Kázání
Matouš 14, 22–33:
(22) Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
(23) Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.
(24) Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
(25) K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
(26) Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
(27) Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
(28) Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
(29) A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
(30) Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
(31) Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
(32) Když vstoupili na loď, vítr se utišil.
(33) Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“
Ty malověrný, proč jsi pochyboval? – ptá se Ježíš Petra. Co je vlastně malá víra? Možná pomůže, když si představíme její opak: víru velkou, stálou, pevnou – takovou, jaká by se asi slušela na apoštola, který byl nazván skálou. V jedné písni zpíváme, že tato víra skálou dokonce pohne; je to víra, která po vodě jde. Pochybuji, že se někdo takovou vírou může pochlubit. Spíš se všichni můžeme připojit k prosbě: dej mi, Pane, víru.
Takže ten příběh o malověrném Petrovi je příběhem o nás všech. Nevěřící mají leckdy pocit, že víra buď je, anebo není – nic mezi tím. Stane-li se člověk věřícím, v tu chvíli prý opouští všechny pochybnosti, zmatky, bouře a vplouvá do klidného přístavu spočinutí v Bohu.
Příběh o Petrovi hovoří jinou řečí. Petr není ojedinělý hříšník, kolísající ve víře. V Petrovi a hrstce učedníků na kymácející se loďce spatřovali křesťané odedávna obraz církve. Víra může být malá. Třeba ne vždycky, ale jen v určitých životních obdobích. Ale k víře patří, že neustále bojuje o přežití, bojuje s vlastním skomíráním, s únavou a ohrožením ze všech stran.
Výchozí situace církve – malověrné církve – je situace opuštěnosti. Ježíšovi učedníci se vydávají sami na cestu. Jejich mistr je tam posílá. A příliš nepospíchá, aby je co nejdřív dohonil. Naopak se ještě zdržuje na břehu, odchází na horu a ztišuje se k noční modlitbě. Je tam sám, jen se svým nebeským Otcem. Přímo se tu nabízí podobnost s církví po Ježíšově odchodu k nebeskému Otci: Ježíšovi učedníci se ocitají sami. Bez viditelné přítomnosti Pána.
A učedníci mají mezitím potíže. Nějak se jim nedaří doplout na druhý břeh, fouká silný protivítr. Není řečeno, že by byli v ohrožení. Jen se jim ztrácí cíl v nedohlednu, ocitají se jakoby ve slepé uličce.
A jsme tam s nimi i my: vždy, když se nám na naší cestě víry ztrácí cíl. Když máme pocit, že na lodi církve marně veslujeme proti proudu společenských trendů, proti hodnotám, které naše okolí vyznává. Nebo když je církev pronásledovaná, nebo aspoň opovrhovaná a vytlačovaná na okraj.
Možná je to pro církev charakteristické. Nikdy nesplyne se svým okolím. Vždy bude odlišným společenstvím, a tedy i za jistých okolností lidem protestujícím, vzdorujícím všemu, co se tváří jako normální a správné, ale ve skutečnosti je pokřivené a pokažené.
Jenže je někdy velmi těžké takovým společenstvím být – jdoucím proti vlnám a druhý břeh kdesi v nedohlednu. Na člověka padne únava, znechucení, ba i beznaděj – a nezdá se mu, že jednou bude dál. To „jednou“ je tak vzdálené, že už snad ani není skutečné. I Ježíšovým učedníkům na lodi jistě bylo těžko. Zůstali v noci uprostřed jezera sami, ponecháni napospas nevyzpytatelné vodě.
Když je nouze největší, pomoc Boží nejbližší, říká přísloví. Již staří Izraelci věděli, že Boží záchrana přichází právě v hodině poslední. I když je noc už příliš dlouhá, k nevydržení, nemáme ztrácet naději.
Přichází pomoc. Ale ze začátku tak ani trochu nevypadá. Spíš jako nějaký přízrak, který se člověku zjevuje, když už je k smrti unaven a rozbouřená fantazie kreslí hrozivé obrazy. Kdosi přichází po vodě. Takový zjev nevzbuzuje radost, ale strach. Strach, který únava ještě znásobí. Učedníci mu propadnou a začnou křičet – snad je to démon, snad anděl smrti, který si už pro nás přichází. Na Ježíše kupodivu nepomyslí nikdo – ten je přece kdesi daleko, ani o nás neví, netuší, v jaké nouzi jsme se ocitli.
A opět vidím mezi učedníky i nás samotné: když dáme v našich životech prostor strachu. Když strach ovládne celou naši mysl a nenechá prostor pro nic dalšího. Když strach začne vytlačovat i víru. Třeba když se bojíme, co s námi bude – uprostřed tolika špatných zpráv, které se na nás valí téměř každý den. To je strach, s kterým dokážou mocní tohoto světa obratně zacházet, aby nás o to snadněji ovládali. Strach, který přestává být dobrým pomocníkem varujícím před nebezpečím a začíná člověka ponižovat a brát mu všechnu důstojnost.
Víra bývá často označována jako odvaha. Je to dobré označení – jen tomu cosi chybí. Není to odvaha, která se rodí v nás. Sebejistí a nebojácní lidé nejsou lepšími věřícími. Odvážnou víru nedokážeme vydolovat v našich méně či více vyplašených duších. Tu v nás musí probudit Bůh sám. A tak Ježíš sám oslovuje to strachem a vlnami roztřesené a rozkolísané společenství: nebojte se, já jsem to! To je slovo, které proráží krunýř vystrašenosti, svírající celou posádku ještě víc, než voda okolo.
Jenže víra se rodívá těžko. A strach nerad opouští pole, které jednou ovládl. Přinejmenším Petr stále zcela nevěří. Žádá nějaký důkaz – a ne ledajaký. Pouhé slovo mu nestačí – co když je to opět nějaký klam. Chce si sám vyzkoušet, že je tu jeho mistr – a to na vlastní kůži. Sám chce zakusit, jaké je to, kráčet po vodě, šlapat po hlavě té chaotické, neuchopitelné mocnosti, která si tady s námi zahrává, zmítá s námi sem a tam. Chce jednou nebýt tím ovládaným, ale naopak pánem. Aspoň na chvíli mít podíl na Ježíšově moci, užít si to velkolepé postavení.
Ježíš Petrovu přání přitakává. Petrovi je dopřáno, aby se jeho víra měla čeho chytit. Ale dopadá to nakonec úplně jinak, než si učedník představoval. Petr vstupuje na vodu, ale náhle si uvědomuje, jaký je vítr. Ne, že by teď začalo foukat víc a vlny byly bouřlivější. Petr prostě znovu dostane strach. A náhle ten zázrak přestává fungovat. Lépe řečeno: Petr sám přestává věřit, že by něco takového bylo možné. Ani druhé Ježíšovo slovo – pojď – mu nestačí. Jeho víra opět ztrácí půdu pod nohama a selhává. Není to tak, že by teď byla podrobena nějaké velké zkoušce; není to tak, že by se přírodní živly náhle proti Petrovi spikly. Jeho víra sama se začíná hroutit. Petr sám se posílá napospas vlnám. Dává v sobě prostor strachu – a ten nad ním opět vítězí.
Opět na Petrově místě vidím nás. Kde je přítomna víra, věci se mění. Nečekané a neuvěřitelné se stává skutečností. Když ale v sobě necháme víru skomírat, když ji udusíme vlastní malomyslností, pak se i vše ostatní začíná hroutit. Čím víc se strachu poddáváme, tím hlouběji nás strhává.
Přece však poslední jiskra víry v Petrovi zůstala. Pane, zachraň mne! To je výkřik strachu, snad i zoufalství. Ale je to i výkřik víry. Výkřik modlitby. Je dobré, když ani uprostřed největšího ohrožení v sobě neudusíme modlitbu. I když má třeba už jen podobu toho výkřiku. Náš Pán ho slyší. A podává nám, tonoucím, ruku.
Když vstoupil Ježíš na loď, vítr se utišil. Víra není pozitivní myšlení. Čím pozitivněji budeš myslet, tím víc se ti bude dařit, radí nám někteří odborníci na život. Možná to i leckdy platí. Ale je-li ohrožena víra, nestačí se jen snažit být dobré mysli. Když víra umírá – sevřena tísní – sami ji vzkřísit nedokážeme. Ale smíme volat o pomoc. Teprve když Ježíš přichází, odchází vítr, strach a všechny zmatky a přichází víra. Jistě jsi Boží Syn, vyznávají učedníci.
Co je malá víra? Malá víra je naše víra. Ve chvíli, kdy se kolem nás vše kymácí a třese, začneme se často třást i my. Nedokážeme setrvat v pokojném spolehnutí na Boha. A musí přijít on sám, abychom se mohli zase vzchopit. Nejsme přeborníci ve víře. Nevlastníme víru. Víra je nám znovu a znovu darována. V to ale smíme doufat. Když se odvážíme věřit, budeme neseni tím, v koho věříme.
Amen.
Ondřej Kolář