Kázání
Exodus 18, 13–27
(13) Nazítří se Mojžíš posadil, aby soudil lid. Lid musel stát před Mojžíšem od rána do večera.
(14) Mojžíšův tchán se díval na celé jeho jednání s lidem a řekl: „Jakým způsobem to s lidem jednáš? Proč sám sedíš a všechen lid kolem tebe stojí od rána do večera?“
(15) Mojžíš tchánovi odpověděl: „Lid ke mně přichází dotazovat se Boha.
(16) Když něco mají, přijde ta záležitost přede mne a já rozsoudím mezi oběma stranami; učím je znát Boží nařízení a řády.“
(17) Mojžíšův tchán mu odpověděl: „Není to dobrý způsob, jak to děláš.
(18) Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš.
(19) Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou: Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu.
(20) Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit.
(21) Vyhlédni si pak ze všeho lidu schopné muže, kteří se bojí Boha, milují pravdu a nenávidí úplatek. Dosaď je nad nimi za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti.
(22) Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.
(23) Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“
(24) Mojžíš svého tchána uposlechl a učinil všechno, co řekl.
(25) Vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti.
(26) Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Mojžíšovi a všechny menší záležitosti soudili sami.
(27) Potom Mojžíš svého tchána propustil a ten se ubíral do své země.
Dnešní biblický oddíl nás zpravuje o tom, jak bylo ustanoveno první staršovstvo. Těch rozdílů oproti staršovstvu v současných evangelických církvích je samozřejmě spousta. Přesto ale stojí za to se do této zprávy trochu více zaposlouchat. Objevíme v ní totiž mnohé, co platí až do dnešních časů.
Nejpozoruhodnější je samotná postava Mojžíšova tchána. Čtenáři knihy Exodus již vědí, že se jmenoval Jitro, byl to pohanský kněz z Midjánu, a Mojžíš se k němu uchýlil, když ještě coby mladík prchal z Egypta před faraonem. Nakonec si Mojžíš vzal za ženu Jitrovu dceru Siporu a měl s ní dva syny. Z hlediska pozdějších dějin Izraele jsou tyto informace poměrně zarážející. Z Midjánců se totiž postupem času stali úhlavní nepřátelé Izraele. Oba národy proti sobě několikrát bojovaly a Izraelci dokonce měli od Hospodina příkaz tento pohanský národ nijak nešetřit a zcela ho vyhubit.
V Mojžíšově příběhu vystupuje Midjánec Jitro v dost jiném světle. Nejen, že se ochotně ujímá uprchlíka Mojžíše a daruje mu svou dceru za ženu, ale přátelsky se k němu hlásí i mnohem později, když už je Mojžíš s celým lidem na cestě do zaslíbené země. Dokonce pak spolu obětují Hospodinu, což by mohlo znamenat, že Midjánci Hospodina také uctívali – možná ale vedle jiných bohů.
To, co nastalo vzápětí, bychom mohli nazvat nábožensko-politicko-soudní reformou, a to poměrně zásadní. Jsme zvyklí na to, že takové reformy se v dějinách Božího lidu děly na pokyn Boha samotného. Kdo jiný než Hospodin by měl právo takto významně zasahovat do chodu izraelského společenství? A teď najednou přichází jakýsi pohanský kněz, kterého nejspíš kromě Mojžíše nikdo moc nezná, a začne Mojžíšovi radit, co má dělat jinak. A Mojžíš jeho rady poslušně a vděčně přijímá. Jako by je nařizoval sám Hospodin.
To je důležitý podnět i pro nás. Církev má své světě své nezastupitelné poslání – hlásat Kristovo evangelium. Nemá ale žádný patent na rozum, nemá odpověď na všechny možné otázky tohoto světa. A už vůbec nemá právo všechny okolo povýšeně mistrovat a mluvit do věcí, kterým nerozumí. V minulosti takto církev skutečně působila: domnívala se, že musí mít kontrolu nad celou společností a vším, co se v ní odehrává. Vnímala to jako svou svatou povinnost. Na všechny oblasti lidského života chtěla mít svůj údajně jediný neomylný pohled a recept. A dokud měla moc, také tento svůj postoj pohled tvrdě prosazovala. Kontrolovala nejen náboženský život, ale také vědecké bádání, výchovu, školství, hospodářství i politiku. Všude udílela zákazy a příkazy.
Dnes je církev ve svém působení ve společnosti opatrnější a je to tak dobře. Čím dál víc si uvědomuje, že dřív, než začne do něčeho mluvit, měla by se nejprve nechat důkladně poučit od těch, kdo tomu rozumějí. Svět se navíc stal nesmírně složitým a nepřehledným – a spolu s tím přibylo také různých zjednodušujících a černobílých řešení. Církev si musí dávat pozor, aby se nezařadila do početného zástupu těch, kteří na vše mají rychlou a pádnou odpověď. Úkolem církve není na všechno mít křesťanský názor. Ukazuje se, že často stačí vděčně přijmout názor někoho povolanějšího. Například je jistě křesťanským postojem chránit přírodu jako dobré Boží stvoření. Ale jak se to konkrétně má dít, o tom nechť si církev nechá poradit.
Církev se nemusí stydět ani za to, když i do svých vlastních záležitostí nechá mluvit takzvaně pohanský svět okolo a převezme řešení, které se tam osvědčilo. Anebo se alespoň nechá inspirovat. Je vždycky prospěšné, když nasloucháme také hlasům zvenčí. K tomu patří ochota brát vážně, jak nás křesťany naše okolí vnímá. Zralý člověk a zralá církev umí přijmout i kritiku. Vždyť lidé mimo církev nás mohou upozornit na mnoho věcí, které na sobě kvůli jakési provozní slepotě nepozorujeme. Mohou nás plodně vyrušit a třeba i vykolejit ze zaběhaných zvyklostí. Mohou zpochybnit to, co kdovíproč pokládáme za nedotknutelné tradice.
Dnešní příběh nám vykresluje Boží lid ne jako instituci, která má nutkavou potřebu stále někoho poučovat a ukázňovat, ale jako společenství, kdo se nechává druhým poučit a ovlivnit. I když je to pohanský kněz. Není nutné, aby byl Mojžíš na všechno sám. Může své povinnosti rozdělit mezi ostatní, aby se tím víc mohl věnovat úkolům, v nichž je nezastupitelný. Dnes bychom to nazvali principem subsidiarity – tedy co největší přenesení odpovědnosti na nižší úrovně. Jinými slovy: co může dobře udělat presbyter, to nemusí dělat Mojžíš. Protože ten presbyter na to bude mít nejen víc času, ale také má blíž k lidem, kteří jsou mu svěřeni, má o nich přehled, víc zná jejich problémy a umí je účinněji řešit. Celá pospolitost Izraelců tak může lépe obstát na náročné cestě, která je před nimi a přinese ještě mnoho těžkostí a výzev.
Toto přenesení odpovědnosti ale mění také pozici samotného Mojžíše. Samozřejmě dál zůstává vůdcem izraelského lidu. Zastupuje Izraelce před Bohem, přednáší před něj jejich záležitosti, ale také naopak tlumočí Boží nařízení lidu a vyučuje ho v nich. Ustanovení starších rozhodně není umenšením Mojžíšovy autority. Ale přece se něco důležitého mění. Mojžíš nemusí být u všeho, nemusí rozhodovat o každé jednotlivosti, nemusí uplatňovat svou pravomoc všude. Nemusí nést celé břemeno vládnutí, to se rozloží mezi další lidi. Dává jim svou důvěru. Ne každý vůdce to ovšem dokáže, mnohým v tom brání jejich vlastní ješitnost.
Možná je takové uspořádání pro nás evangelíky něčím samozřejmým, co ani nemusíme připomínat a zdůrazňovat. Nejsme přece žádná sekta, máme nad sebou žádného neomylného vůdce, který rozhoduje o všem. Nejsem si ale jistý, jestli tento princip často není jen na papíře. Práce staršovstva je takovým dobrým testem toho, jak si v rozdělení povinností a služeb vedeme. Přitom nestačí jen říci, že farář či farářka by neměli dělat všechno a kdosi by jim měl pomoci. Nejde přece o pomoc, ale o podíl na odpovědnosti.
To se týká zejména záležitostí, v nichž farář či farářka nemá dostatečnou kompetenci. Mrzí mě, že se členům církve, kteří nejsou ve farářské službě, říká laici. Tohle podivné označení vyvolává dojem, že laici jsou ti nevzdělaní nebo alespoň nedostatečně vzdělaní, a přesto se jaksi vměšují do práce vzdělaného faráře. To je samozřejmě omyl. Takzvaní laici jsou přece odborníci ve svých oborech, mají svoje znalosti, dovednosti a zkušenosti, které uplatňují v církvi. Jsou zběhlí v podnikání, právu, ekonomii, vzdělávání, sociální práci, IT, hudbě a v mnoha dalších oblastech – a to vše dávají do služeb sboru. Sbor totiž není jen čistě duchovním společenstvím, ale má svou hmotnou stránku. Ta není něčím přízemním a nedůležitým. Církev putuje po zemi, nevznáší se v oblacích.
Odpovědnost za život sboru má ale ještě mnohem hlubší zakotvení – hlubší, než můžeme vyčíst z dnešního příběhu. Spočívá ve všeobecném kněžství všech věřících. Každý a každá z nás jsme ve křtu spojeni s Kristem a nepotřebujeme žádného kněze, prostředníka či poručníka. K Bohu nikdo z nás nemá blíž a nikdo dál. To také znamená, že z Božího pohledu nikdo není v církvi důležitější či méně důležitý. Všichni jsme Bohem povoláni, všichni tvoříme církev stejnou měrou. A proto má také za církev každý svůj díl odpovědnosti.
Někdy bývá církev přirovnávána k duchovní čerpací stanici, kde si lidé chodí pro povzbuzení, útěchu a posilu. Tento obraz je mi celkem sympatický, ale má své meze. Zavání zase jakýmsi dělením, totiž na ty, kdo tuto čerpací stanici spravují a obsluhují, a ty, kdo si čas od času, když zrovna potřebují, dojedou pro duchovní palivo. Chtěl bych nabídnout trochu jiný obraz: nejsme rozděleni na ty, co dávají, a ty, co přijímají. Ve vztahu ke Kristu přece všichni především přijímáme a radostně čerpáme. Současně ale také všichni máme dávat – tedy pečovat o to, aby sbor byl místem, kde se evangelium zvěstuje a kde se podle něj žije. Všichni přijímáme a všichni máme také dávat: sebe sama, svá obdarování, své síly.
Amen.
Ondřej Kolář