Mezinárodní bohoslužba 4. 9. 2022

Pokud vám zde video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.

Kázání

Matouš 16, 13–17
(13) Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
(14) Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“
(15) Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
(16) Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“
(17) Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

Jednou ta otázka přijít musela. Až se divíme, že přišla docela pozdě. Podle Matoušova evangelia se nacházíme přibližně v polovině Ježíšova příběhu. Je nejvyšší čas, aby si alespoň Ježíšovi nejbližší ujasnili, kdo jejich mistr vlastně je. Kdo je ten, se kterým se rozhodli spojit své životy. Ta klíčová otázka stála dlouho v pozadí. Evangelista zatím vyprávěl především o tom, co Ježíš zvěstoval a co vykonal. Když Ježíš o několik kapitol předtím vystoupil na horu a představil svůj program, možná někteří čekali, že jim své tajemství prozradí. Ale on místo toho začal hovořit o chudých v duchu, plačících, tichých, hladovějících a žíznících po spravedlnosti, milosrdných a dalších, kteří mají být blažení, protože jejich je království nebeské. Ano, království Boží, to je společný jmenovatel Ježíšova vystoupení.

Dá se říci, že Ježíš nezvěstoval Ježíše. Přinejmenším pro počáteční období jeho působení to tak skutečně platí: nezvěstoval sebe, ale Boží království a jeho blízkost. Zval do něho všechny, kdo sami sebe vnímali spíš jako Bohu vzdálené, Bohem zapomenuté, z jeho království vyloučené. Takže byl Ježíš takovým Božím poslem? Tak by tomu bylo v případě, že by o Božím království jen mluvil. On ho ale lidem zcela konkrétně a přímo hmatatelně přinášel, jak o tom svědčí mnohá jeho uzdravení a vymítání démonů. Kam Ježíš vstoupil, tam se začal svět skutečně proměňovat, tam – i když třeba jen na malém prostoru – musely mocnosti zla a zmaru vyklidit pole a ustoupit Boží moci. V Ježíši se lidé setkávali nejen se slovem o Bohu, ale s Bohem samotným.

Proto se dříve či později musela tato otázka vynořit: kdo je Ježíš? Je zajímavé, že Ježíš se nejprve ptá svých učedníků nikoli na jejich názor, ale na názor ostatních lidí. A navíc ještě otázku formuluje nepřímo: Za koho lidé pokládají Syna člověka? Syn člověka je označení, které bylo Ježíšovi samotnému zřejmě blízké. Odkazuje ke knize Daniel, kde se mluví o tajemné postavě posledního času. Synu člověka má být dána vladařská moc, sláva a království, a mají ho uctívat všichni lidé různých národností a jazyků. Nicméně to nevylučuje, že se jedná skutečně o pouhého člověka. V Ježíšově otázce se skrývá možná právě tato pointa: Ježíš, navzdory všemu velkému, co učinil, nepůsobí jako nebeská nadpřirozená postava. Nechová se jako Bůh chodící po zemi. Je to člověk – se vším, co k němu patří. Za koho jej tedy lidé pokládají?

Ježíše zajímá, co si o něm běžní lidé myslí. Zajímá ho, jaký mají jeho slova a činy dopad. Nestojí o popularitu a slávu, ale chce, aby mu lidé porozuměli a přijali jeho poselství. Proto je jeho otázka na místě. A proto bychom jí neměli pohrdat ani my. Co si dnešní lidé myslí o Ježíšovi? Bylo by zajímavé, kdyby existoval nějaký výzkum na toto téma. Ze své zkušenosti vím, že někteří lidé považují Ježíše za obdivuhodnou a inspirativní postavu, avšak ihned dodávají, že jeho poselství církev překroutila a zatemnila. Ježíš ano, církev ne. Tento postoj nás možná dráždí. Ale také nás může přivést k zamyšlení, zda se církev často nechová právě velice neježíšovsky: Zatímco Ježíš neukazoval především na sebe, ale nad sebe, k Božímu království, církev ne vždy ukazuje nad sebe k Ježíši. Ne vždy dáváme my křesťané jasně najevo, že zde na světě nejsme kvůli sobě, ale kvůli svému Pánu a jeho díle ve světě. Připusťme také, že lidé mimo církev mohou postihnout o Ježíši cosi zásadního, co se nám v naší zvěsti někdy vytrácí. Například církev příliš často ve jménu Ježíše soudila, vylučovala, trestala – tedy činila přesný opak toho, co činil on sám.

Za koho považovali Ježíše během jeho života? Široká veřejnost překvapivě nebyla nějak zvlášť pomýlená a Ježíše hodnotila vysoko. Vnímala ho jako znovuzrozeného proroka, například Jana Křitele, Elijáše či Jeremjáše. S každou z těchto postav měl Ježíš skutečně leccos společného. Nejvíce asi to, že se kvůli svému poslání dostali do konfliktu s vládnoucí mocí, avšak ze své cesty neuhnuli, i za cenu pronásledování. Lidé si nejspíš představovali, že Ježíš na tyto velké proroky naváže a bude pokračoval v tom, co jim samotným nebylo dopřáno dovést do konce. Všimněme si, že Ježíš tyto názory nekritizuje a neodmítá: mají totiž v sobě kus pravdy. Ale není to pravda celá, Ježíš není jen Boží posel. Proto se Ježíš obrací na své učedníky. Co si o mně myslíte vy?

Slova se ujme vždy pohotový a energický Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Víme, že Ježíš byl vůči titulu Mesiáš zdrženlivý, protože se s ním spojovala očekávání, která mu byla cizí. Mesiáš – ale jaký? Hned o pár řádků dál se ukáže, že Petr sám nechce připustit, aby mesiáš trpěl a byl zabit svými nepřáteli. Nicméně v tom zásadním se Petr nezmýlil. Ježíš není jen další z řady proroků. V Ježíšově přítomnosti je přítomen Bůh sám. Nejen Syn člověka, ale také Syn Boží. To zatím není žádná propracovaná teologie, ale tu Ježíš po svých učednících ani nepožaduje. Ostatně: ani po dvou tisících let teologického vývoje na tom nejsme o mnoho lépe. Stojíme před tajemstvím. Ježíš: člověk jako já a ty, člověk z masa a kostí – ale právě v něm se zpřítomnil Bůh sám a ukázal, kým je. Totiž Bohem lásky a milosrdenství.

Za koho mě pokládáte vy? To je otázka namířená i na nás. Samozřejmě na ni můžeme odpovědět třeba příslušnou pasáží apoštolského vyznání, anebo si vzpomeneme na to, co jsme se učili při konfirmační přípravě. To je v pořádku. Tato otázka je ale zároveň velmi osobní. Ve své víře se sice můžeme a máme opřít o církev a její tradici a je dobře, že jsme jí obklopeni. A přece nakonec stojíme před svým Spasitelem každý sám za sebe. Co pro mě znamená Ježíš? Jak to, co o něm vyznávám, prostupuje a ovlivňuje mé myšlení, cítění, jednání? Stojím si za svým vyznáním v různých situacích, které mě potkávají? Vpustím evangelium skutečně do všech oblastí svého života, anebo si raději vyhradím i nějaký prostor, kde si rozhoduji po svém? Ani Petr, ani nikdo z nás o sobě nemůžeme říci, že věříme tak, jak bychom měli. Ale i my, se svou často kolísající a zmatenou vírou, jsme pozvaní do Božího království.

Amen.

Ondřej Kolář