Kázání
Zjevení Janovo 5, 1–14
(1) A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
(2) Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“
(3) Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.
(4) Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.
(5) Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“
(6) Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.
(7) Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.
(8) A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.
(9) A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras
(10) a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“
(11) A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů – bylo jich na tisíce a na statisíce;
(12) slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“
(13) A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“
(14) A ty čtyři bytosti řekly: „Amen;“ starci padli na kolena a klaněli se.
Dnes se k bohoslužbě scházíme jako lidé různých ras, jazyků, kultur, generací a národností. Nejen dnes, ale již více než dvacet let se taková bohoslužba záměrně koná zde, v kostele u Jákobova žebříku v Kobylisích. Před dvaceti lety a ani nyní není tento způsob bohoslužby pro většinu církví preferovaný a v jistém smyslu se zdá, že jde proti přirozené lidské povaze. Proč tedy sloužíme Bohu právě takto? Jedním z důvodů může být dnešní biblický text.
Prvními posluchači knihy Zjevení byli svatí mladé církve, kteří procházeli těžkostmi a pronásledováním v Římské říši. Autor Jan jim dává poznat, jak vypadá nebeská bohoslužba, kterou viděl skrze Ducha svatého. V nebi je trůn a na něm sedí Bůh. Kolem trůnu je čtyřiadvacet trůnů, na nich sedí čtyřiadvacet starších. Číslo 24 je součtem dvanácti izraelských kmenů a dvanácti apoštolů prvotní církve, takže čtyřiadvacet starších představuje celý Boží lid. Kolem trůnu jsou čtyři živí tvorové s tváří lva, býka, orla a člověka, kteří představují celé Boží stvoření. Jan vidí tyto čtyři živé tvory, jak dnem i nocí bez ustání chválí a uctívají Boží svatost. Vidí také čtyřiadvacet starců, jak se klanějí před tím, kdo sedí na trůnu, uctívají ho a pokládají před trůn své koruny. Proč mu to Bůh ukazuje? Může se zdát, že šelma, císařští vládci nebo náboženské autority ovládají světové dějiny, ale ve skutečnosti tomu tak není. I v těch dobách, kdy Boží služebníci procházeli ve světě těžkostmi a pronásledováním, i v době, v níž žijeme dnes, existuje ve světě Boží království a Bůh má ve svých rukou dějin, a proto je církev povolána, aby vytrvala ve víře v Boha a zvítězila nad světem.
Jan poté uviděl svitek v pravici toho, kdo seděl na trůnu. Byla to kniha s písmem na obou stranách a zapečetěná sedmi pečetěmi. Když se Jan zarmoutil, protože nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl svitek otevřít ani vidět, řekl jeden ze starších: Zvítězil Lev z pokolení Judova, potomek Davidův. On otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Vtom přišel beránek, který vypadal jako obětovaný, a vzal svitek z ruky toho, který seděl na trůnu. Kdo je tento Beránek? Ježíš Kristus! To, že vzal svitek, znamená, že drží klíč k dějinám světa. Důvod, proč byl hoden vzít svitek a otevřít jej, spočívá v tom, že zvítězil a tajemství jeho vítězství spočívá v tom, že se mocný Lev stal zabitým Beránkem. Vítězství tohoto Beránka Ježíše skutečně odhaluje způsob, jakým Bůh vládne světu, a prostředky, jimiž uplatňuje svou moc. Boží Syn netrval na rovném postavení s Bohem, ale snížil se a sestoupil do rovného postavení s lidmi. A vydal sám sebe na kříž pro druhé. Bůh ho však přivedl zpět k životu a znovu ho vyvýšil. Ježíšovo vítězství nebylo skrze násilí, ale skrze sebedarující lásku.
Proto si toto vítězství zaslouží. Je hoden chvály a uctívání. Když Beránek vzal svitek, čtyři živé bytosti a čtyřiadvacet starců před ním padlo na zem a v rukou drželi nástroje pro chvalozpěvy a nádoby s modlitbami svatých. Zpívaly také tisíce andělů: Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ Zpívalo také všechno stvoření na nebi, na zemi i v moři: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ Úcta, která byla vzdávána tomu, kdo sedí na trůnu, je vzdávána také Beránkovi, který zvítězil, Ježíši, který vidí svět sedmi očima. Církve, které hlásají toto sdílení slávy a moci mezi Otcem a Synem, musí zvážit, jak by se tato teologie měla odrážet ve vztazích mezi jejich členy. Jak by měla vypadat církev, která odráží jednotu a rozdílnost, společenství a jinakost, které existují v Trojjediném Bohu? Musí to být církev, která usiluje o „jednotu v různosti“ a která pro tuto vizi praktikuje lásku sebe-vyprázdnění, pokoření a darování sebe sama.
V nové písni, kterou zpívají čtyři živé bytosti a čtyřiadvacet starců, je popsán vztah mezi vítězným Beránkem a církví: “Protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras.” Řecké slovo výkupné je zde jakýmsi ekonomickým termínem. V té době se tento termín používal v situacích, kdy byli vykupováni váleční zajatci, aby mohli být přivedeni domů. Stejně jako otroka může někdo jiný vykoupit, Ježíš nás svou obětí na kříži osvobodil z moci hříchu a smrti a vrátil nás Bohu. Je zmíněno, že takto vykoupený Boží lid nejsou jen lidé jedné rasy, jednoho jazyka nebo jedné národnosti. Právě proto byli v prvních církvích Židé i Řekové, otroci i svobodní, muži i ženy, obřezaní i neobřezaní, staří i mladí. Navzdory této rozmanitosti a rozdílům mohli být společně rovnocenným Božím lidem díky tomu, že všichni byli vykoupeni Beránkovou krví.
V té písni se zpívá: “a učinil je králi a kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ To připomíná dávnou dobu, kdy Bůh nazval Izrael „kněžským královstvím“. Jan to však rozděluje na dvě části a mluví o králích a kněžích. Důvodem bylo zřejmě záměrně dát do kontrastu církev, která se zrodila díky vykupitelskému dílu Ježíše Krista, a římskou říši, která se pyšní velkou mocí v současném světě. Církev je svého druhu „království“. Není to však království, které by se řídilo stejným způsobem jako Římská říše. Církev je společenství, které je povoláno ztělesňovat a dosvědčovat Boží spravedlivou vládu lásky. Také se tu říká, že Ježíš učinil „kněžími“ ty, kteří byli vykoupeni jeho krví. V minulosti mohli být kněžími pouze lidé, kteří patřili k určitému národu a kmeni, ale nyní se kněžími mohou stát věřící, kteří slouží Bohu ve světě bez ohledu na svou rasu, jazyk, pohlaví, třídu, generaci nebo národnost. Nyní se přímo těší z Boží přítomnosti. Rozšiřují Kristovo vykupitelské dílo na zbytek světa. A prokazují Bohu opravdovou úctu.
V tomto smyslu je tato píseň nazvána „novou písní“. Protože to, co Bůh učinil skrze Ježíše Beránka, se stalo přelomem v dějinách. Boží království je světu dosvědčováno skrze Boží lid, který následuje Ježíše Krista. Důvod, proč lidé z různých prostředí takto společně uctívají Boha, lze nalézt v dnešním textu. Toto nebeské uctívání, které Jan viděl a popsal, bylo poselstvím, které učilo církve a křesťany na zemi, jak mají ve svém životě uctívat Boha. Bohoslužba je jak náboženský, tak politický akt. Ukazuje, komu jsem věrný. V kontextu doby, kdy byla kniha Zjevení napsána, nabývá bohoslužba významu odporu proti Římské říši, protože se věřící snaží být věrní pouze Bohu. Stejně tak bohoslužba církve usilující o „jednotu v rozmanitosti“ nabývá významu odporu na jedné straně proti kulturám, které usilují o nadvládu nebo asimilaci, a na druhé straně proti kulturám, které usilují o segregaci a fragmentaci. ‚Asimilace‘ má za cíl připodobnit k nám lidi, kteří se od nás liší. ‚Segregace‘ má za cíl vyloučit ty, kdo se od nás liší. Jaké jsou směry, kterými by se církev měla ubírat v multietnické a multikulturní společnosti, ve které dnes žijeme?
Bohoslužba, jejíž středem je Bůh, nás vyzývá, abychom odolali pokušení stavět do středu pozornosti sebe a svou kulturu, a vyzývá nás, abychom činili pokání ze snahy vnucovat svou vlastní kulturu druhým. Ačkoli bohoslužba bude vždy potřebovat prostor kultury, jejímž prostřednictvím se vyjadřuje, středem bohoslužby je nakonec Bůh, a nikoli určitá kultura. Ve vztahu mezi bohoslužbou a kulturou se musíme soustředit na budování společenství, v němž je odlišnost vnímána nikoli jako hrozba, ale spíše jako požehnání, které přispívá ke kráse, síle a bohatství struktury Božího společenství. Když budou lidé, kteří pocházejí z různých kulturních prostředí, společně sloužit Bohu, bude muset existovat prostor pro blízkost i jinakost. Pokud nás nic neruší, pokud nás nic nenutí vystoupit ze známého, pokud není prostor pro nečekané, pak není ani prostor pro tajemství, a tedy ani pro působení Boha nebo Ducha svatého v našich životech. Tam, kde si navzájem otevíráme srdce a společně uctíváme Boha, nás Bůh tajemným způsobem přetváří. Drazí svatí! Naší bohoslužbou je evangelium, o kterém svědčíme. Je tu nová píseň, kterou máme zpívat společně.
Amen.
Kwanghyun Ryu