky nepřetrhne a koho milujeme, tomu přejeme všechno nejlepší. Takže určitě je v souladu s evangeliem tradiční modlitba, to krásné přání „Odpočinutí věčné, dej jim ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí“. Však to není modlitba za mrtvé, ale za živé, za ty, jejichž stan pozemského přebývání se zbořil. Mají teď jiné bydliště, ale stále jsou při nás a my při nich, neboť jsme je milovali a milujeme napořád. Láska, ta přece vytrvá, i když všechno pomine.
Amen.
Miloš Rejchrt