Kázání
Matouš 7, 24–27
(24) A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
(25) Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.
(26) Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
(27) A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
Na čem ve svých životech stavíte? Co je vaší oporou? Na co se spoléháte? Tyto otázky kladu lidem mimo církev, kteří ale přesto z nějakého důvodu stojí o rozhovor s farářem. Kdybych se zeptal: v co věříte? Případně rovnou: věříte v Boha? – narazil bych nejspíš na rozpaky až odmítnutí, protože taková otázka už příliš zavání náboženstvím, se kterým tito lidé nechtějí mít obvykle nic společného.
Naopak otázka po základech vlastního života míří přímo a rychle k věci. Každý totiž na něčem staví, každý se na něco spoléhá – člověk náboženský i nenáboženský. Občas zaslechnu odpověď: já se spoléhám sám na sebe a nikomu a ničemu nevěřím. Dobrá, ale také to je dost významné vyznání. Můžeme se opravdu vždy a ve všem opřít sami o sebe?
Marxisté říkají, že základnou lidské společnosti jsou hmotné, ekonomické podmínky a vztahy, na kterých se teprve buduje kultura, náboženství, duchovno, což je tedy jakási nadstavba. Ježíš otevírá opačný pohled na životní příběh člověka. Základem je moje rozhodnutí, podle čeho se budu na své cestě orientovat, koho či co budu poslouchat, co bude měřítkem mého jednání.
Jistě mě nějak určují také různé materiální danosti, které nemohu ovlivnit – třeba zda jsem se narodil v celkem bohaté a vyspělé České republice v mírném podnebném pásu, anebo v chudé subsaharské Africe v tropech. Ale nakonec je na mně, co nebo kdo bude pro mé srdce a mysl tím rozhodujícím a tím spolehlivým. Takové rozhodnutí je duchovní, či přímo náboženské. To je základna. A od něho se pak odvíjí vše ostatní, tedy ta nadstavba.
Dva stavitelé postavili dům, slyšeli jsme. Všimněme si, že se vůbec nic nedovídáme o tom, jak ty domy vypadaly. Můžeme se jen dohadovat. Ten, kdo stavěl na skále, měl o poznání těžší dřinu se základovými pracemi, a tak mu možná nezbylo dost prostředků a sil k vybudování nějakého honosného sídla. Stavitel na písku si naproti tomu mohl dovolit postupovat rychle, nejspíš byl brzy hotový a mohl se více zabývat tím, jak bude dům vybaven a jak bude reprezentovat svého majitele.
Ale o tom skutečně nevíme nic. Možná byly oba domy k nerozeznání podobné. První pohled na lidský život mnoho neprozrazuje a může nás také klamat. Skvělá kariéra a úspěch mohou být postaveny na nefunkční rodině a dětech odložených na vedlejší kolej. Vratkost takových základů se ovšem provalí až tehdy, když přijdou různé průšvihy, například když dětí zjistí, že jim nepřítomnost a nelásku rodičů může celkem dobře nahradit nějaký bílý prášek.
Ovšem pozor na laciné moralizování. Pohroma, o které mluví Ježíš, totiž nepřichází jen na toho, kdo stavěl na písku. Přichází i na toho druhého. Přicházívá na nás všechny, bez výjimky. Přívaly deště a vichřice prostě v životě nastávají. A Ježíš ani náznakem netvrdí, že jsou trestem za bezbožný život. Bůh v Ježíšově podobenství není rozhněvaný na lidskou mělkost a povrchnost. Nečeká, až stavitel svůj dům na písku vybuduje, aby ho pak se škodolibostí smetl jak domeček z karet. Neštěstí tu zůstává bez vysvětlení, jak je tomu ostatně v bibli často. Ježíš pouze předpokládá, že padá na dobré zlé, na úspěšné i neúspěšné, bohaté i chudé. Snad se nám to zdá být nespravedlivé, ale tak to prostě chodí.
Nicméně právě proto, že jasná obloha bez mráčků se může kdykoli a náhle změnit v uragán, je nutné se na to připravit. Stavitel na skále o tom ví. Chystá se nejen na to, aby dobře a hezky bydlel, ale také na dny zlé, kdy se nedaří. Stavitel na písku naproti tomu žije v bláhové představě, že bude vždycky dobře a nesnáze se mu vyhnou, že bude navždy mladý, zdravý a silný a vůbec vše bude vycházet podle jeho představ. Tuto představu nám ostatně vnucuje reklama každý den, a tak je těžké jí nepodlehnout. Jenže považme – i kdyby se do našeho života běhu nepřihnala ani jedna vichřice, což je dost nepravděpodobné, jedna významná změna počasí přijde zcela jistě – zestárneme. A jakým způsobem zestárneme, o tom se do značné míry rozhoduje již dlouho předtím. Na sklonku života sklízíme, co jsme zaseli. Ukáže se nejen to, jak jsme pečovali o své zdraví, ale především, zda jsme pěstovali vztahy se svými blízkými, kteří nás pak mohou podržet v naší slabosti a nemohoucnosti.
Příval vod nepochybně způsobí škody jednomu i druhému, prozíravému i bláznivému. Nikdo není imunní, neotřesitelný ani dokonale chráněný. Dům toho prvního se ale nezhroutí. Bude jistě všelijak pošramocený, takže ho bude nutné vyspravovat, avšak nikoli stavět od nuly znovu. Zůstane stát, protože má pevný základ. Co je tedy tímto spolehlivým základem?
Kdo slyší má slova a plní je – to je Ježíšův pokyn, jak si uspořádat život, aby ho ani ta veliká povodeň nesmetla. Není to ovšem žádný jednoduchý návod, žádné štěstí v pěti krocích. Ježíš totiž odkazuje na své právě pronesené kázání na hoře. Přiznejme si, že i my křesťané máme potíže brát toto kázání vážně, natož podle něj žít. Ježíšova slova na nás působí přemrštěně, nerealisticky, až nelidsky. Nezdá se nám, že by jejich dodržování mělo zajistit naplněný život. Kdyby se jimi někdo beze zbytku řídil, byl by spíš za blázna.
Tak posuďte sami. K čemu je například dobré, že máme milovat své nepřátele, a dokonce se za ně modlit? Neměli bychom se jim raději všemi způsoby bránit? K čemu je dobré, nastavovat druhou tvář, když mě někdo uhodí do té první? Vždyť budu jen za slabocha a každý si na mne bude dovolovat! Co je špatného na spravedlivém hněvu? Vždyť je to přece přirozená emoce, obranná reakce, kterou není radno potlačovat. Čím se až tak proviní člověk, který pohlédne na cizí ženu chtivě? Vždyť jí vůbec neublížil a své manželce také ne, pokud si toho tedy ona nevšimne. Proč bych si měl utínat ruku jen proto, že mě svádí? Vždyť jsem zatím tou rukou nic zlého neprovedl. Jaký smysl má prokazovat dobrodiní ve skrytu? Vždyť si pak nikdo ani nevšimne, jak jsem skvělý, a nepochválí mě, ani neodmění. Proč si ukládat poklady jen v nebi a nad těmi pozemskými mávnout rukou? Vždyť kdo nespoří a nezajišťuje se, ten se v budoucnosti se zlou potáže. A tak dále.
A přece tato Ježíšova slova, bláznivá v očích světa a snad i v očích našich, jsou tím pravým základem pro život. Komu se stanou orientačním bodem v životě, ten se nemusí obávat ani přívalového deště, který se prostě čas od času přižene. Protože nastavit druhou tvář nemusí být projevem zbabělosti, ale může být také odvážným činem: nenechám si totiž od agresora vnutit roli nepřítele. Protože odpuštění je tím nejlepším lékem na vleklé spory, které nakonec vyčerpávají a ničí nejvíce toho, kdo neumí odpustit a tvrdošíjně hledá pomstu. Protože chtivý pohled na cizí ženu vypadá sice neškodně, ale když člověk zrovna prochází manželskou krizí, může se stát spouštěčem naprostého krachu vztahu, který by se dal třeba ještě zachránit. Protože sebechvála a povýšenost nejenže smrdí, ale hlavně neustojí střet s tvrdou skutečností, v níž nikdo není pupek světa. Protože ukládání pokladů na zemi člověka velmi rychle zotročí a v touze nashromáždit ještě víc a víc se ocitne na šikmé ploše.
V psychiatrické nemocnici se pravidelně setkávám s lidmi, jejich život se sesypal. Nemohu ale říci, že to byla vždycky jejich vina. Mnozí z nich vyrůstali v tak nevlídném a neláskyplném prostředí, že je to celoživotně těžce poznamenalo. Ty základy domu našeho života si totiž nebudujeme jen my sami, ale zčásti je dostáváme od našich rodičů – tím, co nám předali dědičně, a zejména tím, jak nás vychovali. Jak může budovat svůj dům někdo, kdo žádnou solidní výbavu pro život nedostal? Každý z nás jsme různě odolní. Ježíš nechválí ty statečné, bez bázně a chvění, ani nezatracuje psychicky labilní. Jen zvěstuje, že jeho slova, jsou-li brána vážně, dávají člověku mocnou oporu v různých bouřích. Vybavují nás žebříčkem hodnot, které se sice odlišují od většinového mínění, ale nakonec se prokazují jako překvapivě houževnaté. Ježíšova slova nám umožňují, abychom se nenechali vláčet dobovými náladami, módami a trendy a dokázali zaujmout pevný postoj. Dávají ukotvení právě tehdy, když se v životě všechno sype, rozostřuje a relativizuje. Ano, Ježíšova slova jsou často nepříjemná a nehladí nás po srsti, ale stojí za to je pozorně poslouchat, dát se jimi znepokojit, vyprovokovat k přemýšlení a inspirovat k jednání.
Ondřej Kolář