Kázání
Lukáš 13, 10–17
(10) V sobotu učil v jedné synagóze.
(11) Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit.
(12) Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce;
(13) ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.
(14) Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“
(15) Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet?
(16) A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“
(17) Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.
Tento příběh je o vysvobození. Ježíš sám říká, že nemocnou ženu držel v zajetí sám satan. Není pochyb o tom, že takto svou chorobu či postižení mnoho nemocných dodnes vnímá, třebaže v ďábla ani v žádné jiné nadpřirozené bytosti nevěří.
V Ježíšově popisu nemoci se skrývá mnohé. Především: nijak ji neidealizuje a duchovně nepřikrášluje. Vždycky jsem trochu nesvůj, když někdo tvrdí, že nemoc člověka zušlechťuje, činí ho moudrým, učí ho objevovat pravé hodnoty v životě apod. Ježíš tuto představu zjevně nesdílel. Nemoc nepřidává, ale ubírá, nepovzbuzuje k růstu, ale život maří.
Jistě, k vlastní nemoci je možné zaujmout různý postoj. Selhání těla či duše člověka zastaví, otřese s ním, zpochybní jeho dosavadní životní styl. Takové varování pak může být důležitou motivací a nastartovat zásadní proměnu. Stejně tak chronická, dlouhodobě omezující nemoc může člověka přivést k tomu, aby se tím víc zaměřil na ty své vlohy, které zůstaly nemocí nezasaženy, a rozvíjel je. Takový člověk pak samozřejmě může prožít naplněný život.
Ale nakonec vždycky záleží na mém vlastním postoji: co si teď počnu? Rezignuji, propadnu pocitu křivdy, anebo se vzchopím a začnu bojovat a něco budovat? Ta nemoc sama mi v tom nijak nepomůže, nic sama pozitivního nepůsobí.
Asi nemusím připomínat známou věc, že Ježíš jasně odmítl v nemoci spatřovat trest za nějaké minulé provinění. Proč satan jednoho spoutá a druhého nechá být, to tu vysvětleno není. Zbožné domýšlení řetězce příčin a následků není na místě: Ježíš nic takového neprovádí. Je zajímavé, že v dnešní době opět čím dál víc narážíme na přesvědčení, že za své zdraví si člověk odpovídá sám, že tedy nemoc je svého druhu trestem za nezdravý způsob života, ze nepečování o sebe. Řada lidí se chlubí například tím, že díky otužování nemuseli dvacet let navštívit doktora a covid se jim obloukem vyhnul.
V žádném případě nechci podceňovat prevenci, zdravé stravování, dostatečný pohyb a podobně. Zrovna v naší republice máme co dohánět. Spíš mi vadí jakási ideologie zdraví, krutá a nespravedlivá vůči všem, které jsou stiženi nějakou chorobou zjevně bez vlastního zavinění. Stejně tak jsou mi protivné povýšené rady těm, kdo kvůli chudobě, náročnému zaměstnání, nebo třeba souběžné péči o děti a nemohoucí rodiče padají vysílením a moc zdravě nežijí.
Nemoc nejen poškozuje tělo i duši, ale zároveň útočí na naši důstojnost. Obraz trvale sehnuté ženy nemůže být výmluvnější. Nevíme přesně, o jakou nemoc se jednalo. Žena s ní žila už osmnáct let, tedy velice dlouho, a nezdá se, že by se ocital v bezprostředním ohrožení života. Dokonce do synagogy dokázala dojít, možná i bez cizí pomoci. Některé nemoci jsou devastující mnohem víc a dokáží ukrátit život podstatně rychleji.
Skloněná páteř ale přímo symbolizují otroctví, v němž v důsledku nemoci žena ocitla. Byla ve vězení vlastního těla. Trvale ponížená, jako by se před kýmsi hrbila, a tak nechtěně dávala najevo, že je cosi míň. Vzpřímená chůze je – jak známo – ve vývoji lidského rodu pokládána za důležitý znak lidství. A otroci v tehdejší společnosti byli skutečně pokládáni za jakési pod-lidi, kteří nemohou mít plná práva. Nemocná žena sice nad sebou žádného otrokáře nemá, ale přesto se jako otrok cítí. Sice zůstává plně člověkem, a přesto ji nemoc každý den usilovně přesvědčuje o tom, že lidskou důstojnost nemá.
Když se na nemoc díváme z tohoto úhlu, pak je nám jasnější dosah Ježíšova činu. Pokud bychom Ježíše vnímali jen jako buřiče, který si liboval v provokování farizeů, zákoníků a všelijakých církevních papalášů, nepostihli bychom v jeho vystoupení to podstatné. On především přinášel lidem svobodu. Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy – těmito slovy Ježíš podle Lukášova evangelia zahájil své veřejné působení.
Všimněme si, že hned vedle zajatců tu Ježíš jmenuje na jedné straně chudé, na druhé straně slepé. Svoboda v jeho pojetí je tedy mnohem širší, než jak si ji lidé běžně představují. Slepí i jinak postižení lidé nepožívají plné svobody, protože jim cosi brání v tom, aby uskutečňovali své plné lidství. Každá nemoc ze svobody ukrajuje. Stejně tak Ježíš ve svém proslovu zmiňuje chudé, protože chudoba člověka drží v pasti, nejen té dluhové a exekuční, ale především v zajetí trvalého strachu, z čeho bude má rodina zítra žít, kde bude bydlet, a co se mnou bude, až zestárnu.
Těch podob otroctví je ve skutečnosti mnohem víc. Nikdo z nás nejsme úplně svobodný. To, co křesťanská tradice nazývá slovem hřích, pro dnešního člověka v podstatě nesrozumitelným, by se dalo označit také jako nesvoboda, otročení. Člověk přestal sloužit Bohu, přestal ho uznávat jako svého Pána, ale tím se nestal svobodným. Jen začal sloužit jiným pánům, těm s malým p. Otrokářům vnitřním i vnějším, duchovním i tělesným, líbivým i hnusným. Všichni ale mají jedno společné: nemyslí to s námi dobře, jen po nás chtějí, abychom se báli a hrbili se. Berou nám důstojnost.
Proč ale Ježíš uzdravil nemocnou ženu právě v sobotu? To nemohl o den počkat? Sobota byla pro Židy takovým svátkem svobody. Tehdy si připomínali vysvobození z Egypta a současně napodobovali svého Stvořitele, který si po šesti dnech práce odpočinul. Aspoň jeden den v týdnu tak mohli ochutnat kousek té svobody, kterou pro nás Bůh připravil na konci času. Svobody nejen od práce, ale především svobody pro Hospodina, svobody, v níž člověk nebude už ničím spoután a bude moci plně být takovým, jakým ho Bůh zamýšlel. Právě v sobotu, při oslavě Božího osvobození, Ježíš také osvobozuje. Nemůže s tím otálet. Chce ukázat, že toužebně očekávaný svobody věk zlatý, kde spadnou okovy, jak zpíváme v jedné písni, přichází už teď a tady, v Ježíšově přítomnosti.
Ježíšův čin má ovšem odezvu nejen radostnou, ale také tu druhou. Příznačné je, že se představený synagogy neoboří přímo na Ježíše, to si asi nechce dovolit. Odnesou to shromáždění lidé, na ty si troufne, ty klidně pokárá. Je otázka, jestli Ježíšův čin vůbec pochopil. Vypadá to, že spíš ne: Ježíše pokládá za běžného léčitele, který z nějakého důvodu, nejspíš kvůli vlastnímu obohacení, provozuje svou praxi i v den sváteční a léčí navíc zjevně neakutní případy. Kdyby šlo nemocnému o život, bylo by možné udělat výjimku a poskytnout péči i v sobotu. Ale co v případě ženy, jejíž zdravotní stav je už dlouhá léta beze změny?
Možná ale šéf synagogy tuší, že Ježíš je nebo chce být někým víc než jen léčitelem. Tím by mohlo být nebezpečný, a jeho činnost je proto zapotřebí v zárodku potlačit. Obvinění, že v sobotu se neléčí, se snadno nabízí. Ale skutečný úmysl představeného je jiný: tebe tu, Ježíši nechceme.
Ježíš ve své odpovědi vlastně jen připomíná to, co je podstatou svátečního dne – a co vzdělaný náboženský představitel samozřejmě také dobře ví. Sobota se tehdy možná jevila jako svazující seznam příkazů a zákazů, ale její smysl byl přesně opačný. Sobota voní svobodou, radostí a nadějí. Dokonce i vůl, osel a jiná zvířata to smějí pocítit, když je hospodář v sobotu odvazuje od žlabu a dává jim napít. Vždyť přece celé tvorstvo, jak píše apoštol Pavel, vinou člověka sténá, ale jednou bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody. Jak bychom mohli to, co dopřejeme zvířatům každý sedmý den, odepřít člověku, který trpí již osmnáct let?
Dnešní příběh nás vede mimo jiné k zamyšlení, jestli i naše sváteční dny dýchají radostí a svobodou, která nám byla v Kristu darována. Vnímáme bohoslužby skutečně jako prostor, kde smíme vždy znovu přijmout ujištění, že navzdory všemu, co se nás pokouší zotročit, je nad námi jediný dobrotivý Pán? A dokážeme toto zaslíbení přenést i do všedních dní, kdy na nás znovu dolehnou všelijaké tlaky, kdekdo a kdeco nás vláčí, kam sami nechceme, a tak si bolestně uvědomujeme vlastní omezenost a křehkost? A konečně: umíme následovat Ježíše a alespoň malou měrou přispět k tomu, aby byl svět svobodnější, aby jeden druhého nemanipuloval a nezneužíval ke svým cílům? Pamatujme na to: jsme Boží děti a nikdo si na nás nemá činit nárok a brát nám důstojnost. Nemusíme se už hrbit, jsme svobodní.
Amen.
Ondřej Kolář