Kázání
Matouš 5, 21–26
(21) Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘
(22) Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
(23) Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
(24) nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
(25) Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení.
(26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Dnešní společnost prý charakterizuje hněv. Důvodů k němu se najde dostatek. Události posledních měsíců, nebo dokonce už i několika let těžko mohly vyvolat v lidech radost a naději. A vyhlídky do budoucna nejsou povzbudivé.
Když slyšíme podobné dobové diagnózy, měli bychom být nicméně opatrní. Zkusme si představit nějakou dobu v blízké či vzdálené minulosti, kdy si lidé vzájemně rozuměli, měli se rádi, nebyly mezi nimi žádné příkopy. Takový zlatý věk samozřejmě nikdy nebyl.
Snad jen okamžiky. Čas od času, velice vzácně, opravdu nastávají, naposledy po listopadové revoluci v roce 1989. Vždycky byly ale poměrně brzy vystřídány obyčejnou každodenností. Také po euforických revolučních událostech se rozčarování poměrně brzy dostavilo – nejpozději s rozpadem česko-slovenské federace a příchodem různých ekonomických kauz. Kolik zklamané naděje, možná naivní, bylo mezi lidmi, a kolik hněvu – a v řadě z nich dodnes přetrvává a je dále posilován. Ve skutečnosti ale každé lidské soužití, počínaje partnerským a rodinným a konče vztahy mezi národy a státy, přináší nejen radost, ale nevyhnutelně také odcizení, křivdy a hněv.
Co nám k tomu říká Ježíš? Kázání na hoře se mnohým jeví jako krásná iluze, možná uskutečnitelná jen někde za zdmi kláštera. S realitou prý nemá nic společného. Ale co když je to naopak: co když nám Ježíš právě otevírá oči pro tu pravou realitu, realitu Božího království, nabourávající tu naši, na kterou jsme si zvykli. To, co považujeme za nezměnitelnou normu, není jediná možnost, jak uspořádat naše vztahy. Ježíš nabízí alternativu a sám nás do ní vtahuje.
Na první poslech ovšem zní podivně. Je prý možné se dostat k soudu, k veleradě a dokonce i do pekla jen kvůli hněvu a nadávkám. Je to jistě nadsázka. Ježíš věděl, že u pozemského soudu by s takovou obžalobou příliš nepochodil. Urážky snad ještě žalovatelné jsou, nicméně židovská velerada měla asi důležitější věci na starost než zabývat se tím, že někdo o někom něco nepěkného řekl. A hněv? Jak pro něco tak neuchopitelného jako hněv můžeme vůbec podat důkaz?
Jenže před Bohem má hněv a nenávist svou váhu. Velikou váhu. Víme všichni, že žádný lidský čin – a už vůbec ne tak strašný jako vražda – nepadá z nebe. Je výslednicí toho, co mu předcházelo. A právě to, co předchází, je důležité – stejně tak důležité jako to, co přijde nakonec. Je to důležité, leč pro oči neviditelné. Boha ale zajímá i zlo, které se připravuje v lidském srdci. Vždyť před ním nezůstává nic skryto.
Lidské soudy se naopak o motivy zločinu zajímají jen do jisté míry; spíš jsou zajímavé pro vyšetřovatele. Podstatný je právě jen ten výsledek. Zločin se dá nahmatat a dokázat, přesné pohnutky těžko. Neznají je často ani ti nejbližší, možná někdy ani zločinec sám. Co se děje v lidském nitru, nelze úplně rozkrýt, a nelze proto ani soudit. Přesněji: my to nedokážeme posoudit, protože o tom pramálo víme. Bohu to ale neunikne. Neutečeme před ním ani do soukromí svých myšlenek a citů. On nás zná – dokonce lépe, než my sami sebe. A soudí i naše duševní pochody, naše nitro.
Pohled do našeho nitra musí být dost neutěšený. Přírodovědci nás poučují o tom, že člověk vlastně ani nedokáže nebýt zlý. Takzvané zlo je prý přirozená agresivita, kterou člověk sdílí se zvířaty. Je to důležitý pud, umožňující vůbec přežít. Člověk ho sice může trochu krotit, snad i kultivovat; zpravidla to i dělá. Ale v zásadě proti němu nic nezmůže. On stejně vždy vybublá na povrch. Člověk prostě ubližuje svému bližnímu – a nemůže jinak, je to v něm, je tak naprogramován. Každý tvor se přece chce v přírodě prosadit – klidně i na úkor druhých, je-li to nutné.
Ježíš o tomto zlu v nitru člověka dobře věděl. Dokonce rozlišuje několik jeho stupňů: Nejprve samotný hněv. Ten jistě nemusí být vždycky něčím zavrženíhodným. Je důležitý k tomu, abychom se dokázali zmobilizovat v nebezpečí a bránit se. Člověk musí stanovit hranice, aby nebyl druhými zneužíván a manipulován. Nemáme povinnost všem všechno odkývat, musíme umět říci ne. A hněv nás v tom posiluje a pomáhá nám.
Hněv se ale snadno zvrhne a ovládne nás. Nemusíme mít na mysli jen výbuchy vzteku. Stejně tak škodlivé je právě to obecné nenávistné naladění, kterého jsme dnes svědky: jakési neurčité naštvání na všechno a na všechny, pocit ukřivděnosti a ublíženosti, touha najít viníka a na něm si pak zchladit žáhu. Tekutý hněv, říká se.
Právě dnešní složitá doba plná obtížně řešitelných problémů tomuto hněvu nahrává: těžko se zjišťuje jejich pravá příčina, a tak je potřeba vždycky najít někoho, kdo za vše může. Komplexní problém se krásně zjednoduší a dostává zdánlivé řešení. Mnozí politici tento hněv záměrně rozdmychávají a zneužívají pro své cíle.
Další stupeň je snižování bratra, přesněji: prohlašování druhého za nic. Mohli bychom říci, že druhému bereme jeho důstojnost, jeho pravé lidství. To je ostatně také jedna z oblíbených politických strategií, jak rozpoutat nenávist vůči nějaké skupině lidí, třeba k jinému národu: prohlásit o nich, že to ani nejsou vpravdě lidé. Je snadnější nenávidět pod-lidi, než skutečné lidi. A je snadnější jim pak vyhlásit válku a likvidovat je.
A konečně poslední stupeň: zatracování vlastního bratra. Doslova se tu mluví o nadávání do bláznů, což ovšem tehdy nebyla jen běžná urážka. Blázen je především ten, kdo ignoruje Boha, bezbožník, svévolník. Známkování, nálepkování a souzení druhých je vždycky nespravedlivé a nepravdivé. Když někoho takto hanobíme, stavíme se do role Boží: vždyť on jediný má právo o nás vynášet soud jako o celku, jen on nás totiž zná cele a dokonale. Kdo svého bližního posílá do pekla, ať si raději dá pozor, aby tam neskončil sám, varuje Ježíš.
Ježíš ale vidí i druhou stranu pravdy o člověku. Člověk není jen tvor nenávistný a sám sebe prosazující hlava nehlava. Bůh pro něj připravil jinou cestu. Je tu i možnost smíření. Je tu cesta bratrství. Nejde ale jen o změnu chování. Člověku lze zvnějšku leccos přikázat a vnutit mu to. Můžeme mu v nějakém činu zabránit – třeba tím, že ho dáme do vězení. Tady ale jde o změnu lidského nitra, změnu smýšlení.
Ježíš nabízí konkrétní příklad takového postoje. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Podobné tóny známe už od proroků; zaslechli jsme je i v prvním čtení: utéct do chrámu, kultu a oběti před vlastními skutky nelze. Bohoslužba musí jít ruku v ruce se službou bližnímu. Jen vnější náboženské gesto nestačí: dokonce ani oběť smíření není samočinně spasitelná. Musí jí předcházet skutečné smíření s bližním. A to je mnohem náročnější než dát zaříznout obětní zvíře nebo odříkat nějakou modlitbu.
Pokud si tedy před oltářem vzpomeneš, že ses rozhádal se svým bratrem, všeho nech a běž ten spor nejprve urovnat. Dokonce tu stojí: když má tvůj bratr něco proti tobě. Nakonec je jedno, jestli jsem poškodil já bližního, nebo on mě, kdo je vlastně v právu, kdo se víc provinil. Ten spor tu prostě leží jako kláda mezi mnou a jím a tu kládu je potřeba odvalit. A nečekat, až to za nás udělá pozemský soud. Soud dokáže jen potrestat viníka – přesněji: toho, koho shledá vinným. A je dobré, že to také dělá, jinak by lidé spolu vůbec nemohli žít. Ale nastolit bratrství, obnovit porušený vztah, skutečně smířit dvě znepřátelená srdce nedokáže. To je na každém z nás. Kde vládne jen zákon odplaty, kde se národy vzájemně po staletí nenávidí, kde na sebe vzájemně házíme špínu, kde se sobectví a bezohlednost staly nejvyšší hodnotou – tam se prostě nedá žít. Kde se naopak necháme Ježíšem probudit a vyprovokovat ke smíření a lásce, tam se pravý život otevírá.
Amen.
Ondřej Kolář